Dnes je vskutku významný den pro českou kulturu, jelikož právě dnes slaví úctyhodné devadesáté narozeniny jeden z jejích nejvýznamnějších pilířů, spisovatel, dramatik, scénárista, herec, textař a spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana Zdeněk Svěrák. Tomuto muži, který představuje jeden z největších symbolů češství, jsem již na blogu věnoval dva články. Nejprve jsem se v roce 2023 zaměřil na jeho spolupráci s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem, s nímž napsal stovky inteligentních písniček pro děti. O rok později jsem pak pod lupou rozebral devítku filmových komedií, které vytvořil společně se svým tvůrčím souputníkem Ladislavem Smoljakem. A právě na tento článek navážu, jelikož si v následujících odstavcích připomeneme filmy, které mistr Svěrák vytvořil ve spolupráci s jinými režiséry. Ve výběru tentokrát najdete nejen notoricky známé filmy, ale i několik polozapomenutých klenotů.
Třicet panen a Pythagoras (1973)
Vůbec první filmový scénář, na kterém se Svěrák podílel (konkrétně je autorem dialogů), dal základ muzikálové komedii Pavla Hobla, která byla mimo jiné součástí Top 20 filmů ze školní lavice. Tento veselý a barevný film to za tuhé normalizace neměl jednoduché. Jedná se totiž o metaforu symbolizující průběh předchozích let komunistické totality, kdy matematikář Ludolf (Jiří Menzel) je na čistě dívčí třídu nejprve drsný jako temné padesátky, následně si je díky lsti, kterou na něj dívky v čele s půvabnou Helenou Trojanovou (Jaroslava Schallerová) vymyslí, získá šedesátkově rozevlátou zpívanou výukou a nakonec dojde na normalizační vystřízlivění. To společně s obsazením Menzela a celkovým feelingem evokujícím předchozí uvolněnou dekádu působilo na cenzuru jako červený hadr na býka, takže film skončil na čtyři roky v trezoru. Svěrák si zde střihnul miniroličku učitele ve sborovně, který však neřekne ani slovo.
Ať žijí duchové! (1977)
Hned čtvrtinu této dvacítky tvoří dětské filmy, z nichž úplně prvním byl pohádkový muzikál Oldřicha Lipského pojednávající o partě venkovských dětí, které se na zřícenině místního hradu Brtníku seznámí s dvojicí duchů, rytířem Brtníkem z Brtníku (Jiří Sovák) a jeho dcerou Leontýnkou (Dana Vávrová). Společnými silami hrad opraví, čímž vypálí rybník ziskuchtivému vedoucímu samoobsluhy Jouzovi (Lubomír Lipský), který chce na hradě pěstovat žampiony a jehož zpočátku podporuje i jeho švagrová Pilátová (Věra Tichánková), která jej však kvůli své zálibě v černé kronice nakonec zradí. Jednu ze svých prvních rolí zde vytvořila i vůbec největší dětská hvězda všech dob, tehdy devítiletý Tomáš Holý. Svěrák zde nepůsobil jen jako scénárista, ale především jako autor textů písní, které vesměs složil Jaroslav Uhlíř.
Tři veteráni (1983)
Ve spolupráci Svěráka s Oldřichem Lipským vznikla i jedna z vůbec nejlepších filmových pohádek, jejíž námět pochází z knihy Fimfárum Jana Wericha. Trojici hlavních rolí vojenských vysloužilců vytvořila skutečná herecká elita, Rudolf Hrušínský (Pankrác), Josef Somr (Servác) a Petr Čepek (Bimbác), přičemž se nejedná o jednoznačně kladné postavy, což však této humorné pohádce i po více než čtyřiceti letech přidává na životnosti. Kouzelné dary, které veteráni dostali od lesních skřítků (Miloš Kopecký, Lubomír Lipský, Jiří Kaftan), ukážou jejich povahy v negativním světle, zejména v případě Bimbáce, v jehož postavě je pranýřován militarismus. Díky kombinaci werichovského a svěrákovského humoru se satirickým rozměrem baví tato pohádka i dospělé, zatímco děti obvykle čekají především na rostoucí nos princezny Bosany (Vida Skalská Neuwirthová). Svěrák si zde zahrál zápornou roli ministra informací.
Co je vám, doktore? (1984)
Zatímco ve vlastních scénářích si Svěrák psal na tělo převážně vedlejší role, v polovině osmdesátek mu režisér Vít Olmer nabídl hlavní role mužů prožívajících krizi středního věku hned ve dvou snímcích, které byly jedněmi z prvních typických perestrojkových satir. Zubař Bohouš Burda je otráven moderním přetechnizovaným světem a touží po návratu ke kořenům v lůně přírody, kde vyrostl. Brání mu v tom však jeho emancipovaná manželka, vědkyně Blanka (Iva Hütnerová). Když však pozná její mladou kolegyni, provozní programátorku Terezu Horkou (Ivona Krajčovičová), která sdílí jeho romantismus a je rovněž otrávená svým ambiciózním partnerem ing. Karlem Strnadem (Ondřej Pavelka), odhodlá se ke vzpouře. Tento film, na jehož scénáři se Svěrák společně s Olmerem a Antonínem Mášou (autor námětu) podílel, je tak částečně ekologickou agitkou, která si zároveň bere na paškál bezbřehý pragmatismus.
Případ Platfus (1985)
Do výběru se mi dostaly i hned tři televizní filmy, z nichž dva starší, které vznikly pod taktovkou Františka Filipa, spadají do kategorie soudniček. Hlavní roli bývalého učitele přírodopisu Montelíka Svěrák napsal na tělo Vlastimilu Brodskému. Tento dobrosrdečný muž byl svým bývalým žákem Milanem Burdou (Jan Fiala), synem ředitele místního stavebního podniku (Čestmír Řanda), vyprovokován k facce, kterou mu nechtěně způsobil vážné zranění. Jeho advokát doktor Lískovec (Ota Sklenčka) však na počátku procesu onemocní chřipkou, pročež jej musí zastoupit mladá koncipientka Mourková (Zuzana Bydžovská), která je sice vzhledem k minimálním zkušenostem neřízená střela, avšak do procesu vynaloží veškerou energii, takže i když Montelík spor prohraje, vyjde z něj s podmínkou a peněžitým trestem na dolní hranici trestní sazby. Tato moralitka je v mnoha směrech ryzí svěrákovinou, která staví lidskost nad literu zákona.
Jako jed (1985)
Druhá Olmerova satira je ve dvacítce jednou z mála výjimek, ve které Svěrák pouze hrál a autorsky se na ní nepodílel. Inženýr Pavel Hnyk rovněž prožívá krizi středního věku, kterou léčí milostnými avantýry. Zatímco však jeho dřívější románky měla jeho akurátní manželka Alice (Libuše Švormová) pod kontrolou, vztah s atraktivní Slovenkou Julií (opět Krajčovičová), kolegyní z práce, již ovládat nedokáže. Jejich milostný poměr má navíc drtivý dopad i na Hnykovu pracovní morálku a ohrožuje tak jeho postavení. V této hořké komedii je brilantně vykreslen socialistický podnik se všemi jeho neduhy a pokrytectvím.
Vesničko má středisková (1985)
Klasika nejklasikovatější. Příběh o věrném přátelství (mo)mentálně zaostalého závozníka Otíka Rákosníka (János Bán) a jeho řidiče Karla Pávka (Marián Labuda), které zvítězí jak nad osobní ješitností druhého jmenovaného i nad prospěchářstvím ostatních, zná celý národ nazpaměť, stejně jako nesmrtelné hlášky, jimiž vládne zejména moudrý venkovský doktor Skružný (Rudolf Hrušínský). Vesnička je příkladem dokonalé tvůrčí symbiózy dvou géniů, Svěráka a oscarového režiséra Jiřího Menzela, kteří měli v mnohém podobný pohled na svět, což se v této hořké satirické komedii odráží především v tom, že na jednu stranu upozorňují na nejrůznější lidské nešvary, mnohdy zapříčiněné marasmem pozdního socialismu, avšak snaží se na ně pohlížet s maximální dávkou empatie, což se týká i tak ožehavých témat, jakými jsou manželská nevěra a domácí násilí, které zde reprezentují manželé Turkovi (Petr Čepek a Libuše Šafránková). Vesničce mimochodem letos věnuji i samostatný článek ke 40. výročí premiéry.
Utopím si ho sám (1989)
I ve své druhé společné televizní soudničce vsadili Svěrák s Františkem Filipem v jedné ze dvou hlavních roli na Vlastimila Brodského, kterého doplnil další pan herec, Miloš Kopecký. Příběh dvou povahově odlišných mužů začíná ve Vinohradské nemocnici, kde se bývalý průvodčí Svatopluk Havlík (Brodský) a záhadný světák Jaroslav Chouň (Kopecký) seznámí. Po propuštění Chouně vyhodí jeho bývalá družka, pročež jej Havlík vezme k sobě na byt. Vznikne tak krásné přátelství doprovázené nekonečným mejdanem, což je proti srsti zejména domovní důvěrnici Uriášové (Stella Zázvorková). Od prostitutky Jarmilky (Jiřina Bohdalová) se však Havlík dozví, že Chouň je nepracující příživník a byl už mnohokrát ve vězení. Přátelství skončí ve chvíli, když Chouň Havlíka okrade. Jakkoliv by člověk na autora tipoval na první pohled spíš Jiřího Hubače, je to opět ryzí svěrákovina, což se ukáže v posledních minutách filmu, kdy Havlík u soudu Chouňovi odpustí a nabídne mu, aby se k němu po odpykání trestu opět nastěhoval.
Obecná škola (1991)
Hned polovinu dvacítky tvoří filmy Jana Svěráka, s nímž jeho otec spolupracoval s výjimkou nízkorozpočtové roadmovie Jízda (1994) na všech jeho celovečerácích. Svěrák mladší debutoval krátce po revoluci s nostalgickou hořkou komedií, ve které Svěrák starší z pozice autora a scénáristy vzpomíná na své dětství. Svěrákovým alter egem je malý chlapec Eda Souček (Václav Jakoubek), jehož očima je život na pražském Bohdalci rok po druhé světové válce nahlížen. Svěrák si zde sám zahrál svého tatínka, maminku mu pak hrála Libuše Šafránková. Hlavní postavou filmu je však učitel Igor Hnízdo (Jan Tříska), který pomocí tělesných trestů zkrotí rozjívenou chlapeckou třídu, která svou bývalou učitelku Maxovou (Daniela Kolářová) přivedla do blázince. Zde můžeme vidět další svěrákovský paradox, kdy Hnízdo na jednu stranu své žáky obelhává historkami z protifašistického odboje, zatímco za války seděl za zneužívání nezletilých dívek, na druhou stranu je však to příkladný pedagog a pro chlapce velká autorita.
Akumulátor 1 (1994)
Tři roky po Obecné škole přišli oba Svěrákové ve spolupráci se sklepáckým hercem Janem Slovákem, známým především z kultovního rytmikálu Kouř (1990) Tomáše Vorla, se svou společnou druhotinou, s níž zabrousili do žánrových vod sci-fi a fantasy. Outsider Olda (Petr Forman) trpí ztrátou energie, přičemž společně s přírodním léčitelem Fišárkem (Svěrák) přijde na to, že jej vysála televize, za jejíž obrazovkou žijí záhadné lidské obrazy čerpající energii ze svých reálných předobrazů. Posílen novou láskou Annou (Edita Brychta) se tak Olda vydává do boje se zákeřnou televizní hydrou. Zajímavostí je, že ve své době se jednalo o vůbec nejdražší filmový projekt, zatímco výše zmíněná Jízda, kterou Svěrák mladší natočil v témže roce, byla tehdy vůbec nejlevnějším filmem. Akumulátor 1 svým sdělením v dnešní době znovu získává na aktuálnosti, jelikož podobným způsobem naší energii vysávají displeje mobilních telefonů.
Kolja (1996)
Zatímco Vesnička a Obecná škola byly na nejvyšší filmovou cenu jen nominovány, třetí společný film otce a syna Svěráků si již „zlatého svalovce“ odnesl. Příběh starého mládence a violoncellisty Františka Louky, jehož si Svěrák sám napsal na tělo, a matkou opuštěného ruského chlapce Kolji Biljukova (Andrej Chalimon), kteří se i přes věkovou a jazykovou bariéru stanou nejlepšími přáteli, byl nejen jedním ze dvou vůbec nevětších tuzemských devadesátkových kinohitů (společně s Pelíšky Jana Hřebejka), ale zařadil se i k úzké skupině filmů, které mohutně překročily naše hranice, na čemž nic nezměnily ani kyselé výplody některých kritiků, kteří mleli cosi o kýči. Kolja je zkrátka melodram, který pracuje s diváckými emocemi, což však Svěráci dokázali udržet ve vkusné míře. A jelikož oscarový Kolja v květnu oslaví 30 let od premiéry, bude po Vesničce z této dvacítky druhým filmem, který se dočká samostatného článku.
Lotrando a Zubejda (1997)
Jedním z mála porevolučních filmů, na kterém Svěrák spolupracoval s jiným režisérem než se svým synem, je jedna z vůbec nejlepších novodobých pohádek. Společně s Karlem Smyczkem vytvořili kompilát dvou pohádek Karla Čapka, který se později proměnil ve stálici vánočního i velikonočního televizního programu. Za touto milou pohádkou plnou svěrákovského humoru i uhlířovských písniček se však skrvá i satirický rozměr, který v motivu loupežnictví pranýřuje divoké rozkrádání raného kapitalismu. Představitele hlavní role loupežnického synka Lotranda Jiřího Stracha tato pohádka katapultovala k velké kariéře, zejména režisérské. Krásná, ale nemocná orientální princezna Zubejda v podání tehdy jen šestnáctileté Barbory Seidlové se pro změnu řadí k nejpůvabnějším pohádkovým princeznám všech dob. Několikanásobnému držiteli ceny TýTý Pavlu Zedníčkovi přinesli Lotrando a Zubejda jednu z jeho životních rolí drvoštěpa Drnce. Svěrák se vedle autorství scénáře tentokrát chopil i role vypravěče.
Tmavomodrý svět (2001)
Do nového milénia Svěráci vstoupili se svým vůbec nejambicióznějším projektem. Válečné drama Tmavomodrý svět představovalo dost možná první český velkofilm hollywoodského střihu. Téma československých letců, kteří za druhé světové války sloužili u britských Royal Air Force, je samo o sobě velmi nosné. A když k tomu přidáme romantický příběh dvou kamarádů, důstojníka čs. letectva Františka Slámy (Ondřej Vetchý) a mladého pilota Karla Vojtíška (Kryštof Hádek), které rozkmotří jediná žena, půvabná Angličanka Susan (Tara Fitzgerald), máme z toho blockbuster jako vyšitý. Z vedlejších rolí zde pak nejvíc vyniká Oldřich Kaiser v roli bohémského majora Machatého. Nejsilnější scény filmu jsou rozhodně z komunistického kriminálu, kde je Sláma po válce coby „zrádce lidu“ uvězněn. Přestože Tmavomodrý svět nezabodoval ve světovém měřítku tak, jak se očekávalo (mimo jiné proto, že paralelně vznikl nápadně podobný film Pearl Harbor), v tuzemské kinematografii je to bezesporu výjimečné dílo.
Talár a ptačí zob (2003)
K polozapomenutým klenotům, které zmiňuji v úvodu, patří komorní televizní inscenace, kterou podle divadelní hry britského dramatika Johna Mortimera natočil slovenský všeuměl Milan Lasica. V rámci této dvacítky se jedná o další výjimku, na které se Svěrák nepodílel autorsky a představil se zde pouze jako herec. V roli smolařského advokáta Morgenhalla, který celou svou kariéru čeká na svůj životní případ, však ukázal všem škarohlídům, že dokáže zahrát i náročnější postavu, kterou si sám nenapsal na tělo. Jeho protihráčem je zde Jaromír Hanzlík v roli vězně Fowla, který čeká na soud za vraždu manželky. Tato inscenace, která se de facto odehrává pouze ve vězeňské cele, stojí především na brilantních hereckých výkonech Svěráka a Hanzlíka. Epizodní roli ředitele věznice si pak z pozice režiséra střihnul Lasica.
Tatínek (2004)
Kuriozitou dvacítky je dokument, který Svěrák mladší věnoval svému legendárnímu otci. Během hodiny a půl můžeme nahlédnout do Svěrákova dětství, výkonu původní učitelské profese a také do zákulisí kultovního souboru Divadla Járy Cimrmana. Nechybí však ani letmý pohled do Svěrákova soukromí. Finále dokumentu je pak věnováno sporu obou Svěráků o podobu scénáře filmu Vratné lahve, díky kterému málem došlo k tvůrčímu rozchodu tohoto zdánlivě nerozlučného otco-synovského tandemu.
Vratné lahve (2007)
I přes porodní těžkosti Vratné lahve nakonec přece jen vznikly a staly se jedním z největších kinohitů první dekády nového milénia. V této sondě do života stárnoucího muže si Svěrák napsal na tělo postavu učitele češtiny Josefa Tkalouna, kterému se již přestává líbit ve škole, avšak nehodlá se smířit s pasivním důchodcovským životem, proto přijme nejprve místo rychlého posla a následně skladníka ve výkupu lahví v samoobsluze. To je však proti srsti jeho ženě Elišce (Daniela Kolářová), bývalé učitelce němčiny, která by svého manžela měla nejradši pod nepřetržitým dozorem, aby neflirtoval s jinými ženami. Výraznou vedlejší linku má ve filmu dcera Tkalounových Helenka (Tatiana Vilhelmová, dnes Dyková), kterou i s malým dítětem opustil manžel, lékař Karel (Martin Pechlát), pročež se stane členkou pochybné sekty. To však Tkaloun nenechá jen tak a dohodí ji svému bývalému kolegovi, zástupci ředitelky a učiteli informatiky Robertu Landovi (Jiří Macháček), čímž dokáže, že mu na vlastní rodině opravdu záleží.
Kuky se vrací (2010)
Osmý celovečerní film Jana Svěráka představuje v rámci tuzemské kinematografie celkem unikátní projekt, který kombinuje hraný a animovaný příběh. Rovněž se jedná i o vůbec první film, ve kterém se představily hned tři generace Svěráků. Šestiletý Ondra (Ondřej Svěrák) trpí astmatem, pročež mu jeho maminka (Kristýna Badinková Nováková) vyhodí plyšového medvídka Kukyho. V Ondrově fantazii pak Kuky prožívá strastiplnou cestu přírodním světem, při které je mu průvodcem kapitán von Hergot, jehož reálnou předlohou je bezdomovec (Oldřich Kaiser), kterého Ondra potkal u supermarketu. Režijní i scénáristické otěže tentokrát držel v rukou výhradně Svěrák mladší, avšak na svého otce nezapomněl a svěřil mu alespoň dabing Hergota. Pro jeho syna Ondřeje to pak byla absolutní herecká premiéra.
Tři bratři (2014)
Do pohádkového světa Svěráci naposledy vstoupili před dvanácti lety, když do filmové podoby adaptovali tři miniopery Uhlíře a Svěráka na motivy klasických pohádek, konkrétně Šípkové Růženky, Červené Karkulky a Dvanácti měsíčků. Spojnicí se stali tři bratři, zapomnětlivý Jan (Tomáš Klus), splašený Pepa (Vojtěch Dyk) a nerozhodný Matěj (Zdeněk Piškula), které jejich rodiče (Oldřich Kaiser a Gabriela Míčová) poslali do světa, aby se zbavili neduhů a našli si nevěsty. Bratři tak vstoupí do pohádek, Jan vysvobodí Růženku (Kateřina Kosová) ze zakletí a stane se králem, mysliveček Matěj zachrání Karkulku (Lucie Maria Štouračová) z vlčího břicha a Pepa se ujme opuštěné Marušky (Sabina Rojková). Tři bratři jsou Svěrákovou scénáristickou labutí písní, zároveň si pak zahrál i vypravěče. Jakkoliv se tato pohádka dočkala smíšených reakcí, u dětí maximálně bodovala a zařadila se k vánočním televizním stálicím.
Po strništi bos (2017)
Na (zatím) posledních dvou filmech svého syna se již Svěrák nepodílel scénáristicky, jednalo se však o adaptace jeho povídek. V roce 2017 českou kinematografii zasáhla vlna prequelů a společně s ambiciózní trilogií Zahradnictví Jana Hřebejka, která předcházela populárním Pelíškům, byl jejím zástupcem jubilejní desátý celovečerák Svěráka mladšího, který pro změnu předchází Obecné škole a vznikl podle stejnojmenné Svěrákovy knihy, v níž vzpomíná na své dětství, konkrétně na období protektorátu, kdy byla jeho rodina nucena opustit pražský služební byt a odstěhovat se na vesnici do otcova rodného domu. Opět se setkáváme se Svěrákovým alter egem Edou Součkem, jehož novým představitelem se stal Alois Grec, a jeho rodiči, které od Svěráka a Šafránkové převzali Ondřej Vetchý a Tereza Voříšková (dnes Ramba). Film je převážně sledem Svěrákových vzpomínek na léta strávená na venkově. Jednotící linii pak dodává příběh strýce Karla (Oldřich Kaiser), který v opilosti vztáhl ruku na svoji matku (Viera Pavlíková), za což se dočkal zatracení od přísného otce (Jan Tříska), který byl však kvůli své karbanické vášni viníkem této situace a jehož měl původně hrát Svěrák (nakonec si střihnul jen roličku ředitele školy).
Betlémské světlo (2022)
Naposledy se Svěrák na stříbrném plátně objevil v adaptaci hned tří jeho povídek, přičemž se však nejedná o klasický povídkový film. Svěrákovo alter ego zde představuje postarší spisovatel Karel Šejnoha, kterého v jeho představách neustále navštěvují postavy z jeho povídek, z nichž má právě rozpracované hned tři. Největší prostor má ve filmu povídka Fotograf, ve které se původně anticharismatický fotograf Matěj (Vojtěch Kotek) snaží získat lékárnici Vendulu (Tereza Ramba), pročež z něj Šejnoha udělá charismatického macha Maria. Hlavní postavou povídky Ruslan a Ludmila je automechanik Bakalář (Ondřej Vetchý), který se chce stát léčitelem. Třetí povídka Betlémské světlo dala název celému filmu a z ní Šejnohu navštěvuje pan Bohumil (Vladimír Javorský), který jej prosí aby udělal zázrak a z jeho postiženého syna Vojty (Martin Polišenský) udělal zdravé dítě. Šejnohova manželka Helena, kterou už počtvrté (po Na samotě u lesa, Akumutátorovi 1 a Vratných lahvích) ztvárnila Daniela Kolářová, by však byla ráda, kdyby její manžel už psaní nechal a věnoval se hlavně jí. V rámci Svěrákovy tvorby představuje tento snímek s prvky magického realismu zřejmě vůbec nejnedoceněnější počin.
Zdroj: Wikipedie, ČSFD; Foto: © Gabriel Kuchta / Deník N, dále viz. popisky fotek
