Doba ledová: Scratovy příhody

ETxmCCsMoD0

5/10 – Po zhléd­nu­tí toho­hle krá­ťoun­ké­ho sero­še nevy­hnu­tel­ně při­jde moment, kdy se člo­věk podiv­ně zakře­ní, v zamyš­le­ní upře zrak z okna někam do dáli a zeptá se sám sebe, jaký měl celý tenhle rádo­by seri­ál smy­sl. Čím usi­lov­ně­ji se bude pídit po odpo­vě­dích, o to vět­ším pro něj bude pře­kva­pe­ním, že na tuto otáz­ku nee­xis­tu­je smys­lu­pl­ná odpo­věď, leda snad píseň Smysl živo­ta Donnieho Longa, kte­rá reži­sé­ro­vi v neko­neč­né smyč­ce hrá­la v moder­ních AirPodech, zatím­co ze sebe potil vel­ko­le­pý scé­nář na Snůšku hoven pro Buzny+ (pra­cov­ní název Scratových pří­hod). Patrně byl v těž­kém pra­cov­ním sklu­zu a potře­bo­val ze sebe v čeka­cí míst­nos­ti před kan­ce­lá­ří Roberta Igera rych­le dostat něja­ký náměť. K dis­po­zi­ci mu při­tom byla klí­čo­vá slo­va: žalud, věč­ný neú­spěch, vever­ka. První dvě věci už důvěr­ně znal z osob­ní­ho živo­ta, tak­že to ani neby­lo tak těž­ké. O vever­ce se hra­vě něco při­u­čil na Wikipedii. Co dělá vever­ka? Chce žalud. Jasně. Motivaci bychom měli, odškrt­nul si Donnie Long polož­ku ze své­ho sezna­mu nále­ži­tos­tí, kte­ré by pod­le jeho škol­ní­ho uči­te­le nemě­li ve správ­ném pří­bě­hu chy­bět. Paráda. Teď už jen zbý­vá vymys­let, o co v seri­á­lu půjde. Koukat na jed­nu vever­ku celých 20 minut by asi byla nuda, uznal Donnie Long. Z kan­ce­lá­ře vyšla sekre­tář­ka a zavo­la­la jeho jmé­no. Donnie zpa­ni­ka­řil. Ale zatím­co pře­mýš­lel, že by se jí moc rád podí­val do sekre­tů (kdy­by nebyl tako­vý nekňu­ba), dostal nápad. Už to mám, rado­val se. Dáme tam dru­hou vever­ku. A co chtě­jí vever­ky? Žalud! To je kon­flikt jako vyši­tý. Ještě tam nar­vu pár holly­wo­od­ských ptá­ko­vin – jo jas­ně! Dám tam ptá­ka! A bude tam občas pro­chá­zet. Protože taky kur­va proč ne, že ano. A taky ty vever­ky budou spo­lu nějak inter­a­go­vat. To je mi paneč­ku kon­cept! Se spo­ko­je­ným úsmě­vem si to Donnie štrá­do­val do kan­ce­lá­ře pana Igera. Bodejť by ne – ješ­tě pořád na hýž­dích cítil otisk Igerovy podráž­ky z jejich minu­lé­ho setká­ní. Verdikt: „Jedno slo­vo: proč?!“