Anna – Recenze – 60%

Ve fran­couz­ském špi­o­náž­ním thrille­ru Anna reži­sé­ra a sce­náris­ty Luca Bessona (Leon, Pátý ele­ment) sle­du­je­me osu­dy pět­a­dva­ce­ti­le­té Rusky Anny (Sasha Luss), osi­ře­lé feťač­ky, kte­rá si na začát­ku 90. let v Moskvě poda­la při­hláš­ku k námoř­nic­tvu, ale nako­nec o její schop­nos­ti pro­je­vi­la zájem rus­ká taj­ná služ­ba. Po roce tré­nin­ku se z Anny stá­vá pro­fe­si­o­nál­ní vra­žed­ky­ně, mas­ku­jí­cí se za iden­ti­tou super­mo­del­ky a oci­ta­jí­cí se po pádu želez­né opo­ny upro­střed stře­tu rus­ké KGB a ame­ric­ké CIA, kte­ré si obě udě­la­jí z Anny prak­tic­ky rukojmí, zatím­co ona sama tou­ží ze vše­ho nej­víc po svo­bo­dě.

Film Anna výraz­ně při­po­mí­ná jeden ze star­ších Bessonových sním­ků, a to kon­krét­ně Brutální Nikitu, jejíž hlav­ní hrdin­ka sdí­lí s Annou leda­cos – dro­go­vou minu­lost, výcho­dis­ko v podo­bě dru­hé šan­ce na život pod kří­d­ly vlád­ní špi­o­náž­ní agen­tu­ry a násled­ně i tou­hu vyma­nit se z jejích spá­rů. Dokonce se Anna v úvo­du fil­mu stej­ně jako Nikita nacho­mýt­ne k lou­pež­né­mu pře­pa­de­ní, až na to, že ten­to­krát se mís­to lékár­ny vykrá­dá ban­ko­mat. Na roz­díl od Brutální Nikity se ale Anna nebe­re tolik váž­ně, je mno­hem méně syro­vá a tím pádem i méně fyzic­ky inten­ziv­ní a spíš jde o naleš­tě­nou sty­li­zo­va­nou podí­va­nou s peč­li­vě cho­re­o­gra­fo­va­ný­mi akč­ní­mi scé­na­mi a s důra­zem na dějo­vé zvra­ty, špi­o­náž­ní intri­ky a sple­ti­tou záplet­ku plnou léček a lstí, podob­ně jako v nedáv­ném Atomic Blonde: Bez lítos­ti nebo v ješ­tě nedáv­něj­ší Rudé Volavce.

Zároveň je potře­ba říct, že té akce je v Anně veli­ce málo. V celém fil­mu dojde jen na dvě del­ší akč­ní sek­ven­ce, z nichž v jed­né hrdin­ka čelí ozbro­je­ným hos­tům luxus­ní restau­ra­ce (ta je vel­mi dob­rá a tvo­ří ve fil­mu jed­no z nej­vý­raz­něj­ších míst) a ve dru­hé prchá ze stře­že­né­ho vlád­ní­ho síd­la (což ve výsled­ku není tak efekt­ní, jak to zní) – a to je v pod­sta­tě všech­no. John Wick v suk­ních se tedy roz­hod­ně neko­ná (a zřej­mě ani neměl) a ve sku­teč­nos­ti jde takřka o kon­ver­zač­ní film, v němž se vra­žed­ky­ně Anna stá­vá nej­pr­ve dvo­ji­tou a pak i tro­ji­tou agent­kou, a pro­to­že si tím ako­rát stá­le sil­ně­ji uta­hu­je smyč­ku kolem krku, tak jí ve finá­le nezbu­de nic jiné­ho než poku­sit se vyzrát úpl­ně na všech­ny. Její vnitř­ní utr­pe­ní při­ži­vo­va­né neu­stá­lým stra­chem, stre­sem a nejis­to­tou (v kon­tras­tu s její neu­vě­ři­tel­nou fyzic­kou zdat­nos­tí, doko­na­lou chlad­no­krev­nos­tí a neo­chvěj­ným umě­ním pře­tvář­ky) je při­tom i psy­cho­lo­gic­ky pod­lo­že­né, ovšem ani náho­dou tak důsled­ně jako v Brutální Nikitě.

Symptomatické pro vyzně­ní fil­mu je i záměr­ně odo­sob­ně­né herec­tví Sashy Luss, ztvár­ňu­jí­cí od emo­cí odstři­že­ný stroj na zabí­je­ní, jehož občas­né pro­je­vo­vá­ní nekli­du se vyzna­ču­je obvykle jen zírá­ním do prázd­na nebo nao­pak něja­kou pře­kva­pi­vě útoč­nou reak­cí. Jinak je ale po vět­ši­nu času schvál­ně co nejmé­ně čitel­ná (aby nešlo odha­lit její plá­ny), záro­veň se tím ale čás­teč­ně skrý­va­jí i její moti­va­ce a dal­ší věci, včet­ně napří­klad sexu­ál­ní ori­en­ta­ce (má milen­ku i milen­ce, ako­rát není jis­té, kte­ré z těch vzta­hů jsou jen před­stí­ra­nou sou­čás­tí hry a kdy už jde o oprav­do­vé city). Ohledně herec­kých výko­nů tak půso­bí o dost výraz­ně­ji mno­zí zná­měj­ší her­ci ve ved­lej­ších rolích, mezi nimiž s pře­hle­dem kra­lu­je Helen Mirren jako Annina nad­ří­ze­ná v KGB, za zmín­ku však sto­jí i Cillian Murphy a Luke Evans.

Co ale před­sta­vu­je sil­nou strán­ku fil­mu, rela­tiv­ně pře­kva­pi­vě vzhle­dem k Bessonovým sce­náris­tic­kým poči­nům v řadě posled­ních let, je prá­vě scé­nář (potaž­mo děj fil­mu), jenž je sice do urči­té míry pře­kom­bi­no­va­ný, ale záro­veň není hloupý ani vylo­že­ně nesmy­sl­ný, má kom­pli­ko­va­nou vypra­věč­skou struk­tu­ru, kte­rá ale záro­veň není nepře­hled­ná, a jed­not­li­vé zvra­ty si stu­pid­ně nepod­ko­pá­va­jí nohy (jen sem tam pří­liš spo­lé­ha­jí na šťast­né náho­dy). Vyprávění je zalo­že­né na čas­tém pře­ska­ko­vá­ní v čase tam a zpát­ky a na zpět­ném dáv­ko­vá­ní infor­ma­cí, kte­ré umož­ňu­je vidět zno­vu stej­né scé­ny v odliš­ném kon­tex­tu či jiném úhlu pohle­du, což fun­gu­je i jako ozvlášt­ňu­jí­cí prvek, jenž činí pří­běh – kte­rý by byl o dost všed­něj­ší a asi i nud­něj­ší, kdy­by byl vyprá­věn line­ár­ně – o pozná­ní zábav­něj­ším.

Ke zvo­le­né­mu sty­lu vyprá­vě­ní se však váže i jis­tá před­ví­da­tel­nost, kdy divák má šan­ci u kon­krét­ních scén vytu­šit něja­ký pod­raz a pře­dem odhad­nout, že se poz­dě­ji uká­že, že ve sku­teč­nos­ti pro­běh­ly tro­chu jinak, při­čemž ve finá­le fil­mu to už dokon­ce auto­ma­tic­ky oče­ká­vá a před­po­klá­dá. Zároveň se ale Luc Besson sem tam sna­ží vyhnout urči­tým žán­ro­vým šab­lo­nám, k čemuž si dopo­má­há mno­hý­mi zkrat­ka­mi – napří­klad zce­la pře­sko­čí pasáž Annina výcvi­ku u KGB a nevě­nu­je mu ani vte­ři­nu (vidí­me až závě­reč­nou zkouš­ku).

Na jed­nu stra­nu tak Luc Besson čás­teč­ně vykrá­dá sám sebe, při­čemž nic moc nové­ho či svě­ží­ho roz­hod­ně nepři­ná­ší, na stra­nu dru­hou je ale jeho Anna i tak solid­ním žán­ro­vým poči­nem s něko­li­ka sil­ný­mi oka­mži­ky, byť doo­prav­dy zaujmout a strh­nout doká­že prav­dě­po­dob­ně jen málo­ko­ho.