Člověk by neměl mít příliš velká očekávání, aby se pak nezklamal v tom, co nakonec dostane. A mně se přesně tohle stalo s knihou „Druuna“. Nezažil jsem první vydání první knihy s názvem „Morbus Gravis“, která se u nás objevila v roce 2001 pod Calibre Publishing. Byl jsem docela zvědavý na to, jaký komiks vlastně je, když se o něm mluví jako o legendě. A co si budeme povídat, nejvíce mě navnadila skutečnost, že se jedná o erotické sci-fi. Ano, těšil jsem se jako puberťák na prasečinky. A já jsem je i dostal, ale tak nějak jsem si myslel, že toho bude ještě trochu víc.
Jednoduše jsem si myslel, že to bude hardcore erotika, ale ono je to takové lehčí, kde se sice dost ukáže, ještě více se naznačí, ale k jádru pudla se opravdu nejde. Ale dobře, to se dá kousnout, protože Druuna je kočka a vidíte ji v úhlech, v jakých ji chcete vidět. Ano, Paolo Eleuteri Serpieri přesně ví, co chce chlap vidět, snad i proto, že sám je chlapem. Natáčí Druunu tak, aby byla sexy, nechá ji špulit zadek, prsa, rty, prostě všechno, co špulit jde. A já jsem si po nějaké době uvědomil, že mě tohle vlastně nebaví. Tyhle prvoplánové sexy pózy mě najednou nezajímaly a přišly mi strojené. Vlastně komiks mi pak připadal jen jako něco, co má za úkol ztopořit chlapovi penis a v ženské vzbudit lesbické touhy.
Ona k tomu celkem vybízí i sama hlavní hrdinka, protože vlastně není hrdinkou, ale klasickou ženou machistických představ - je postavou, která pluje dějem, a i když stojí u zásadních událostí a dostává se díky nim do popředí, stále je tou ženou, která je v problémech, která je obletována muži, a to většinou těmi, kteří ji chtějí ublížit a znásilnit. Většině z nich se to povede. A aby měl ten sexistický čtenář to správné potěšení, tak se to ještě Druuně líbí. No, co by si mohl chlap přát víc. Povolnou hrdinku, s kterou si může dělat skoro, co chce, navíc takovou, která je na každém panelu krásně zaoblená, čisťounká a vyvoněná, a to i přesto, že se někdy obrazně a někdy i doslova brodí sračkami. A hnilobou. A slizem. A dalším hnusem.
Druuna je navíc blbka. Ona opravdu není moc chytrá. A tak čtenář dostává vlastně takovou hodně realistickou nafukovací pannu. Ano, ta panna je nádherná a je snem mnoha mužů. Její tělo je dokonalé tak, jak tělo jeho přítelkyně nikdy nebude. Tohle je něco, co by mě rozhodně tolik nezaujalo, a pokud by se zůstalo u tohoto, tak je to fakt akorát něco, co si čtenář otevře s kapesníkem v ruce. Jenže pak je tu příběh. On tu příběh opravdu je. Je to příběh, v kterém se Serpierimu daří vytvářet dostatek situací pro to, aby si to někdo mohl s Druunou rozdat, a vy přitom budete mít pocit, že to je nutná součást děje. A ona je. Funguje to. Celkově je skvělé, že to příběh má a že ten příběh není plytký, ale má svou psychologickou a filosofickou hloubku. Tohle je přece jen něco, co od podobného komiksu nečekáte. A možná proto je zde hardcore erotika mírně potlačena.
Přesto mě scénář nedostal. Je to filosofující sci-fi, které nakonec sklouzává i k náboženství a jeho otázce. Ty úvahy nejsou špatné, ale najednou máte pocit, že to všechno je tak nějak skládáno zvláštně, příběh se posouvá, jak chce, jenom tak, aby v jeho středu stále zůstávala Druuna, neměnná, i když všechno kolem ní je v pohybu, a to jak v prostoru, tak i v čase. Právě s tím časem už podle mě Serpieri zašel moc daleko. Takže zklamání z příběhu, ale kresba to vynahrazuje. Navíc by to v dalších dílech mělo být ještě lepší, a tak doufám, že dojde i na vydání dalších částí a moje očekávání už nebudou tak velká. Takhle z toho vychází komiks s nadprůměrnou kresbou a překvapivě zajímavým, ale trochu nekonzistentním příběhem.
Blog autora: http://www.comics-blog.cz
