Tymiánové dopisy: Hloubka skrytá v romantice a historii

Když Katerine zemře babič­ka, zane­chá po sobě záhad­nou kra­bič­ku na koře­ní, kte­rá obsa­hu­je armén­sky psa­né dopi­sy a deník. Katerine se vydá­vá na ces­tu, kte­rá ji zave­de dale­ko od domo­va a hlu­bo­ko do minu­los­ti. Na Kypru, kam se odjíž­dí scho­vat před boles­tí ze ztrá­ty milo­va­né oso­by, se setká­vá s Arou, mla­dým Arménem, jenž se jí sta­ne prů­vod­cem nejen po babič­či­ně minu­los­ti, ale i po sou­čas­né kyper­ské armén­ské komu­ni­tě.

Temné obra­zy obdo­bí armén­ské geno­ci­dy a násled­né diaspo­ry, od níž v letoš­ním roce uply­nu­lo již sto let, vyva­žu­je srdeč­ní humor a posta­vy, kte­ré vám při­ros­tou k srd­ci a s nimiž se nebu­de­te chtít roz­lou­čit. Ano, hlu­bo­ko do minu­los­ti se urči­tě dosta­ne­me, ale také hlu­bo­ko a dale­ko do lid­ských duší, do extré­mu pra­vé lás­ky i nená­vis­ti. A toho koře­ní si tady taky uži­je­me dost. Autorka sesta­vi­la parád­ní dílo, kte­ré je tak tro­chu jako nesou­ro­dé puzzle. Až ho sesta­ví­te, tedy dočte­te, tak se bude­te muset troš­ku poroz­hléd­nout kolem sebe a pak se na ten obraz zadí­vat zno­vu. Tehdy si ho zami­lu­je­te nebo ale­spoň pocho­pí­te. Prvoplánově mě tato kni­ha při­šla tako­vá roz­tříš­tě­ná.

Mísí se tu krev a vál­ka, smrt a strach spo­leč­ně s vůní jehně­čí­ho a rodin­nou poho­dou. Podivně zamo­ta­ný pří­běh plný lidí, kte­ří jsou vám nesmír­ně nesym­pa­tič­tí, nebo sym­pa­tič­tí, nějak jsem si na ně nemoh­la udě­lat názor… všu­de hor­ko, daleký Kypr, nebo arab­ské země, ve kte­rých vlád­ne strach o život, minu­lost, sou­čas­nost, plytká lás­ka a někde v dál­ce tuší­cí pří­běh mno­hem hlub­ší než je ten, kte­rý se roze­ví­rá před Katerinou. Vydržte, ona si ta kni­ha sed­ne a záhy pocho­pí­te, že Eve Makisová za toto dílo neod­sta­la své lite­rár­ní oce­ně­ní jen tak zadar­mo. Možná v tom vel­kou roli sehrá­la armén­ská geno­ci­da, kte­rou vel­mi dob­ře nastu­do­va­la a vpa­so­va­la do dojem­né­ho pří­bě­hu, vel­mi rea­lis­tic­ky a suro­vě popsa­la pře­de­vším ten všu­dypří­tom­ný strach a při­tom obrov­skou vůli žít. Hlad a bídu, krev a bolest hojí­cích se těl a zra­ně­ní. Odvahu si vybo­jo­vat své mís­to na zemi.

V tom svět­le pak i jinak pohlí­ží­te na babič­ku, kte­rá doká­za­la tuhle část his­to­rie zavřít do té kra­bič­ky na koře­ní a být pou­ze las­ka­vou a lás­ku dáva­jí­cí ženou pro svou dce­ru a dal­ší čle­ny rodi­ny. Jsou tedy věci na svě­tě, kte­ré mohou být sebe­hor­ší a při­tom člo­vě­ka nezlo­mí, ale nao­pak obrov­sky posí­lí? Nebo je to men­ta­li­ta Arménů? Je to o kaž­dé osob­nos­ti zvlášť? O vel­kém štěs­tí, o osu­du, se kte­rým si autor­ka pohrá­la ke kon­ci do sple­ti­té­ho pří­bě­hu a dojí­ma­vé­ho kon­ce?

Je-li to pocta obě­tem armén­ské geno­ci­dy, od kte­ré v těch­to letech uply­nu­lo sto let, pak je to pocta vel­mi hezká, pří­jem­ná, dob­ře se čtou­cí a oslo­vu­jí­cí i toho, kdo se s his­to­rií pří­liš neka­ma­rá­dí. Je to kus hlu­bo­ké­ho pří­bě­hu zasa­ze­ný do roman­ti­ky. Do čiré let­ní roman­ti­ky. Jakoby si při­šel his­to­ric­ký a doku­men­tár­ní román při­sed­nout k let­ní roman­tic­ké limo­ná­dě.

Ukázka:

„Šest měsí­ců po osvo­bo­ze­ní sirot­čin­ce jsem se oci­tl na palubě lodi plné uprch­lí­ků plu­jí­cí na Kypr. Tísnily se tam armén­ské rodi­ny, lidé pose­dá­va­li na pyt­lích a pol­štá­řích, chou­li­li se kolem pár věcí, kte­ré jim zby­ly. První svě­to­vá vál­ka skon­či­la a vyhnan­ci na celém svě­tě se sna­ži­li obno­vit své živo­ty. Arméni hle­da­li bez­peč­ná úto­čiš­tě, odjíž­dě­li za pří­buz­ný­mi do Ameriky a Evropy. Z neu­tě­še­né situ­a­ce, v níž jsme se ocit­li, se sta­la poznám­ka pod čarou dějin, zastí­ně­ná pohro­mou v podo­bě svě­to­vé vál­ky.

Několikrát jsem se přes bok dře­vě­né­ho pla­vi­dla poz­vra­cel a schou­lil jsem se v rohu palu­by. Moře bylo klid­né, ale žalu­dek se mi bou­řil a sví­ral, hou­pá­ní a pocit nejis­to­ty mu nedě­la­ly dob­ře. Zvykl jsem si na pra­vi­dla a naří­ze­ní v sirot­čin­ci, na tvá­ře, kte­ré jsem kolem sebe vídal kaž­dé ráno pro pro­bu­ze­ní. Připadal jsem si jako pro­puš­tě­ný vězeň, kte­ré­ho podiv­ná, nově naby­tá svo­bo­da zne­klid­ňo­va­la.“

Jak se spo­jí osu­dy hlav­ních hrdi­nů? Možná něco tuší­te, mož­ná tuší­te a dává­te si  dohro­ma­dy jejich minu­lost, jejich sou­čas­né žití s tím, co pro­ži­li teh­dy. Jak je to ovliv­ni­lo? Zlí lidé mož­ná nejsou zlí jen tak z vlast­ní rados­ti, ale může to mít hlu­bo­ké koře­ny. Tymiánové dopi­sy je jen na prv­ní pohled kni­ha roman­tic­ká saha­jí­cí do nepří­jem­né­ho a málo pro­bí­ra­né­ho tem­né­ho kou­ta lid­ské his­to­rie, na dru­hý pohled je to i sil­ná psy­cho­lo­gic­ká stu­die růz­ných náro­dů, osu­do­vých zážit­ků a men­ta­lit.

O autorce

Eve Makisová se naro­di­la v Nottinghamu. Její rodi­če jsou kyperští Řekové, kte­ří emi­gro­va­li do Velké Británie v šede­sá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí. Vystudovala žur­na­lis­ti­ku a od roku 1994 půso­bi­la jako dopi­so­va­tel­ka lon­dýn­ské­ho Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrá­ti­la do Anglie. Momentálně žije s mužem a dce­rou v Nottinghamu. Je autor­kou čtyř romá­nů. Kniha Tymiánové dopi­sy zís­ka­la Zlatou medai­li Aurory Mardiganianové, kte­rou udě­le­u­je Armenian Genocice Museum.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2016, www.argo.cz