Deus Ex: Human Revolution

V roce 2000 spat­ři­la svět­lo svě­ta hra s pra­po­div­ným názvem „Deus Ex“, hra, na kte­rou po čase mno­zí „pamět­ní­ci“ vzpo­mí­na­jí se slzou v oku a ozna­ču­jí ji za to nej­lep­ší, co na poli vir­tu­ál­ní zába­vy vůbec vznik­lo. Jedním z auto­rů byl i pro­slu­lý Warren Spector (kte­rý už měl na kon­tě tako­vé skvos­ty, jako napří­klad System Shock, Thief, apod.). Hra si veřej­nost zís­ka­la zejmé­na díky kom­bi­na­ci něko­li­ka žánrů (RPG/stealth/akce) a mno­ha růz­ným způ­sobům jak ji vůbec hrát. Zážitky něko­li­ka hrá­čů tak čas­to moh­ly být dost roz­díl­né. Úspěšné titu­ly pocho­pi­tel­ně mají pokra­čo­vá­ní, po nepří­liš dob­ře při­ja­té „Invisible War“ se fanouškům (a fanyn­kám) kyber­pun­ku dosta­lo před­lo­ni pří­jem­né­ho dáreč­ku - Human Revolution.

Human Revolution (dále jen HR) se opět ode­hrá­vá v kyber­pun­ko­vém svě­tě tem­né budouc­nos­ti (ele­gant­ně odě­ném do žlu­té a čer­né), nicmé­ně na udá­los­ti minu­lých dílů prak­tic­ky nena­va­zu­je, což by konec­kon­ců bylo i dost nároč­né, neboť se ode­hrá­vá 25 let před prv­ním dílem. V labo­ra­to­řích Sarif Industries pro­bí­há vývoj aug­men­ta­cí, umě­lé­ho vylep­šo­vá­ní lid­ské­ho těla, což s sebou pocho­pi­tel­ně při­ná­ší i jis­tá morál­ní dile­ma­ta. Centrála spo­leč­nos­ti se záhy poté sta­ne ter­čem úto­ku nezná­mé sku­pi­ny, hlav­ní hrdi­na Adam Jensen je smr­tel­ně raněn, nicmé­ně díky novým tech­no­lo­giím se poda­ří dát jeho (teď už z vel­ké čás­ti aug­men­to­va­né) tělo do kupy a vyslat jej na pát­rá­ní po poza­dí úto­ku. Do poza­dí plné­ho sple­ti­tých intrik a podiv­ných záku­lis­ních her, kde - slo­vy jed­né z postav - „kaž­dý lže“.

„Nový“ Deus Ex HR je v mno­ha ohle­dech stej­ný jako ten „sta­rý“. Znovu tu je sple­ti­tý pří­běh (chví­le­mi mož­ná až moc...) a báječ­ná hra­tel­nost, kte­rá hrá­či umož­ní dostat se k cíli mno­ha růz­ný­mi způ­so­by. Jeden pří­klad za vše. Adam se nachá­zí před míst­nos­tí, v jejíchž útro­bách je asi pět nepřá­tel­ských mužů, sám je ozbro­jen, ale pří­mý boj (ram­bo styl) by byl dost nároč­ný, tak­že je dob­ré zvá­žit i jiné mož­nos­ti. Adam se může (pokud na to má potřeb­nou aug­men­ta­ci, kte­rou si hráč „kupu­je“ za zís­ka­né zku­še­nos­ti ve hře) nabou­rat do poblíž sto­jí­cí­ho počí­ta­če a ovlád­nout obran­né stříl­ny s jejichž pomo­cí může počet nepřá­tel výraz­ně zre­du­ko­vat. Zároveň se může (rov­něž pokud mu vybe­re­te pří­sluš­né aug­men­ta­ce vhod­né pro tichý pohyb) mezi nepřá­te­li pro­plí­žit a vůbec s nimi nebo­jo­vat, nebo...., když se pozor­ně podí­vá­te po míst­nos­ti, tak si mož­ná všim­ne­te šach­ty, kte­rou když se Adam pro­táh­ne, tak jej nave­de na tako­vé pěk­né mís­to, odkud je vel­mi krás­ný výhled s odstře­lo­va­cí puš­kou.... Nápadité.

Každá akce ve hře je nále­ži­tě odmě­ně­na v podo­bě zku­še­nos­tí. Velmi se mi líbi­lo, že hrubý styl hry (kdy pre­fe­ru­je­te střel­bu a zabí­je­ní nepřá­tel) je odmě­něn nejmé­ně, nao­pak, pokud se Adamovi poda­ří celou misi zvlád­nout bez vyvo­lá­ní popla­chu a bez ztrát na živo­tech nepřá­tel, tak je odmě­něn spe­ci­ál­ní­mi zku­še­nost­ní­mi bonu­sy. Rozhodně se tedy nevy­plá­cí bez­hla­vě zabí­jet (což je v zápla­vě sou­čas­ných titu­lů v oblas­ti počí­ta­čo­vých her takřka uni­kát).

Hudba, atmo­sfé­ra, pří­běh, hra­tel­nost - to vše dopadlo na výbor­nou. Má hra něja­ké mou­chy? Má, bohu­žel. Jedná se čás­teč­ně o gra­fic­ké zpra­co­vá­ní, kte­ré je sice sty­lo­vé, ale na rok 2011 moc nevy­pa­dá, detai­ly postav (zejmé­na těch ved­lej­ších) jsou pra­chbíd­né a i poza­dí na tom není o moc lépe, což může leckte­ré hrá­če odra­dit. Pokud se však do hry zakousne­te, tak podob­né drob­nos­ti bude­te záhy igno­ro­vat, neboť tem­ná budouc­nost v roce 2027 je při­taž­li­vá jako málo­co jiné­ho.