Black Glasses: nejlepší film mistra hororu Daria Argenta za posledních 20 let

Italský horo­ro­vý mis­tr Dario Argento zaží­vá v posled­ním roce něco jako oži­ve­ní kari­é­ry: nej­pr­ve neče­ka­ně pro­cí­tě­ný hlav­ní výkon ve zni­ču­jí­cím Vortexu Gaspara Noého a nyní Černé brý­le (Occhiali Neri, na letoš­ním ber­lín­ském fes­ti­va­lu byly pro­mí­tá­ny pod názvem Temné brý­le), kte­ré před­sta­vu­jí jeho prv­ní režij­ní film po dese­ti letech a nej­lep­ší po dva­ce­ti.

To je ovšem sla­bá chvá­la; Argento své posled­ní fil­my, jako Dracula 3D z roku 2012 a Giallo z roku 2009 s Adrienem Brodym v hlav­ní roli, kri­ti­kou opráv­ně­ně roz­cu­po­val na kous­ky. Černé brý­le se však zba­vu­jí někte­rých nej­hor­ších prv­ků těch­to fil­mů, jako jsou napří­klad tře­ti­řa­dé CGI efek­ty, a před­sta­vu­jí reži­sé­ro­vu nej­jis­těj­ší ruku při­nejmen­ším od fil­mu Bezesný z roku 2001.

Černé brý­le ote­ví­rá tro­ji­ce bra­vur­ních sek­ven­cí, kte­ré sig­na­li­zu­jí návrat reži­sé­ra do for­my a sli­bu­jí lep­ší film, než jaký nako­nec při­ne­sl.

V suges­tiv­ní předti­tul­ko­vé sek­ven­ci jez­dí luxus­ní spo­leč­ni­ce Diana (Ilenia Pastorelli) uli­ce­mi Říma, zatím­co kolemjdou­cí uka­zu­jí k nebi. Zastaví se v par­ku, aby se podí­va­la, co se děje, jen aby ji dočas­ně osle­pi­lo zatmě­ní slun­ce, a pak si nasa­dí slu­neč­ní brý­le.

V sek­ven­ci, kte­rá by moh­la být vytr­že­na pří­mo z Argentových giallo fil­mů 70. let, je před hote­lem v cen­t­ru Říma bru­tál­ně zavraž­dě­na dal­ší spo­leč­ni­ce, zatím­co její vrah se dá na spěš­ný útěk v dodáv­ce. Při poli­cej­ním vyšet­řo­vá­ní se dozví­dá­me, že se jed­ná o čtvr­tou ze série vražd.

Později je Diana po napa­de­ní kli­en­tem pro­ná­sle­do­vá­na dodáv­kou uli­ce­mi Říma v sek­ven­ci, kte­rá kon­čí neče­ka­ně hrůz­nou neho­dou a urču­je osno­vu vyprá­vě­ní pro zby­tek fil­mu.

Diana byla při neho­dě zce­la osle­pe­na, zatím­co rodi­na čín­ských při­stě­ho­val­ců byla roz­vrá­ce­na. Když je otec mrt­vý a mat­ka v kóma­tu, malé dítě Chin (Andrea Zhang) se obra­cí na Dianu s prosbou o pomoc. Pečovatelka Rita (Asia Argento) pomá­há Dianě vyrov­nat se s nově naby­tou sle­po­tou, a dokon­ce jí najde vodi­cí­ho psa.

A během dal­ších dvou děj­ství Černých brý­lí šíle­ný vrah dál pro­ná­sle­du­je Dianu uli­ce­mi i zales­ně­ný­mi před­měs­tí­mi Říma. Diana, kte­rá není schop­na vidět šílen­ce na své sto­pě, se musí spo­leh­nout na pomoc mla­dé­ho China a své­ho nové­ho psí­ho spo­leč­ní­ka.

Diváci, kte­ří ješ­tě nejsou fanouš­ky reži­sé­ra Argenta, se na ten­to film nemu­sí dívat:

Mezi ně pat­ří pře­hna­né herec­ké výko­ny (včet­ně hlav­ní­ho před­sta­vi­te­le Pastorelliho, kte­rý hra­je slep­ce s téměř komic­kou chu­tí), stři­ho­vé lapsy (vrah má retrospek­ti­vu něče­ho, čeho nemohl být svěd­kem), špat­ný ADR dabing a efek­ty pří­šer ze ško­ly cho­bot­nic Eda Wooda.

Plně se však pro­je­vu­jí i reži­sé­ro­vy sil­né strán­ky, mezi něž pat­ří pul­zu­jí­cí elek­tro­syn­te­tic­ká hud­ba Arnauda Rebotiniho, ply­nu­lá širo­ko­úh­lá kame­ra Mattea Cocca, neče­ka­ně názor­né nási­lí a prá­ce s prak­tic­ký­mi efek­ty a bra­vur­ní vyu­ži­tí barev a svě­tel (ta poli­cej­ní svět­la oprav­du nasá­va­jí atmo­sfé­ru).

Zatímco X od Ti Westa před­sta­vo­val obra­zo­vě doko­na­lou fak­si­mi­lii horo­ro­vé kla­si­ky 70. let, Černé brý­le jsou sku­teč­ným poči­nem a jen pří­mo­ča­rý scé­nář - v příkrém kon­tras­tu s Argentovými raný­mi giallo kla­si­ka­mi - mu brá­ní sku­teč­ně zabo­do­vat.

Černé brý­le zjev­ně nejsou kla­si­kou, ale v záchvě­vech a názna­cích před­sta­vu­jí sku­teč­ný návrat do for­my jed­no­ho z nej­vi­zi­o­nář­š­těj­ších reži­sé­rů horo­ro­vé kine­ma­to­gra­fie, a to fanouškům reži­sé­ra roz­hod­ně sta­čí.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový