(zatím nehodnoceno)
Loading...Film Občan Kane (1941) je obecně považován za smyšlenou, neúprosně nepřátelskou parodii Williama Randolpha Hearsta, a to navzdory prohlášení Orsona Wellese, že „Občan Kane je příběh zcela fiktivní postavy“.
Welles: „William Randolph Hearst se narodil bohatý. Byl rozmazleným synem zbožňující matky. To je o něm rozhodující skutečnost. Charles Foster Kane se narodil chudý a vychovala ho banka.“
Filmový historik Don Kilbourne upozornil, že velká část filmového příběhu je odvozena z již publikovaných aspektů Hearstova života a že „některé Kaneovy projevy jsou téměř doslovnými kopiemi Hearstových. Když Welles popřel, že by film byl o stále vlivném vydavateli, mnoho lidí tím nepřesvědčil.“
Nejidentifikovatelnější anekdotou z Hearstova života použitou ve filmu je jeho slavná, ale téměř jistě apokryfní výměna názorů s ilustrátorem Fredericem Remingtonem. V lednu 1897 byl Remington vyslán Hearstovým deníkem New York Journal na Kubu, aby ilustracemi doprovodil reportáž Richarda Hardinga Davise o povstání proti španělské koloniální nadvládě. Remington údajně Hearstovi z Havany poslal telegram, že se chce vrátit, protože je všude klid a válka nebude. Hearst údajně odpověděl: „Prosím, zůstaňte. Vy dodáte obrazy a já dodám válku“. Ačkoli Hearst pravdivost této dnes již legendární historky, která se stala milníkem žluté žurnalistiky, popřel, následná španělsko-americká válka byla nazývána „válkou pana Hearsta“.
Hearstův životopisec David Nasaw popsal Kanea jako „karikaturu muže, který je uvnitř dutý, opuštěný, poražený, osamělý, protože si nedokáže vynutit naprostou poslušnost, loajalitu, oddanost a lásku lidí kolem sebe. Hearst se naopak nikdy nepovažoval za neúspěšného, nikdy neuznal porážku, nikdy nepřestal milovat Marion [Daviesovou] ani svou ženu. Na konci života neutekl ze světa, aby se zahrabal v rozlehlé, ponuré, uměním zahalené poustevně.“
Při obhajobě uvedení filmu Občan Kane před správní radou RKO Welles poukázal na ironii, že to byl sám Hearst, kdo tolik upozorňoval na to, že film je o něm, a že o propagaci Kaneova ztotožnění s Hearstem se nejvíce zasloužila Hearstova sloupkařka Louella Parsonsová. Když pomineme veřejné popírání, Welles zastával názor, že Hearst byl veřejnou osobností a že fakta ze života veřejné osobnosti mohou spisovatelé přetvářet a přetvářet ve fiktivní díla. Wellesův právní poradce Arnold Weissberger formuloval tento problém formou řečnické otázky: „Bude člověku v podstatě dovoleno chránit autorskými právy příběh svého života?“
Welles uvedl, že z první Mankiewiczovy předlohy vyškrtl jednu scénu, která byla zcela jistě založena na Hearstovi. „V původním scénáři jsme měli scénu založenou na notoricky známé věci, kterou Hearst udělal a kterou dodnes nemohu zopakovat kvůli zveřejnění. A já ji vystřihl, protože jsem si myslel, že filmu škodí a že neodpovídá Kaneově postavě. Kdybych ji tam nechal, neměl bych s Hearstem žádné problémy. Neodvážil by se přiznat, že to byl on.“
Filmová kritička Pauline Kaelová ve své eseji „Výchova Kanea“ z roku 1971 napsala, že stopa po této opuštěné podzápletce přežívá v poznámce, kterou Susan Alexander Kaneová řekla reportérovi, který s ní dělal rozhovor: „Podívejte, jestli jste chytrá, tak se s Raymondem spojíte. Je to majordomus. Od něj se toho hodně dozvíte. On ví, kde jsou pohřbena všechna těla.“ Kael poznamenal: „Je to zvláštní, záhadná řeč. V první verzi Raymond doslova věděl, kde jsou pohřbena všechna těla: Mankiewicz se vytasil s ošklivou verzí skandálu, který se někdy označuje jako „Podivná smrt Thomase Ince“.“ S odkazem na podezřelou smrt amerického filmového magnáta v roce 1924 poté, co byl hostem na Hearstově jachtě, a s poznámkou, že Kaelovým hlavním zdrojem byl Houseman, filmový kritik Jonathan Rosenbaum napsal, že „se zdá být bezpečné dojít k závěru, i bez jejího podnětu, že se nějaká verze této historky musela objevit v první verzi Mankiewiczova scénáře, kterou Welles následně upravil a doplnil.“
Jeden konkrétní aspekt postavy, Kaneovo rozmařilé sbírání majetku, byl převzat přímo od Hearsta. „A je to velmi zvláštní - člověk, který celý život platí hotově za předměty, na které se nikdy nepodíval,“ řekl Welles. „Prostě si pořizoval věci, z nichž většinu nikdy neotevřel, zůstaly v krabicích. V tomto směru je to opravdu docela přesný obraz Hearsta.“ Sám Welles však trval na tom, že mezi jeho fiktivní kreací a Hearstem jsou výrazné rozdíly. Xanadu bylo vytvořeno podle vzoru Hearstova rozsáhlého sídla Hearst Castle v kalifornském San Simeonu, které mělo také soukromou zoologickou zahradu a rozsáhlou sbírku umění.
Welles popsal náhodné setkání s Hearstem ve výtahu hotelu Fairmont v noci, kdy měl v San Francisku premiéru film Občan Kan. Hearst a Wellesův otec se znali, a tak se Welles představil a zeptal se Hearsta, zda by nechtěl přijít na premiéru. Hearst neodpověděl. „Když vystupoval ve svém patře, řekl jsem: „Charles Foster Kane by to přijal.“ Žádná odpověď,“ vzpomínal Welles. „A Kane by to udělal, víte. To byl jeho styl - stejně jako dokončil špatnou recenzi Jeda Lelanda na Susan jako operní pěvkyni.“
V roce 1945 napsal Hearstův novinář Robert Shaw, že film vyvolal v Hearstových novinách „plnou vlnu necitlivého vzteku“, „pak náhle opadl. Šéf, kterému fungovala jediná mozková buňka, si uvědomil, že takový hysterický štěkot cvičených tuleňů by k filmu přitáhl příliš mnoho pozornosti. Ale dodnes je jméno Orsona Wellese na oficiálním seznamu zkurvysynů všech Hearstových novin“. (Wikipedie)
Všechno nejlepší k narozeninám, Williame Randolphe Hearste!
Nejnovější komentáře