Italský hororový mistr Dario Argento zažívá v posledním roce něco jako oživení kariéry: nejprve nečekaně procítěný hlavní výkon ve zničujícím Vortexu Gaspara Noého a nyní Černé brýle (Occhiali Neri, na letošním berlínském festivalu byly promítány pod názvem Temné brýle), které představují jeho první režijní film po deseti letech a nejlepší po dvaceti.
To je ovšem slabá chvála; Argento své poslední filmy, jako Dracula 3D z roku 2012 a Giallo z roku 2009 s Adrienem Brodym v hlavní roli, kritikou oprávněně rozcupoval na kousky. Černé brýle se však zbavují některých nejhorších prvků těchto filmů, jako jsou například třetiřadé CGI efekty, a představují režisérovu nejjistější ruku přinejmenším od filmu Bezesný z roku 2001.
Černé brýle otevírá trojice bravurních sekvencí, které signalizují návrat režiséra do formy a slibují lepší film, než jaký nakonec přinesl.
V sugestivní předtitulkové sekvenci jezdí luxusní společnice Diana (Ilenia Pastorelli) ulicemi Říma, zatímco kolemjdoucí ukazují k nebi. Zastaví se v parku, aby se podívala, co se děje, jen aby ji dočasně oslepilo zatmění slunce, a pak si nasadí sluneční brýle.
V sekvenci, která by mohla být vytržena přímo z Argentových giallo filmů 70. let, je před hotelem v centru Říma brutálně zavražděna další společnice, zatímco její vrah se dá na spěšný útěk v dodávce. Při policejním vyšetřování se dozvídáme, že se jedná o čtvrtou ze série vražd.
Později je Diana po napadení klientem pronásledována dodávkou ulicemi Říma v sekvenci, která končí nečekaně hrůznou nehodou a určuje osnovu vyprávění pro zbytek filmu.
Diana byla při nehodě zcela oslepena, zatímco rodina čínských přistěhovalců byla rozvrácena. Když je otec mrtvý a matka v kómatu, malé dítě Chin (Andrea Zhang) se obrací na Dianu s prosbou o pomoc. Pečovatelka Rita (Asia Argento) pomáhá Dianě vyrovnat se s nově nabytou slepotou, a dokonce jí najde vodicího psa.
A během dalších dvou dějství Černých brýlí šílený vrah dál pronásleduje Dianu ulicemi i zalesněnými předměstími Říma. Diana, která není schopna vidět šílence na své stopě, se musí spolehnout na pomoc mladého China a svého nového psího společníka.
Diváci, kteří ještě nejsou fanoušky režiséra Argenta, se na tento film nemusí dívat:
Mezi ně patří přehnané herecké výkony (včetně hlavního představitele Pastorelliho, který hraje slepce s téměř komickou chutí), střihové lapsy (vrah má retrospektivu něčeho, čeho nemohl být svědkem), špatný ADR dabing a efekty příšer ze školy chobotnic Eda Wooda.
Plně se však projevují i režisérovy silné stránky, mezi něž patří pulzující elektrosyntetická hudba Arnauda Rebotiniho, plynulá širokoúhlá kamera Mattea Cocca, nečekaně názorné násilí a práce s praktickými efekty a bravurní využití barev a světel (ta policejní světla opravdu nasávají atmosféru).
Zatímco X od Ti Westa představoval obrazově dokonalou faksimilii hororové klasiky 70. let, Černé brýle jsou skutečným počinem a jen přímočarý scénář - v příkrém kontrastu s Argentovými ranými giallo klasikami - mu brání skutečně zabodovat.
Černé brýle zjevně nejsou klasikou, ale v záchvěvech a náznacích představují skutečný návrat do formy jednoho z nejvizionářštějších režisérů hororové kinematografie, a to fanouškům režiséra rozhodně stačí.
Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový
Nejnovější komentáře