Dne 5. 12. 2024 vstupuje do kin dokument Tomáše Merty o svém otci – malíři Janu Mertovi. Tomáš Merta se ujal scénáře, kamery i režie a částečně i střihu a hudby. Mezi oběma muži – tvůrcem i protagonistou to dobře fungovalo, takže divák může shlédnout příjemný, lehký, nenucený a vtipný časosběrný snímek. Dokonce jsou tu i dvě ocenění z tuzemského jihlaváckého festivalu a to za nejlepší střih a také za nejlepší český dokumentární film. Jelikož má snímek takto dobré renomé, můžeme očekávat zajímavou podívanou a příjemnou zábavu.
Zhruba hodinový dokument zachycuje významného malíře Jana Mertu očima jeho syna – režiséra Tomáše přesně tak uvolněně a nenásilně, aby postihl umělcovu duši. Nejedná se tedy o stylizované stavění pomníčku, ale spíše o přirozeně věrné zachycení obyčejného a nesnadného života jednoho neobyčejného umělce. První záběr snímá klobouk s hořícími svícemi letící vesmírem, jenž se skutečně objevil na Mertově plátně a je rovněž symbolem malířů, kteří jej ve středověku nosili, aby si posvítili při tvorbě svých obrazů. Jsme svědky situace, kdy malíř přijme nabídku na novou výstavu, avšak díky přechodnému období útlumu doposud bez jediného hotového obrazu! Pozorujeme pana Mertu při běžných činnostech, jak si hledá záminky, aby se malování vyhnul. Sedmdesátiminutový snímek se snaží zachytit složitou umělcovu mysl a zaznamenat, co se v ní právě odehrává. Vidíme, jak hlavní hrdina ráno vstává, jak cvičí a jak zajídá ranní léky snídaní. Ačkoliv se jedná o dokument, přináší i mnoho vtipných momentů, kterým se divák nenuceně zasměje. Některé situace jsou opravdu hodně vtipné, například skládání aranžmá ze zahradnických nástrojů na omšelé umělohmotné židli – tyto záběry byly údajně sestříhány z patnácti minut, aby diváka příliš nenudily. Mnohými záběry můžeme nahlédnout do atelieru i bydlení, kde uprostřed obyčejnosti vznikají neobyčejná díla. Vidíme, že malíř čeká na svou múzu při jakékoliv domácí činnosti či náročné práci. Pro naprostého „neználka“ může být přínosná příležitost nahlédnout pod pokličku umělcovy tvorby a ochutnat něco málo z výtvarného umění současnosti. Zajímavostí je, že ze tří obrazů vytipovaných režisérem pro dokument se nakonec dle jejich autora nepovedl ani jeden. Je zmíněno i téma smrti. Na závěr se opět objevil klobouk se svícemi a zazněl zajímavý a přiléhavý úryvek z knihy.
Podle mého názoru se nejedná o zcela konvenční dokument, jako je např. Janžurka, Prezidentka nebo Tady Havel, slyšíte mě? Líbí se mi způsob zpracování, kdy režisér své dílo pojal opravdu hodně hravou až dadaistickou formou – není divu, je přeci potomkem výtvarníka. Tvůrce tuto volbu vysvětluje právě oním obdobím útlumu svého otce, kdy byl nucen vyhledat jinou formu zpracování. Kamera Tomáše Merty snímá pestré barvy a snímek komunikuje převážně audio-vizuálně. Dominik Dolejší a Jonatan Merta si hodně pohráli s ozvučením, které je místy velmi dramatické, ale stále přiléhavé situacím.
Ráda jsem shlédla dokument, skrze který jsem mohla trošičku nahlédnout pod pokličku tvorby Mertových obrazů. Snímek je mi sympatický pro svou autenticitu, upřímnost a nearanžovanost, kdy se nejedná o prvoplánové budování pomníčku. Sedmdesátiminutová mozaika byla vytvářena dva roky, což údajně představuje zhruba šedesát natáčecích dní. Líbí se mi dadaistická forma, kterou byl dokument pojat, a ano, takhle nápaditě by se mohly točit dokumenty. Nenudila jsem se, a proto dávám krásných 65%.
Nejnovější komentáře