Dvojí život-když tě dusí, zpívej

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Julie výbor­ně hra­je na hous­le a nesná­ší sovět­ské sklad­by, kte­ré ji nutí její otec, jenž je komu­nis­tic­ký funk­ci­o­nář, hrát. Děj kni­hy se ode­hrá­vá v dru­hé polo­vi­ně sedm­de­sá­tých let a Julii je prá­vě šest­náct a roz­hod­ně má jiný názor na svět než její rodi­če i uči­te­lé. Miluje nosit dží­ny, hrát v kape­le co chce a zami­lu­je se do kyta­ris­ty Romana z under­groun­do­vé kape­ly. Lež, ve kte­ré svůj celý život žije postup­ně roz­plé­tá a na pra­hu dospě­los­ti se musí roz­hod­nout, zda bude žít v pře­tvář­ce dál nebo bude žít svůj život v prav­dě a lás­ce. Podaří se ji najít svo­bo­du i lás­ku pro sebe a své blíz­ké? 

Bude žít i nadá­le dvo­jí život? Tak to už vám roz­hod­ně nepro­zra­dím a dopo­ru­čím vám si tuto báječ­nou kni­hu pře­číst, jeli­kož sto­jí zato. V roce 1990 se Julie vra­cí ze Španělska do své rod­ně země na návště­vu a vzpo­mí­ná na to, co vše pro­ži­la, když ji bylo 16 let.

Romány Jany Poncarové jsou skvě­lé a mohu je jen dopo­ru­čit. Dvojí život, dal­ší z romá­nů, kte­ré Jana Poncarová napsa­la se roz­hod­ně pove­dl. Autorka se v ději pohy­bu­je mezi dvě­ma dějo­vý­mi lin­ka­mi a to v roce 1977 a v roce 1990. Kniha je o jis­té rebe­lii dospí­va­jí­cí dív­ky zasa­ze­ný do vel­mi těž­ké doby, kdy jsem ješ­tě neby­la na svě­tě a znám tuto dobu z vyprá­vě­ní. Muselo to být nesmír­ně těž­ké. Cesta Julie neby­la vůbec leh­ká a mís­ty mě až mra­zi­lo v zádech a uvě­do­mo­va­la jsem si, co vše muse­la Julie pro­ží­vat a jak byla zkla­ma­ná vlast­ní­mi rodi­či, kte­ří se cho­va­li, jak se cho­va­li.  Autorka se zabý­vá pro­ble­ma­ti­kou komu­nis­mu, emi­gra­ce i návra­tu do vlas­ti po roce 1989. Tato kni­ha mě doslo­va pohl­ti­la a přá­la jsem si jít ve šlé­pě­jích hlav­ní hrdin­ky Julie a vše si vyzkou­šet na vlast­ní kůži. Román Dvojí život byl pro mě skvě­lý čte­nář­ský záži­tek a roz­hod­ně ji dopo­ru­čím všem, co si chtě­jí zavzpo­mí­nat na sedm­de­sá­tá léta, ale i těm, kte­ří je nepro­ži­li a neví, o čem je vlast­ně řeč. Příběh je skvě­le napsa­ný, pro­pra­co­va­ný do posled­ní­ho detai­lu a opět nechy­bí dvě dějo­vé linie, kte­ré mě neči­ni­ly potí­že číst a opět do sebe veli­ce dob­ře zapa­da­ly.

„Dum spi­ro spe­ro“- Dokud dýchám, dou­fám je vel­mi zají­ma­vé posel­ství, kte­ré pla­tí i na dneš­ní dobu.

Ukázka z kni­hy:

U dve­ří nás vítá žena s roz­cu­cha­nou ofi­nou a širo­kým úsmě­vem, líc­ní kos­ti má vystouplé, na krku pří­vě­sek, obrá­zek zbar­ve­ný jako doko­na­lá let­ní oblo­ha, mezi prs­ty ciga­re­tu.

„Jdeme na pozvá­ní Magora,“ ozná­mí Roman.

„Tak pojď­te.“

V před­sí­ni je plno bot-šněrovací polo­bot­ky, lodič­ky, oko­pa­né tenis­ky, vojen­ské kana­dy. Zujeme se, shr­nu cho­di­dlem svo­je seš­majda­né botasky stra­nou. Věšák je plný, a tak bun­dy pře­ho­dí­me přes bot­ník.

Prostorná míst­nost šumí růz­ně polo­že­ný­mi hla­sy. Lidi sedí, kde se dá, nej­víc je jich na kober­ci. Dva klu­ci, o něco star­ší než my s Romanem, se uve­le­bi­li na para­pe­tu jed­no­ho z tří oken. Všimnu si knihov­ny při­tisk­nu­té ke dvě­ma stě­nám. Od sho­ra dolů je zapl­ně­ná svaz­ky a vytvá­ří pes­t­ro­ba­rev­nou mozai­ku, mís­ty cha­o­tic­kou. Přejíždím oči­ma hřbe­ty knih a hle­dám v nich uklid­ně­ní, před­stí­rám že si čtu názvy a auto­ry. Většinu z nich neznám a začí­nám si při­pa­dat nepa­t­řič­ně. Otočím se zpát­ky do míst­nos­ti. Vzduch je hut­ný, napja­tý. Jsou tu mla­dí­ci v dží­nách a vyta­ha­ných sve­trech a s dlou­hý­mi vla­sy, ale i muži z gene­ra­ce mého otce v koši­lích a kalho­tách s puky. Jeden z nich má díru na ponož­ce. Nikoho kro­mě Romana tu neznám. Sednu si na zem u knihov­ny, zkří­žím nohy a čekám.

„Ta žena, kte­rá nám ote­vře­la, je Dana,“ při­dřepne si ke mně Roman. V očích mu jis­kří oče­ká­vá­ní. Přeju si, aby mě jím naka­zil, ale zatím se mi jen potí ruce ner­vo­zi­tou.

Několik slov o autor­ce:

Jana Poncarová je novi­nář­ka a spi­so­va­tel­ka. Žije v Plzni a v Dobřívě. Ve své tvor­bě se inspi­ru­je sku­teč­ný­mi udá­lost­mi, opí­rá se o rešer­še a roz­ho­vo­ry s pamět­ní­ky. Debutovala v roce 2018 romá­nem Podbrdské ženy, kte­rý se setkal s nad­še­ným čte­nář­ským ohla­sem. Její dru­hý román Eugenie zís­kal v roce 2020 Cenu čte­ná­řů České kni­hy. Následovaly romá­ny Alžběta a Nina, Cyklistka a Herečka, Nultá hodi­na a Dvojí život. V roce 2023 vyda­la ve spo­lu­prá­ci s his­to­ri­kem Jiřím Sankotem kni­hu Deník Věrky Kohnové při­po­mí­na­jí­cí osud této židov­ské dív­ky a její rodi­ny.

Autorka: Jana Poncarová

Žánr: román, his­to­ric­ká pró­za, čes­ká pró­za

Vydáno: Vydalo Nakladatelství Motto, ve spo­leč­nos­ti Albatros Media, a.s., Praha, 2024

Počet stran: 248

Vazba kni­hy: váza­ná s lami­no­va­ným pota­hem a papí­ro­vým pře­ba­lem

ISBN: 978-80-267-2731-6

Knihu může­te kou­pit zde:

Dvojí život | Albatrosmedia.cz

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře