Cesta vzhůru - Cesta vzhůru - DAVID ČÁLEK (1971), režie, scénář a kamera

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Narozen v Praze. Kameraman, reži­sér a doku­men­ta­ris­ta David Čálek stu­do­val dva obo­ry na praž­ské FAMU (Katedra kame­ry a Katedra doku­men­tár­ní tvor­by), kde jako kame­ra­man absol­vo­val stu­dent­ským sním­kem Dotek obra­zu (1998). Pracoval jako kame­ra­man na něko­li­ka hra­ných a doku­men­tár­ních sním­cích (Plán reži­sé­ra Benjamina Tučka, Mamas & Papas reži­sér­ky Alice Nellis, Pátrání po Ester reži­sér­ky Věry Chytilové). Jako reži­sér zau­jal doku­men­tem Nebe, Peklo (2009) o komu­ni­tě lidí - spik­len­cích slas­ti vyzná­va­jí­cích růz­né for­my boles­ti, kte­rý byl oce­něn na plzeň­ském Finále. Nedávný jeho sní­mek Pirátské sítě (2014) mapu­je feno­mén pirát­ství, úspěš­ný byz­nys s pirát­ský­mi pří­běhy kve­tou­cí na somál­ských bře­zích.

 V jaké fázi jste se dostal k pro­jek­tu Cesta vzhů­ru a v čem Vás téma zau­ja­lo?

K fil­mu Cesta vzhů­ru jsem se dostal ve dru­hé půl­ce časosběr­né­ho natá­če­ní, ve fázi posled­ní Radkovy ope­ra­ce, po níž se již začal při­pra­vo­vat na expe­di­ci K2. Popravdě řeče­no, zau­jal mě na tom celém sen kaž­dé­ho klu­ka, podí­vat na stře­chu. V Radkově pří­pa­dě na stře­chu svě­ta. Filmařsky mě v prv­ní chví­li oslo­vi­lo, jak šel Radek tvr­dě za svým snem a nesklo­nil se ani před dvě­ma léty utr­pe­ní, když mu řeza­li jeden člá­nek prs­tů u nohy za dru­hým a i s tím­to han­di­ca­pem se vydal na úbo­čí nej­těž­ší hory svě­ta.

Co se týká kon­cep­tu, natá­če­ní bylo slo­ži­těj­ší. Nejprve na mě Radek půso­bil jako neu­vě­ři­tel­ně komu­ni­ka­tiv­ní a pro fil­ma­ře ide­ál­ní hlav­ní posta­va, kte­rá cítí kame­ru, doká­že být show­man a být na plát­ně zábav­ný a vtip­ný. To fun­go­va­lo, dokud jsme se bavi­li o Radkových úspě­ších, cílech a snech. Ale jakmi­le jsem ote­vřel skříň s prv­ním kost­liv­cem, vypadla na mě celá kost­ni­ce a ote­vřel se pře­de mnou jiný Radek. Radek intro­vert­ní, kte­rý svým vtip­ným vystu­po­vá­ním skrý­vá vnitř­ní křeh­kost, strach, úzkost, zra­ni­tel­nost. Radek, kte­rý mi byl poprav­dě mno­hem sym­pa­tič­těj­ší než ten prv­ní super­hr­di­na, pro­to­že tohle je posta­va, v níž kaž­dý divák pozná i kus sám sebe. Tím víc pak může­me doce­nit, co Radek ve sku­teč­nos­ti doká­zal, nejen v horách, ale také v živo­tě. Proto se náš film měl původ­ně jme­no­vat „15 hora Radka Jaroše“. Osmitisícovek je čtr­náct, ale on pros­tě doká­zal ješ­tě něco víc v osob­ním živo­tě.

Váš film Pirátské sítě (2014) se ode­hrá­vá v Africe u somál­ských bře­hů. Snímek o Radkovi Jarošovi je podob­nou ces­to­va­tel­skou lahůd­kou, jak se toči­lo na báj­né K2 v nepřed­sta­vi­tel­né nad­moř­ské výš­ce?

Náš tým byl pro mě skvě­lý v tom, že kaž­dý měl naho­ře těž­ké chvil­ky, ale nikdo s tím neo­tra­vo­val ostat­ní. Když měl někdo pro­blém, pros­tě ráno nepři­šel na sní­da­ni a já jsem věděl, že jeden den bude němý, ale už po obě­dě se náš zvu­kař Ludvík Bohadlo obje­vil v plné for­mě a pro­hlá­sil: „Tak jsem se pěk­ně vyzvra­cel a může­me dál“.

Hory jsou krás­né v tom, že nás nechá­va­jí pro­chá­zet zkouš­ka­mi, kte­ré naše děti zna­jí už jen z počí­ta­čo­vých her a fan­ta­sy lite­ra­tu­ry. Tam to samé pros­tě za měsíc zaži­je­te v reá­lu. Myslím si, že to je ten hlav­ní důvod, proč Radek do hor jez­dí zno­va i bez prs­tů. To se pros­tě dá zažít už jen na málo mís­tech na zemi.

Horolezci a fil­ma­ři mají to vel­ké štěs­tí, že mohou dýchat vzduch, kte­rý oko­lo vás vane, když vám jde o život a ješ­tě to pak uká­zat ostat­ním. A to si pak živo­ta a běž­ných věcí pros­tě jinak váží­te… To pla­tí pro fil­my, kte­ré jsme toči­li s Radimem Špačkem v Afghánistánu, s Janou Hradílkovou v Grozném v Čečně, s Alicí Nellis, když jsme pla­va­li s velry­ba­mi na Silverbanku nebo již zmi­ňo­va­ný pro­jekt se somál­ský­mi pirá­ty. Vidím to tak, že život nabí­zí mno­ho a je jen na nás, jest­li se po tom natáh­ne­me, nebo zůsta­ne­me sedět.

Co bylo na natá­če­ní nej­těž­ší nebo nao­pak co Vás potě­ši­lo?

Určitě pro mě neby­lo nej­těž­ší držet s Radkem krok do prv­ní­ho výš­ko­vé­ho tábo­ra. Rozhodně se to nedá srov­nat s tím, jak bylo těž­ké dostat se tro­chu Radkovi pod kůži, aby ho to samot­né­ho nebo­le­lo a byl s tím v poho­dě. Příjemně mě pře­kva­pi­lo, že to po prv­ní pro­jek­ci une­sl, vzal a nechtěl nic ze své lin­ky vystři­há­vat a měnit. Nakonec je to pře­ce jen tvr­dý chlap.

Radek Jaroš je tvr­dý chlap, jak říká­te, ale je intro­vert, jak nároč­né bylo roz­krýt jeho život, rodin­né vzta­hy a zachy­tit emo­ce?

Film vzni­kal inspi­ro­ván kni­hou Radkovy dce­ry Andrey Hory, má panen­ko. To je intim­ní zpo­věď dce­ry, kde roze­bí­rá své­ho milo­va­né­ho otce a vel­mi slo­ži­tý vztah k němu, kte­rý pozna­me­nal její dět­ství. Až psa­ním této kni­hy se jí poda­ři­lo se s tím nějak vyrov­nat. Andrea hra­je i v našem fil­mu důle­ži­tou roli pro­ti­hrá­če a záro­veň par­ťá­ka své­ho otce. Odhaluje nám ty strán­ky své­ho tatín­ka, o nichž on nemů­že nebo sám nechce mlu­vit. A abychom nemě­li pohled na Radka jed­no­stran­ný, vyzpo­ví­dal jsem i všech­ny ženy, s nimiž Radek del­ší dobu žil a kte­ré mi uká­za­ly Radka ne jako tatín­ka či hrdi­nu, ale jako neo­do­la­tel­né­ho a kom­pli­ko­va­né­ho milen­ce.

Film vzni­kal tři roky, strá­vil jste s Radkem Jarošem hod­ně dnů, v čem Vás jeho osob­nost při­ta­ho­va­la?

Autorské fil­my jsou, pokud k nim při­stu­pu­je­me pocti­vě, nako­nec obra­zem auto­ra samot­né­ho a jeho běsů, ať v nich vystu­pu­je v hlav­ní roli sebez­á­ři­věj­ší hvězda. Tím nechci říct, že tohle není film o Radkovi, spíš je to tak, že Vám při­jde pod ruku vždyc­ky zázrač­ně téma, kte­ré sám nějak při­ta­hu­je­te. Mimo to si mys­lím, že máme s Radkem hod­ně spo­leč­né­ho. Třeba jsme se naro­di­li sko­ro stej­ně: já 28. dub­na a Radek 29. dub­na. Moje žena Terezka je teď ve Švédsku i s dět­mi a já jsem popr­vé v živo­tě posta­ven před to si uvě­do­mit, jak moc jsou pro mě ti tři malí lidé důle­ži­tí, že je mi bez nich smut­no až k smr­ti, přes­to stá­le odjíž­dím za pra­cí a někdy i za smr­tí. Je to mys­lím dile­ma, kte­ré řeší také Radek a kaž­dý člo­věk, pro kte­ré­ho je prá­ce váš­ní a smys­lem živo­ta. Na pří­kla­du Radka jsem si uvě­do­mil, kolik čas­to sám ris­ku­ju ve své prá­ci a není to jen moje věc, pro­to­že pros­tě nejsem sám. A o tomhle je i film Cesta vzhů­ru, ale­spoň pro mě.

Radek Jaroš o spo­lu­prá­ci se štá­bem na K2 pro­hlá­sil: “Spolupráce nepři­nes­la žád­nou kom­pli­ka­ci zdra­vot­ní ani mezi­lid­skou. Celkově zde byla fajn atmo­sfé­ra. Jen smů­la byla, že jsem během expe­di­ce měl skvě­lou for­mu, tak jsem se hod­ně pohy­bo­val na stě­ně sám bez par­ťá­ků a chy­bí nám pořád­né akč­ní zábě­ry.“ Je tomu sku­teč­ně tak?

To je otáz­ka spíš pro Radka. Já jsem díky tomu, že klu­ci vyběh­li naho­ru tak rych­le hned na prv­ní pokus a dru­hou vynáš­ku, měl mož­nost jít s nimi, díky pří­pra­vě a akli­ma­ti­za­ci jen jed­nu ces­tu a skon­čit v prv­ním výš­ko­vém tábo­ře. Původně mě Radek nechtěl pus­tit ani do těch 6000m, ale díky dob­ré­mu poča­sí a dob­ře zajiš­tě­né ces­tě, s tím nako­nec sou­hla­sil. Takže jsem s kluka­ma šel jen do C1 a dál se toči­li sami.

Těžko Radkovi vyčí­tat, že nešel s ostat­ní­mi pohro­ma­dě, což by zna­me­na­lo pro mě víc pou­ži­tel­né­ho mate­ri­á­lu. Radek měl dost vel­ký han­di­cap (svo­je prs­ty u nohou) a vždyť letos osla­vil pade­sát let a tohle byla jeho čtvr­tá expe­di­ce na K2 (tři před­tím musel vzdát s nepo­ří­ze­nou), kvů­li tomu vše­mu bych asi Radkovi nevy­čí­tal, že spě­chal dopře­du, co mohl a neče­kal na Misku s Trávou. Prostě to chá­pu. A zábě­rů není moc prá­vě pro­to, že klu­ci šli spo­lu a Radek sám. Ale zase jich není tak málo, že by si s tím stři­hač Jan Daňhel, kte­ré­mu na tom­to pro­jek­tu za mno­hé vdě­čím, nedo­ká­zal pora­dit. A tady bych rád vyzdvi­hl pří­nos Trávy jako výš­ko­vé­ho kame­ra­ma­na. Nebýt jeho zábě­rů, tak bych oprav­du film nedal dohro­ma­dy. Točil čas­to spo­leč­ně s Miskou v kri­zo­vých situ­a­cích, kdy by si jiný horo­le­zec na kame­ru ani nevzpo­mněl, když mu jde o život. Točil ve váni­ci při vět­ru pře­sa­hu­jí­cím 100km/h, kdy tím ris­ko­val pořád­né omrz­li­ny a při­ne­sl nám uni­kát­ní zábě­ry.

Film je nabit archiv­ní­mi mate­ri­á­ly (rodin­ný a ces­to­va­tel­ský archiv), jak bylo obtíž­né tyto zábě­ry dohle­dat?                                                                                                 

Radek nám dal k dis­po­zi­ci svůj fil­mo­vý archív hrubých mate­ri­á­lů z minu­lých expe­dic. Každá expe­di­ce je zachy­ce­na v jed­nom jeho hor­ském fil­mu. Toho mate­ri­á­lu je oprav­du nepře­hled­ně mno­ho a sám jsem se tím pro­bí­ral půl roku. Ale stej­ně jsme dali do fil­mu jen něko­lik stříp­ků. To by byl jiný žánr, kdy­bychom měli popi­so­vat vše, co na kaž­dé ces­tě k vrcho­lu Radek se svý­mi spo­lu­lez­ci zažil. Tohle je film spíš o Radkovi a jeho pohle­du na život než o jeho úspě­ších. To tře­ba udě­lá jed­nou někdo jiný. Ale roz­hod­ně bylo zají­ma­vé se těmi mate­ri­á­ly od 80. let až do dneš­ní doby pro­bí­rat. Už jen pro­to, jak se tře­ba měni­la horo­le­zec­ká móda…

Proč jste zvo­li­li název fil­mu Cesta vzhů­ru?

Cesta vzhů­ru byl původ­ní pra­cov­ní název, kte­rý jsem sice vymys­lel já, ale schvál­ně jsem ho zvo­lil tak banál­ní, aby bylo jas­né, že jde o pra­cov­ní ver­zi a musí­me se potom zamys­let nad defi­ni­tiv­ním názvem. Když k tomu došlo, byly tu tako­vé názvy jako „Horosexuál“, „15 hora Radka Jaroše“ a dal­ší. Proč nako­nec zůstal pra­cov­ní název nevím, mož­ná kvů­li mar­ke­tingu.

Jakou hud­bu jste vybra­li pro film?

Hudba je pro mě tře­ti­na fil­mu. Tentokrát jsem o spo­lu­prá­ci požá­dal Ivana Achera. Myslím, že svůj úkol vzal s váž­nos­tí nejen pro­to, že sám leze a milu­je hory. S Ivanem jsme se potka­li v diva­dle Komedie Davida Jařaba a Dušana Pařízka, kde vytvo­řil neza­mě­ni­tel­nou hudeb­ní sto­pu pro celou řadu před­sta­ve­ní. My jsme tam teh­dy s Radimem Špačkem toči­li záznam tři­nác­ti před­sta­ve­ní, což byl neza­po­me­nu­tel­ný záži­tek a strá­vi­li jsme tam v pod­sta­tě celý rok. A tam jsem si jeho pří­stup k hudeb­ní svo­bo­dě a nesvá­za­nos­ti oprav­du zami­lo­val. Ivan umí dát hud­bě kří­d­la nespou­ta­nos­ti, ale záro­veň má dost poko­ry, aby udr­žel dra­ma­tur­gii a jed­no­tu sty­lu až do kon­ce díla. Společně se zvu­ka­řem Vaškem Fléglem vytvo­ři­li hudeb­ní dra­ma­tur­gii, kde je sly­šet více pada­jí­cí kame­ny a vítr mezi ska­la­mi než hudeb­ní pro­duk­ci, ale dohro­ma­dy to tvo­ří krás­ný celek.

Pokud bys­te měl divá­ky nalá­kat do kina, co mohou od doku­men­tu Cesta vzhů­ru oče­ká­vat?

Nečekejte out­do­o­ro­vý film ani lid­skou tragé­dii. Je to film o člo­vě­ku, kte­rý jde od dět­ství za svým snem a má s tím těž­kos­ti. Takže vlast­ně film o kaž­dém z nás.

Na čem teď pra­cu­je­te, jaké jsou Vaše dal­ší fil­mo­vé plá­ny?

S Radimem Špačkem spo­leč­ně v pro­duk­ci Negativu při­pra­vu­je­me film pod­le před­lo­hy Petry Procházkové Frišta, kte­rý se ode­hrá­vá v Afghánistánu. Příběh Češky, kte­rá strá­vi­la v kábul­ské rodi­ně deset let a po pří­cho­du Američanů si uvě­do­mi­la, co za tu dobu ztra­ti­la, ale také zís­ka­la. Je to tako­vé vypo­řá­dá­ní se sou­čas­ným pro­blé­mem vzni­ka­jí­cím na pome­zí islá­mu a křes­ťan­ství. Scénář jsem psal s Cedrikem Jabůrkem s Radimovou dra­ma­tur­gií, finál­ní podo­bu tex­tu udě­lal Ivan Arsenjev. Je to hod­ně vymod­le­né dítě, tak dou­fám, že nám to spo­leč­ně vyjde.