Španělská herečka Carmen Maura je nejen známá múza režiséra Pedra Almódovara, kterého považuje za zlomového člověka své herecké kariéry, ale také charismatická osobnost, které přijela na slavnostním zahájení 23. ročníku Febiofestu, kde získala cenu Kristián za přínos kinematografii.
„Pokaždé když dostanu nějakou cenu myslím na diváky. Polovinu ceny bych dala publiku a polovinu strážnému Andělovi. Od malička jsem chtěla být herečkou a všechna ocenění a další úspěchy jsou pro mě jedno velké překvapení navíc.“ Řekla herečka Carmen Maura při přebírání filmové ceny Kristián.
Původně vystudovala Filosofii a Literaturu, ale záliba v herectví ji provázela od dětských let. Hraní začínala v amatérském hereckém spolku, který když se později zrušil, jí dovedl k myšlence, jít si za svým snem dál a stát se herečkou profesionální, či to alespoň zkusit. K filmu se dostala ve svých pětadvaceti letech, co by paní od rodiny, s malým dítětem a dalším na cestě. Což nebylo vůbec jednoduché. Vedle obcházení komparsů, bojovala také s předsudky rodičů. „Před čtyřiceti lety, kdy jsem s hraním začínala, znamenalo slovo herečka, stejný význam jako slovo šlapka a to byl jeden z hlavních důvodů proč o jejím hereckým povolání se s ní rodiče nebavili několik let. Necítila jsem se být dobrou manželkou, ani matkou, a jediné co mi opravdu dobře šlo, bylo být dobrou herečkou,“ řekla s upřímným pohledem o své kariéře.
S uznávaným španělským režisérem Pedrem Almódovarem, natočila zhruba deset filmů a je za ně moc ráda. „Byla to skvělá zábava s ním točit. On je skvělý režisér a zažila jsem s ním ty nejzábavnější i nejsmutnější etapy mé kariéry. Zároveň když jsme se poznali, tak jsme oba zrovna začínali a navzájem se od sebe učili. Díky němu vím, jak režiséři berou svojí práci uvažují a on se ode mě naučila zase spoustu věcí o ženách. Byla jsem u jeho začátku a nyní s ním chtějí točit světoznámé herečky.“ Ale na druhou stranu přiznává, že využila možnosti točit i s jinými režiséry, protože změna je život.
O herectví říká, že by to měl mít herec především v sobě. „Pokud není, naučit se sic dá, ale je to trápení. Herectví je hlavně hra a nemělo by být pro herce, kterému daná role nejde, tahle práce utrpením. V životě je trápení dost a herectví by měla být především zábavné. Také velkou roli hraje náhoda a nepsané pravidlo - Být ve správném čase na správném místě. Začínající herci, by se neměli brát moc vážně“. Slovo kariéra nemá příliš ráda a kritizuje současné začínající herce, kteří mají již od samého hereckého začátku neskromné ambice o získání filmového Oskara, říká o budoucí generaci herců, herečka, jenž hrála zhruba v sedmdesáti filmech.
„Věřím tomu, co hraji. Říkám si, tohle je můj dům, můj manžel, moje děti. Jsem přesvědčená o tom, že se dá zahrát všechno dostatečně přesvědčivě, aby to vypadalo pravdivě. Hrála jsem role matek, vrahů i schizofreniků a zvládla jsem to. Nikdy bych se nenechala kvůli roli blázna zavřít na čas do blázince, protože když je herec dostatečně empatický, není tento extrém potřeba.“
Po čtyřicetileté filmové kariéře, během které získala několik prestižních cen si své role pečlivě vybírá. Důležitý pro ní je osobnost režiséra a vzájemné porozumění, ale také fakta, kde se bude film natáčet, zda ve městě či na venkově, na kterém natáčí nejraději. Zajímá se i o žánr filmu protože je názoru, že rozesmát diváky, je daleko těžší než je dojmout.
Nyní jí čekají tři role, ve kterých umírá, prozradila, jak z nabízených scénářů zjistila. „Tak už to v životě chodí a je to přirozené!“ Řekla na závěr charismatická a velmi lidská herecká osobnost Carmen Mauro.
Návštěvníci Febiofestu mohou vidět herečku Carmen Mauro ve třech filmech Bláhová noc (2015), Ach, Carmelo! (1990), Ženy na pokraji nervového zhroucení (1988).
