Muzikál Cats je jedním z nejslavnějších muzikálů vůbec a čtvrtým nejdéle hraným muzikálem na Broadwayi, jehož autor Andrew Lloyd Weber (mimo jiné též autor muzikálů Fantom opery a Jesus Christ Superstar) se při jeho tvorbě inspiroval básnickou sbírkou o kočkách spisovatele T. S. Eliota. Píseň Memoryz muzikálu Cats zároveň patří k nejznámějším a nejhranějším muzikálovým skladbám všech dob.
Stejnojmenná filmová adaptace od režiséra a scenáristy Toma Hoopera (Bídníci, Králova řeč, Dánská dívka) se však už od prvních upoutávek setkala s výraznou kritikou a zděšením z toho, jak otřesně film vypadá a jak bizarně je pojatý. Při vstupu do českých kin jej navíc již doprovází i pověst kasovního propadáku, který při rozpočtu údajně přesahujícím 200 milionů dolarů (včetně nákladů na reklamu) utržil za první promítací víkend v USA pouze šest a půl milionu, což je totální průšvih s potenciálně dalekosáhlými následky pro Toma Hoopera, producenty filmu i celé studio Universal, jenž za snímkem stojí.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Zdaleka nejvýraznější podivností na filmu Cats je ta skutečnost, že všechny jeho postavy, tudíž kočky, hrají reální lidé, jejichž těla byla dodatečně digitálně doplněna o kočičí srst, ocas, fousky a uši. Na animaci kočičí srsti se kvůli tomu dokonce vyvíjely nové speciální počítačové technologie a výsledek sice po technické stránce není špatný, ale rozhodně nepůsobí lépe, než kdyby byli všichni protagonisté filmu pouze vhodně nalíčeni a navlečeni do kočičích kostýmů (tak jako v původním muzikálu).
Takhle je totiž divák nucen sledovat skotačení jakýchsi člověko-kočičích mutantů, kteří se sice místy snaží imitovat kočičí pohyby i chování a mají kočičí těla, leč obličej i končetiny mají nadále lidské (rozhodně nemají tlapky), chodí normálně po dvou a tančí také jako lidé. Někteří z nich se dokonce oblékají do různých kožichů a kabátů (nebo mají přes svou srst ještě druhou srst na zip), což pak vyvolává podvědomý dojem, že všechny neoblečené kočky jsou de facto nahé (akorát že v rozkrocích jim chybí pohlavní orgány).
Kromě digitálně upravených herců, tanečníků a zpěváků film Cats vznikal i za pomoci speciálně vybudovaných obřích kulis, jež měly zajistit, aby se všechny postavy jevily menší, tedy v autentické velikosti skutečných koček (nezamýšleným vedlejším efektem je místy vzájemná disproporce některých rekvizit), a všechny ty kulisy byly následně vsazeny do kompletně digitálního nočního Londýna. V obsazení figurují celebrity i slavní herci, mimo jiné Judy Dench, Ian McKellen, Idris Elba, James Corden, Rebel Wilson či zpěvačka Taylor Swift, přičemž hlavní role byla svěřena primabaleríně britského Královského baletu Francesce Hayward.
Nutno přitom dodat, že většina protagonistů se opravdu snaží a někteří jsou dokonce velmi dobří (Francesca Hayward příjemně překvapila). Jiní zas naopak působí dost zmateně a jako kdyby dodatečně litovali, že na roli kývli (obzvlášť Judy Dench, která v závěru pronáší s vážnou tváří monolog přímo do kamery o tom, že kočky nejsou psi – což je také pravděpodobně hlavní poselství celého filmu). A upřímně, vidět osmdesátiletého sira Iana McKellena, jak je nucen v roli starého kocoura zlostně prskat a nabírat jazykem mléko z misky, je docela bolestné utrpení.
Bolestné utrpení je kupodivu i poslouchat skladbu Memory. Tahle píseň je zlatým hřebem muzikálu Cats a Tom Hooper z ní udělal podobný highlight jako z písně I Dreamed a Dream v jeho Bídnících, avšak v podání výrazně přehrávající a záměrně uslzené zpěvačky a herečky Jennifer Hudson se z této scény stala v podstatě sebe-parodie, v níž namísto zpěvaččina až příliš procítěného projevu spíš věnujete pozornost velké nudli, která jí pozvolna stéká z nosu.
Přes to všechno je ale hlavním nedostatkem filmu Cats především to, že v podstatě nemá žádný příběh. Jde jen o sled písniček a tanečních čísel, během nichž se kočky toulají po ulicích nočního Londýna a ochomýtají se kolem mléčného baru, a kdykoli se objeví nějaká nová, tak o sobě dřív nebo později také zazpívá písničku. V pozadí se za tím vším odehrává jakási soutěž, během níž má být stejně jako každý rok vybrána jedna kočka, která bude vyhlášena za vyvolenou a získá tím pro sebe nový život – přičemž není nikdy řečeno, co přesně se tím myslí a proč o to kočky s takovou vervou usilují (ale jak ze závěru filmu vyplyne, jde pravděpodobně o nějakou metaforu, zahrnující křišťálový lustr a horkovzdušný balon).
Zatímco se kočky přou o to, která z nich bude tou vyvolenou (o čemž vždy rozhoduje nejstarší z koček podle nějakého vlastního klíče), a jeden zlý kocour unáší všechny své vážné soupeře pomocí teleportace někam na vzdálenou loď, odkud nemůžou utéct (má magické schopnosti, jejichž původ zůstane nevysvětlen), tak se mezi favority dostane i jakási ušmudlaná pouliční kočka, která se kdysi těšila životu v přepychu, ale pak ji potkal špatný osud (bohužel se nedozvíme jaký), a pak tu soutěž někdo vyhraje. A to je opravdu celý děj, následkem čehož je většina filmu poměrně nudná a repetitivní, neb ji tvoří pouze extravagantní a tunou třpytek zasypaná tanečně-pěvecká vystoupení, pojatá ovšem co nejvíce spektakulárně a s důrazem na glamour estetiku.
Film Cats je tudíž skutečně nesmírně pozoruhodná bizarnost, avšak nejsem si jist, zda má cenu chtít jej vidět jenom kvůli tomu. Těch divných věcí je v něm totiž jen pár a pořád se opakují, takže si na ně po určité době víceméně zvyknete – a vykolejí vás pak už jen sem tam něco, třeba když se ze stropu zničehonic snese prsatá kočičí femme fatale Taylor Swift a zdroguje všechny ostatní kočky catnipem (resp. šantou kočičí, chcete-li), nebo když v jedné scéně začnou zpívající kočky doprovázet humanoidní myši a pochodující humanoidní švábi, u čehož zas zauvažujete, jestli nejste náhodou na drogách vy (nebo ti, co to vymýšleli). V každém případě jde ale o film, z nějž budou nadšení vyznavači furry fandomu. Bohužel však asi jako jediní.
