Zraněná srdce (The Aftermath) – Recenze – 50%

Za brit­ským plu­kov­ní­kem Lewisem (Jason Clarke) při­jíž­dí v roce 1946 do pová­leč­né­ho roz­bom­bar­do­va­né­ho Hamburku jeho žena Rachael (Keira Knightley). Jeho trá­pí to, co v Německu za vál­ky zažil a co všech­no byl nucen dělat, ji trá­pí neví­ta­ná změ­na pro­stře­dí a pobyt v zemi plné nedáv­ných nepřá­tel. A oba navíc trpí ztrá­tou syna, jenž před časem zemřel při letec­kém nále­tu, což v jejich man­žel­ství způ­so­bi­lo sil­nou trh­li­nu. V Hamburku se uby­tu­jí v luxus­ní vile pat­ří­cí němec­ké­mu archi­tek­to­vi Stefanovi (Alexander Skarsgård), kte­ré­ho Lewis nechá i s jeho dospí­va­jí­cí dce­rou byd­let v pod­kro­ví, aby nemu­se­li žít na uli­ci. To Rachael neli­bě nese, pro­to­že se těši­la na tro­chu sou­kro­mí, a navíc Němce z prin­ci­pu nená­vi­dí. Po něko­li­ka týd­nech spo­leč­né­ho sou­ži­tí však její odpor opad­ne a poté, co Stefana blí­že pozná, v něm dokon­ce najde zalí­be­ní. A on v ní.

Britské kopro­dukč­ní dra­ma Zraněná srd­ce, nato­če­né pře­váž­ně tele­viz­ním reži­sé­rem Jamesem Kentem (Testament mlá­dí), je adap­ta­cí stej­no­jmen­né­ho romá­nu spi­so­va­te­le Rhidiana Brooka, jehož zákla­dem je pová­leč­ná roman­ce vyprá­vě­jí­cí nejen o váš­ni, ale i o boles­ti ze ztrá­ty, výčit­kách svě­do­mí a tou­ze pohřbít minu­lost a začít zno­vu a jinak. Na výše nazna­če­ný milost­ný troj­ú­hel­ník ovšem dojde až někdy v polo­vi­ně fil­mu a do té doby jsou pře­de­vším před­sta­vo­vá­ny jed­not­li­vé posta­vy, roz­pad­lé pro­stře­dí a nezvyk­lá situ­a­ce, v níž se nachá­ze­jí, a pozvol­na se mění­cí vzta­hy mezi nimi. Úplně hlad­ce to ale bohu­žel nejde.

Hlavní potíž spo­čí­vá v tom, že fil­mu se dlou­ho neda­ří při­mět divá­ka k sym­pa­ti­zo­vá­ní s hlav­ní hrdin­kou, kte­rou se na poza­dí scén ode­hrá­va­jí­cích se v rui­nách Hamburku, kde vlád­ne smrt, zká­za, bída a hlad, nechá­vá zabý­vat rádo­by pro­blémy typu „tohle křes­lo je ošk­li­vé a nepo­ho­dl­né,“ „nelí­bí se mi kou­kat na zeď, na kte­ré dřív vise­la Hitlerova podo­biz­na,“ či „mého muže neče­ka­ně zavo­la­li k roz­há­ně­ní demon­stra­cí, zrov­na když jsem měla chuť se milo­vat, to je teda smů­la.“ Zkrátka si žije na okol­ní pomě­ry pri­vi­le­go­va­ným živo­tem ženy v domác­nos­ti, ve vel­kém domě se slu­žeb­nic­tvem a rela­tiv­ně v pře­py­chu, leč půl­ku fil­mu strá­ví ohr­no­vá­ním nosu a vyja­d­řo­vá­ním nespo­ko­je­nos­ti. A pak se taj­ně spus­tí s pohled­ným archi­tek­tem, pro­to­že její stá­va­jí­cí man­žel­ství jí už štěs­tí a uspo­ko­je­ní nepři­ná­ší.

Vzniklá milost­ná linie nicmé­ně ani ve dru­hé půl­ce sním­ku není ničím pří­liš výrazná a pře­bí­jí ji mno­hem zají­ma­věj­ší motiv zkou­še­né­ho man­žel­ství, sil­ně pozna­me­na­né­ho a zpře­tr­ha­né­ho ztrá­tou potom­ka, sna­ha jeho pro­ta­go­nis­tů se s ní nějak vyrov­nat a jejich zou­fal­ství, jemuž se oba brá­ní dát prů­chod. Ledacos při­tom zachra­ňu­jí herec­ké výko­ny Keiry Knightley, Jasona Clarkea a Alexandera Skarsgårda, jenž jsou spo­lu se zda­ři­lou dobo­vou výpra­vou na celém fil­mu tím zda­le­ka nej­lep­ším. V závě­ru je pak celá ta milost­ná záplet­ka, nazí­ra­ná z pohle­du Rachael, degra­do­vá­na do pří­bě­hu ženy, kte­rá si není jis­tá, co vlast­ně chce, avšak přes­to se musí roz­hod­nout, jest­li začne nový život v novém vzta­hu, nebo se poku­sí dát do pořád­ku ten před­cho­zí. Kdo ale má v obli­bě čer­ve­nou kni­hov­nu a tkli­vá melod­ra­ma­ta, ten si poplá­če kaž­do­pád­ně, o tom žád­ná.

Pak je tu ješ­tě ta věc, že pří­běh hlav­ní tro­ji­ce je mís­ty naru­šo­ván ved­lej­ší linií, v níž se Stefanova dce­ra začne sbli­žo­vat s mla­dým nacis­tou, jenž vede malou sku­pin­ku záškod­ní­ků, sabo­tu­jí­cích prá­ci brit­ských vojá­ků. Tahle rovi­na jis­tě měla v kniž­ní před­lo­ze svou funk­ci, ve fil­mu však vyzní­vá nad­by­teč­ně, neb je poda­ná znač­ně zkrat­ko­vi­tě, je pře­dem jas­né, k jaké­mu typu vyvr­cho­le­ní bude smě­řo­vat, a ve finá­le je zavr­še­na mimo­řád­ně nein­ten­ziv­ně, bez šan­ce dosta­teč­ně zapů­so­bit a strh­nout – a ostat­ní posta­vy se s ní navíc vypo­řá­da­jí až pří­liš rych­le, téměř jako kdy­by k ní vůbec nedo­šlo, tak­že jí ani neda­jí pro­stor k dozně­ní.

Film Zraněná srd­ce se tím pádem nese ve zna­me­ní dis­ku­ta­bil­ně ucho­pe­né­ho, leč poměr­ně sil­né­ho pří­bě­hu, řady vypra­věč­ských nedo­stat­ků a do jis­té míry i cito­vé­ho podchla­ze­ní, kvů­li němuž je nut­no výraz­něj­ší emo­ce dohá­nět truch­li­vý­mi scé­na­mi use­da­vé­ho plá­če a nářků. To vše z něj dělá v pod­sta­tě tuc­to­vou a nepří­liš vta­hu­jí­cí dra­ma­tic­kou roman­ci, ode­hrá­va­jí­cí se však ale­spoň v netuc­to­vém pro­stře­dí a zahra­nou her­ci podá­va­jí­cí­mi nad­stan­dard­ní herec­ké výko­ny.