Million Dollar Baby - Eastwood v nejlepší formě!

Abych se při­znal, z osca­ro­vých titu­lů mám vždyc­ky tak troš­ku nahná­no a trvá mi i něko­lik měsí­ců, než se odhod­lám k jejich zhléd­nu­tí. Což o to, že tako­vé­to sním­ky mají v drti­vě vět­ši­ně pozi­tiv­ní ohla­sy a těž­ce nad­prů­měr­né hod­no­ce­ní – vždyc­ky se mezi těmi dva­ce­ti divá­ky najde tako­vý, jenž je zkla­mán v důsled­ku nena­pl­ně­ných – a nut­no říci, že i čas­to­krát pře­mrš­tě­ných – oče­ká­vá­ní.And this is my pro­blem! Jakmile někde spat­řím, že se obje­vil něja­ký „fak­tic­ky dob­rý“ film a takřka kaž­dý mu udě­lu­je maxi­mál­ní počet hvěz­di­ček, začí­nám se nezdra­vě těšit a vytvá­řet si do-nebe-bodající náro­ky. Mírně (a někdy dost) nahořk­lá chuť v ústech je pak napros­to logic­kým vyús­tě­ním.

Není tedy divu, že mě Million Dollar Baby zpr­vu „vydě­si­lo“ a že jsem se na jeho pomy­sl­nou kon­zu­ma­ci tak dlou­ho při­pra­vo­val.

Jméno Clinta Eastwooda ces­tu­je fil­mo­vý­mi plát­ny již přes půl­sto­le­tí a to zejmé­na ve dvou váho­vých kate­go­ri­ích – v herec­ké a reži­sér­ské. V obou bychom napo­čí­ta­li něko­lik úspěš­ných pra­vých háků. Z herec­ké fil­mo­gra­fie nelze nevzpo­me­nout posta­vy drs­né­ho Harryho či Williama Munnyho, z reži­sér­ských záře­zů si nao­pak nemo­hu odpus­tit zmín­ku o Dokonalém svě­tě ane­bo Tajemné řece. Kvalitativně nej­ú­rod­něj­ší jest Eastwoodova kari­é­ra v posled­ních pat­nác­ti letech a zejmé­na pak v pří­pa­dě poči­nů režisérsko-hereckých. Kalifornský rodák v nich doká­zal, že má pro­ma­za­né šrou­by neje­nom před kame­rou, ale i za ní, a potvr­dil to i zis­kem něko­li­ka pozla­ce­ných ple­šou­nů.

Jeho nej­no­věj­ší počin pojed­ná­vá o jed­na­tři­ce­ti­le­té Maggie Fitzgeraldové, kte­rá se od svých tři­nác­ti let živí coby číš­ni­ce v pochyb­ných restau­ra­cích. Jako by nesta­či­lo, že už se tak topí v nepří­z­ni­vé finanč­ní situ­a­ci, vrás­ky jí způ­so­bu­je i samot­ná rodi­na. Její bra­tr si odpy­ká­vá trest ve věze­ní, sest­ra zase pod­vá­dí soci­ál­ku před­stí­rá­ním, že jed­no z jejích dětí ješ­tě stá­le žije, majet­ko­vě smýš­le­jí­cí mat­ka váží 141 kilo­gra­mů a jedi­ný zdra­vý člá­nek rodi­ny – otec – již dří­má pod drnem. Magiin život má podo­bu ost­ré křiv­ky nalé­za­jí­cí se v zápor­ném sou­řad­ni­co­vém kvad­ran­tu a jeho akté­r­ce je nade­vše jas­né, že pokud s ním něco zavča­su neu­dě­lá, pro­švih­ne svou posled­ní šan­ci.

Tak tro­chu para­dox­ně… jedi­né mož­né výcho­dis­ko spat­ří prá­vě v boxu, ve spor­tu plném boles­ti a tvr­dých zása­hů. Maggie v sobě vycí­tí dří­ma­jí­cí nadá­ní a mož­ná i díky toho, že se s ní život nepá­ral a roz­dal jí řadu ran, roz­hod­ne se všech­ny úde­ry beze zbyt­ku vrá­tit. Její zápal pro věc se však zpo­čát­ku míjí účin­kem a boxer­skou tělo­cvič­nou pro­plou­vá za vše­o­bec­né­ho nepo­cho­pe­ní a jin­dy trap­né­ho posmě­chu. Podobně se k celé věci sta­ví i stár­nou­cí maji­tel tré­nin­ko­vé­ho cen­t­ra a uzná­va­ný uči­tel Frankie Dunn, kte­rý Maggie dlou­hé týd­ny odmí­tá s tím, že je na box pří­liš sta­rá a napros­to nezku­še­ná.

Nenápadná ser­vír­ka si však hle­dí své­ho a tré­nu­je do úmo­ru i během nocí. Toto obě­to­vá­ní při­ne­se po něko­li­ka měsí­cích své ovo­ce – Frankie změk­ne, vez­me Maggie na milost a roz­hod­ne se pro její dočas­né tré­no­vá­ní.

Zprvu dočas­ná spo­lu­prá­ce se ale postup­ně mění ve spo­lu­prá­ci dlou­ho­do­bou a Maggie neza­dr­ži­tel­ně stou­pá vstříc mis­trov­ské­mu titu­lu ve vel­te­ro­vé váze.

A nebo­jác­ná Maggie sku­teč­ně „jede“. Její soky­ně odpa­dá­va­jí jako hruš­ky a povět­ši­nou po něko­li­ka málo zása­zích hned v prv­ním kole. Film v této fázi klou­že jako po más­le a při­po­mí­ná lec­cos, jen ne rea­lis­tic­ké dra­ma z pro­stře­dí boxu. Stereotypní, čí spí­še pro­cház­ko­vý prů­běh zápa­sů při­vá­dí divá­ka do roz­pa­ků. Tohle že je ten osca­ro­vý hit Clinta Eastwooda?

Magiin nástup je oprav­du gran­di­óz­ní, a kdo ví, zda­li je důsled­kem její­ho vel­ké­ho talen­tu, ane­bo sna­hy tvůr­ců uspí­šit čas ve fil­mu pro­střed­nic­tvím rych­lých knockou­tů. Eastwood jako by paro­do­val pří­dav­ko­vé díly Rockyho, avšak s tím roz­dí­lem, že se v jeho hle­dáč­ku nalé­zá žena a niko­liv namaka­ný Rambo. Bezproblémově ply­nou­cí šar­vát­ky z pro­stře­dí pro­va­zů jsou však záhy vystří­dá­ny něčím závaž­něj­ším a divák zjiš­ťu­je, že tenhle film vlast­ně není o boxu a deci­li­t­rech pro­li­té krve, ale o neče­ka­ných a přes­ně míře­ných ranách osu­du. Boxerské pro­stře­dí zde sehrá­vá dru­hot­nou roli a samot­ný ring před­sta­vu­je jen jakési odra­zo­vé prk­no vstříc zlo­mo­vé­mu momen­tu, potaž­mo hlav­ní myš­len­ce. Eastwoodova pozor­nost se pri­már­ně sou­stře­dí na postup­ně se utu­žu­jí­cí vztah uči­te­le a jeho žáky­ně - mimo hlav­ní reflek­to­ry se však neo­ci­ta­jí ani dal­ší posta­vy. Osůbky v pomy­sl­ném poza­dí jsou rov­něž vymo­de­lo­vá­ny s mili­me­t­ro­vou přes­nos­tí a kaž­dá z nich je nalo­že­na malým život­ním bře­me­nem.

To pla­tí i o figur­ce vyzáblé­ho mla­dí­ka Nebezpečného. Dlouhé minu­ty se zdá, že zde zastá­vá pou­ze funk­ci komic­kou – až v závě­ru se ale uká­že, že zrov­na jeho oso­ba tvo­ří pomy­sl­ný středo­bod v jed­nom z nej­pod­stat­něj­ších „sou­bo­jů“ celé­ho pří­bě­hu.

Ve fil­mu nena­ra­zí­te na dvou­roz­měr­né cha­rak­te­ry. Eastwood hra­je stříd­mě, zby­teč­ně nekři­ví obli­čej, a vědom si sil­né­ho ansáblu oko­lo sebe a dob­ře napsa­né­ho scé­ná­ře, posta­čí si s mini­mál­ní­mi mimic­ký­mi pro­střed­ky. Jeho Frankie je nevra­ži­vý, cito­vě nepří­stup­ný a zhr­ze­ný neú­spěš­nou otcov­skou výcho­vou. Chtělo by se říci – typic­ký eastwo­oďák.

Samostatný list papí­ru by si zaslou­ži­la Hilary Swanková a její ser­vír­ka Maggie. Zatímco v číš­nic­ké zástě­ře se pre­zen­tu­je coby důvě­ři­vé a křeh­ké stvo­ře­ní, po skon­če­ní pra­cov­ní doby se v ní pro­bou­zí naky­pě­lá zlo­ba a snůš­ka zaťa­tých pěs­tí. Swanková si v obou polo­hách počí­ná s napros­tou sebe­jis­to­tou a její širo­ký výra­zo­vý rejstřík (od oné nená­pad­né díven­ky ve špi­na­vém bufe­tu, přes natě­še­nou žáky­ni ve Frankieho tělo­cvič­ně až po roz­zu­ře­nou čer­nou mam­bu v rin­gu) jen doklá­dá, že zámoř­ská aka­de­mie neby­la sle­pá a udě­lo­va­la po záslu­ze do správ­ných rukou.

Důkladně pro­kres­le­ný vztah mezi obě­ma posta­va­mi před­sta­vu­je stě­žej­ní jádro. Role obou hrdi­nů se zpr­vu odví­je­jí pod­le kla­sic­ké­ho sché­ma­tu – jen co ale dojde na prv­ní lámá­ní chle­ba, bys­trý divák zpo­zor­ní. Eastwoodův tre­nér tak záhy pře­stá­vá být pou­hým kan­to­rem a Maggie jen jeho „kli­ent­kou“. Oboustranná cito­vá neu­ko­je­nost se pro­je­ví v pro­hlou­be­ní jejich vzá­jem­né „spo­lu­prá­ce“ a též v urči­tém zpo­chyb­ně­ní prvot­ní doho­dy. Million Dollar Baby tak nepo­jed­ná­vá o stár­nou­cím tre­né­ro­vi a naděj­né boxer­ce, ale o jakém­si zno­vuna­le­ze­ní smys­lu živo­ta a náhraž­ko­vém vzta­hu otce a jeho ztra­ce­né dce­ry.

Vést dlou­hé deba­ty o Eddiem, posta­vě Morgana Freemana, by bylo zby­teč­né. Coby vypra­věč, býva­lý boxer a nyní ukli­zeč v jed­né oso­bě dis­po­nu­je dras­tic­ky vel­kou dáv­kou cha­risma­tu a není pochyb, že tak tro­chu při­po­mí­ná jinou Morganovu posta­vu – zku­še­né­ho Reda z dra­ma­tu Vykoupení z věz­ni­ce Shawsank. Podobně jako Eastwood, i ten­to uzná­va­ný čer­noš­ský herec si mnoh­dy vysta­čí s pou­hým němým pohle­dem a důvěr­ně zná­mou (a fun­gu­jí­cí) kamen­nou gri­ma­sou.

Nadmíru výteč­né výko­ny jsou zčás­ti dány i nemé­ně kva­lit­ním scé­ná­řem Paula Haggise. Textový pod­klad k fil­mu nepo­strá­dá dosta­teč­ně únos­né zákla­dy a svou kon­struk­cí při­po­mí­ná sta­tic­ky pev­ný žele­zo­be­to­no­vý ske­let. Každý detail má své opod­stat­ně­ní, žád­ná scé­na nepře­bý­vá a ani žád­ná nechy­bí. Dialogy jsou chyt­ré, nená­sil­né a mís­ty i nezbyt­ně humor­né (viz roz­pra­va o děra­vých ponož­kách).

Million Dollar Baby je jed­no­du­še nád­her­ný sní­mek (tenhle ortel si zapa­ma­tuj­te, moc čas­to jej nevy­ná­ším) a s vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí oslo­ví i ty, kte­rým se zápas­nic­ké spor­ty pří­čí (což je konec­kon­ců můj pří­pad). Příběh pojed­ná­va­jí­cí o tom, co všech­no se může při­ho­dit během jed­né jedi­né vte­ři­ny, a o tom, jak je život nevy­po­či­ta­tel­ný a někte­ří lidé zrád­ní, pat­ří zce­la bez­po­chy­by mezi nej­hod­not­něj­ší fil­mo­vé zážit­ky toho­to roku. Svým vyzně­ním se jed­ná o vel­mi smut­ný film. Film, po jehož skon­če­ní vám vyprah­ne v ústech. Film, na nějž bude­te ješ­tě dlou­hou dobu vzpo­mí­nat.

Ano…
…ten­to­krá­te bylo všech dva­cet divá­ků spo­ko­je­ných…