Daleko od hlučícího davu - SÍDLA & LOUKY

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

“Obloha byla jasná — pozo­ru­hodně jasná — a miho­tavý třpyt všech hvězd připomínal záchvěvy jediného těla, řízené spo­lečným pul­sem.”

-- Thomas Hardy, Daleko od hlučícího davu

Daleko od hlučícího davu před­sta­vi­lo svě­tu pro­stře­dí, kte­ré se od té doby zapsa­lo do pově­do­mí jako “Hardyho svět,” drs­ná říše kop­co­vi­tých země­děl­ských used­los­tí, kde jsou lidé a jejich pro­blémy hlu­bo­ce spja­ty s rytmy pří­ro­dy, s tepem roč­ních obdo­bí, orá­ním půdy, divo­kos­tí a zra­ni­tel­nos­tí zví­řat. Román byl dru­hým z Hardyho mno­ha pří­bě­hů ode­hrá­va­jí­cích se v semi-fiktivním ang­lic­kém hrab­ství Wessex. Hardy nazval Wessex “reál­nou zemí snů,” ale ve sku­teč­nos­ti se jas­ně podo­bal kon­tu­rám a kul­tu­ře sku­teč­né­ho hrab­ství Dorset na jiho­zá­pa­dě Anglie, kde Hardy vyrůs­tal. Známý svým zele­na­jí­cím se, zvl­ně­ným teré­nem a ovčí­mi far­ma­mi, i dnes zůstá­vá Dorset pří­kla­dem toho, co si lidé vyba­ví, když se řek­ne “brit­ský ven­kov.”

Pro Thomase Vinterberga to bylo jedi­né mís­to, kde mohl točit. “Točit na reál­né loka­ci bylo nut­nos­tí,” říká. “Tato kra­ji­na je pro posta­vy a pro pocho­pe­ní celé­ho pří­bě­hu důle­ži­tá. Museli jsme tam odjet. Bydleli jsme na mís­tech, kte­rá Hardyho inspi­ro­va­la, pozna­li jsme oko­lí a kom­plet­ně jsme se tomu­to pro­stře­dí ode­vzda­li.”

To ode­vzdá­ní oži­lo ve scé­nách, jako když Bathsheba a Gabriel dohlí­že­li na kou­pá­ní ovcí. Vinterberg zde vytvo­řil niter­ní koláž tex­tur a emo­cí. “Koupání ovcí byla jed­na jedi­ná věta ve scé­ná­ři. Ale měl jsem pocit, že to je důle­ži­tá věc,” vysvět­lu­je reži­sér. “Chtěl jsem ten­to oka­mžik pro­dlou­žit a uká­zat, že Bathsheba a Gabriel spo­lu doká­ží fun­go­vat. Je to moment abso­lut­ní­ho štěs­tí a je to druh očis­ty, kte­rá má stej­nou sym­bo­lic­kou hod­no­tu. Je to život roz­ví­je­jí­cí akt a já mám tyto dru­hy scén rád.“

Aby plně navo­dil život v Dorsetu, Vinterberg při­zval tým vizu­ál­ních uměl­ců, včet­ně kame­ra­man­ky Charlotte Bruus Christensenové, kte­rá s ním již spo­lu­pra­co­va­la na fil­mech Hon a Submarino; fil­mo­vé archi­tekt­ky Kave Quinnové a na Oscara čty­ři­krát nomi­no­va­né kos­tým­ní výtvar­ni­ce Janet Pattersonové.

Christensenová a Vinterberg sdí­le­li vizu­ál­ní řeč. “S Thomasem se dob­ře zna­li,” pozna­me­ná­vá Allon Reich,” a oba mají smy­sl pro Hardyho Wessex. Charlotte je geni­ál­ní. Její zábě­ry vypa­da­jí fan­tas­tic­ky, přes­to se vždyc­ky sou­stře­di­la na posta­vy a jejich pří­běh.”

Vinterberg popi­su­je způ­sob, jakým spo­lu­pra­co­va­li: “Na natá­če­ní se s Charlotte hod­ně při­pra­vu­je­me. Mluvíme a mlu­ví­me a mlu­ví­me a pak udě­lá­me náčrt a pak mlu­ví­me a mlu­ví­me. Děláme co nej­ví­ce pří­prav, jak jen to je mož­né. Takže, když se pak zapne kame­ra, nechá­me všech­no letět.“

Jedním z prv­ních klí­čo­vých roz­hod­nu­tí bylo, že se fil­ma­ři roz­hod­li točit na film. “Všechny vel­ké dobo­vé fil­my posled­ních dese­ti let byly nato­če­ny na film,” vysvět­lu­je Macdonald, “jeho tex­tu­ra pomá­há navo­dit pocit jiné doby.”

Film pro­chá­zí všech­na čty­ři roč­ní obdo­bí a do znač­né míry se ode­hrá­vá ven­ku, tak­že poča­sí tu hrá­lo vel­kou roli. “Jednou z nej­vět­ších výzev fil­mu bylo navo­dit dojem mění­cích se roč­ních obdo­bí,” vysvět­lu­je Reich. “Můžete vytvo­řit déšť a sníh, ale nemů­že­te vytvo­řit slun­ce. Takže jsme si necha­li udě­lat mno­ho pro­gnóz a plá­no­va­li pod­le slu­neč­ných dnů!”

Filmová archi­tekt­ka Kave Quinnová říká, že vždy mys­le­la na kra­ji­nu. “Thomas chtěl vyu­žít epic­ké kva­li­ty kra­ji­ny a postav, něco ve sty­lu Doktora Živa­ga nebo 1900 s majestát­ní­mi kuli­sa­mi,” vysvět­lu­je. “Chtěl záři­vé bar­vy, kte­ré moder­ním způ­so­bem, dodá­va­jí fil­mu pocit Technicoloru. Je to svě­ží vzhled.”

Quinnová se záro­veň roz­hod­la vzkří­sit dobo­vý život a to tak auten­tic­ky, jak jen to bylo mož­né v 21. sto­le­tí, což v Dorsetu, jak sama říká, bylo jed­no­duš­ší než na vět­ši­ně jiných míst. “Velká část ven­ko­va je tu stá­le obhos­po­da­řo­vá­na far­má­ři, navíc nele­ží na pří­mé spoj­ni­ci s Londýnem, tak­že tu nee­xis­tu­jí žád­né dál­ni­ce. Dorset se od dob Hardyho pří­liš nezmě­nil. Druhou před­nos­tí Dorsetu je jeho ohro­mu­jí­cí pobře­ží. Kvalita jeho svět­la se mír­ně liší vzhle­dem k reflex­ní pova­ze vody. To při­ná­ší jiný druh vizu­ál­ní magie.”

Hodně času zabra­lo hle­dá­ní Bathshebiny far­my. Nakonec se Quinnová zami­lo­va­la do archi­tek­to­nic­ke­ho skvos­tu Mapperton House poblíž Beaminsteru ve vlast­nic­tví lor­da a lady Sandwichových. Nachází se v nedo­tče­né kra­ji­ně. Panský dům má svůj vlast­ní kos­tel, stá­je, holub­ník a nádvo­ří spo­lu s okol­ní země­děl­skou půdou a lesy, kte­ré se daly vyu­žít. “Dům byl doko­na­lý,” vzpo­mí­ná Quinnová. “Kolem měl úžas­nou kra­ji­nu. Jeho krás­né stá­je a dvůr v před­ní čás­ti domu se nám poda­ři­lo při­způ­so­bit.”

“Lidé z Dorsetu byli nesmír­ně vstříc­ní,” říká Reich. “Rekrutovali jsme mno­ho míst­ních země­děl­ců, pokrý­va­čů a růz­ných kva­li­fi­ko­va­ných lidí, kte­ří byli rádi, že si mohou nechat narůst vou­sy, oblé­ci do dobo­vých šatů a oprav­du se vžídt do doby Thomase Hardyho.”

Natáčení se také pře­mís­ti­lo do Buckinghamshire, kon­krét­ně do Claydon House, kte­rý poslou­žil jako pro­stor­ný, ale prázd­ný dům pana Boldwooda. “Claydon oprav­du dob­ře zafun­go­val jako Boldwoodův dům,” říká Quinnová. “Žije ve vel­mi kon­t­ro­lo­va­ném pro­stře­dí, kde všech­no musí být per­fekt­ní. Všechny poko­je jsou vel­ké, tak­že cítí­te jeho izo­lo­va­nost v tom­to tichém svě­tě.”

Během úprav loka­cí pro natá­če­ní se her­ci pře­mís­ti­li do Dorsetu, aby se sami pono­ři­li do vlast­ních pohl­cu­jí­cích pří­prav - včet­ně výu­ky jízdy na koni, honác­kých lek­cí a uče­ní se země­děl­ským meto­dám 19. sto­le­tí. Tom Sturridge stu­do­val šerm, zatím­co Matthias Schoenaerts a Carey Mulliganová se sna­ži­li ovlád­nout stá­do 150ti ovcí, kte­ré se obje­ví ve scé­nách spo­lu s nimi.

“Zamilovala jsem si země­děl­ské prá­ce,” při­zná­vá Mulliganová, “a líbi­lo se mi, jak jsme se dosta­li oprav­du ke vše­mu. Bylo skvě­lé nau­čit se jez­dit na koni. Koně byli úžas­ní, ačko­li tam bylo něko­lik momen­tů, kte­ré byly mír­ně děsi­vé, vždyc­ky jsme vědě­li, že jsme v bez­pe­čí. Je to skvě­lý pocit při­cvá­lat do zábě­ru a sesko­čit z koně.”

Zachytit dobo­vý život na stat­ku bylo zásad­ní pro atmo­sfé­ru, o kte­rou Vinterberg usi­lo­val.

“Zjistil jsem, že Hardyho popi­sy zví­řat a kra­ji­ny nám říka­jí mno­ho o živo­tě,” pozna­me­ná­vá. Přesto to byla pro Vinterberga lek­ce sama o sobě. “Nikdy jsem nedě­lal film, kde jsem se musel vypo­řá­dat s nafouk­lý­mi ovce­mi… a mož­ná to je ta nej­po­div­něj­ší věc, jakou jsem kdy točil. Ale bylo to důle­ži­té pro navo­ze­ní atmo­sfé­ry ven­kov­ské­ho živo­ta, kte­rý je tak zásad­ní pro posta­vu Bathsheby.”

Stejně zásad­ní byly pro Bathshebu a muže, kte­ří se sna­ží zís­kat její ruku, kos­týmy, kte­ré vytvo­ři­la Janet Pattersonová. Vinterberg se chtěl vyhnout vik­to­ri­án­ským kri­no­lí­nám, tak­že pře­su­nul děj pří­bě­hu do roku 1880, kdy se móda náh­le sta­la uhla­ze­něj­ší a pro­sa­zo­va­la moder­ní silu­e­tu - hodí se více pro ženu, kte­rá jez­dí na koni a leze po žeb­ří­ku.

Pattersonová si také pohrá­la s odstí­ny fil­mu. “Thomas měl vizi sta­ro­mód­ní­ho epo­su, ve sty­lu Technicoloru se spous­tou jas­ných, živých barev. Nechtěl dělat dal­ší hně­dý, bahni­tý, vik­to­ri­án­ský film!“ vysvět­lu­je asi­s­tent­ka kos­tým­ní návr­hář­ky Francoise Fourcadeová. “Takže jsme udě­la­li podrob­ný výzkum a zjis­ti­li jsme, že mno­ho ori­gi­nál­ních před­mě­tů z té doby ve sku­teč­nos­ti oplý­vá pře­kva­pi­vě živý­mi barva­mi, jako jsou jas­ně mod­rá a svět­le fia­lo­vá. V našem pod­vě­do­mí si před­sta­vu­je­me, že v 19. sto­le­tí pře­vlá­da­ly nud­né, šedé bar­vy, ale bylo vlast­ně plné vel­mi výraz­ných barev.”

Pokud jde o kos­týmy, kaž­dá z postav má svůj vlast­ní styl: Gabriel se někdy oblé­ká jako stat­kář a jin­dy jako otr­ha­ný námezd­ní děl­ník; Tom se obje­vu­je v čer­ve­né uni­for­mě dra­gou­na nebo jako feš­ný muž v civi­lu; zatím­co Boldwoodovy těž­ké oble­ky a vou­sy odha­lu­jí jeho nezá­jem o vzhled. Ale, samo­zřej­mě, cen­t­rem kos­tým­ní prá­ce bylo oblé­ci Bathshebu.

Její oble­če­ní bylo roz­dě­le­no do tří odliš­ných fází: do pros­té fáze, kdy byla oby­čej­nou děveč­kou na stat­ku; do živo­ta pod­ni­ka­tel­ky poté, co zdě­di­la sta­tek; a do její zra­lej­ší fáze, kdy se pro­vda­la a kdy málem ztra­ti­la svou vlast­ní identi­tu a radost ze živo­ta.

V prů­bě­hu celé­ho fil­mu Bathsheba nosí jez­dec­ký kože­ný kabá­tek. Fourcadeová dodá­vá: “Janet ji chtě­la oblé­ci do jez­dec­kých kalhot a kože­né­ho saka hned v úvo­du fil­mu, abys­te oka­mži­tě naby­li dojmu, že se nejed­ná o prů­měr­nou vik­to­ri­án­skou ženu. Ona je oprav­du radi­kál­ní, vol­no­myš­len­kář­ská. Toto kože­né sako ji pro­vá­zí celým fil­mem. Je to jako její brně­ní. Pokud bych si měla z celé­ho fil­mu Daleko od hlučícího davu pama­to­vat jeden jedi­ný obrá­zek, byla by to Carrey v jejím kože­ném jez­dec­kém kabát­ku.”

Maskérka Sian Griggová (Ex machi­na, Neopouštěj mě) říká, že i ona při­stu­po­va­la k Bathshebě jako k něko­mu, kdo pro­chá­zí trans­for­ma­cí. “Chtěla jsem, aby se zpr­vu před­sta­vi­la jako jem­ná a nevin­ná a pak se v man­žel­ství s Troyem změ­ni­la v tvr­dou a kul­ti­vo­va­nou ženu, kte­rá nako­nec zno­vu obje­vu­jí samu sebe a vra­cí se zpět do jem­něj­ší polo­hy své­ho mlá­dí. Bathshebu popr­vé potká­me jako oprav­du mla­dou a chu­dou, tak­že si nemoh­la dovo­lit nic nóbl. Její vzhled je zpr­vu vel­mi prak­tic­ký a nikdy ne nazdo­be­ný. Přesto jsme se sna­ži­li, aby vypa­da­la nád­her­ně, pro­to­že všich­ni tito muži se do ní bláz­ni­vě zami­lo­va­li!”

Vinterberg říká, že ho během vzni­ku toho­to fil­mu pohá­ně­la jed­na myš­len­ka: zůstat věr­ný Hardyho kniž­ní před­lo­ze a milost­né­mu pří­bě­hu Bathsheby a Gabriela. “Pro mě byl ten­to film pros­tě pře­vy­prá­vě­ním jed­no­ho z nej­lep­ších pří­bě­hů, kte­ré kdy byly napsá­ny… chtěl jsem před­sta­vit Hardyho poje­tí lás­ky a osu­du. Pokud se lidé pono­ří do toho­to svě­ta a do prav­di­vos­ti jeho postav, budu to pova­žo­vat za sku­teč­ný úspěch.”