Historické romány jsou žánrem, který se nám snaží prostřednictvím příběhů obyčejných lidí přiblížit atmosféru doby. Odsun německého obyvatelstva je pro nás dodnes kontroverzní téma, v některých sociálních bublinách dokonce až konverzační tabu. Vyhnání Gerty Schnirch jej však uchopilo bravurně – skrze příběh tak silný, že se při jeho čtení cítíte bezmocní. Příběh nevšední, který byl v té době bohužel velmi všedním. Příběh matky a dcery, příběh žen.
Stručně k ději. Vypráví o dívce – ženě, Gertě. Narodila se německému otci a české matce. Ta během války zemře, Gerta tak zůstane sama s otcem, který zešílí, a začne ji znásilňovat. Z tohoto aktu se narodí dcera, Barbora. Po konci války jsou Němky i s dětmi brány na dlouhé pochody smrti. Během nich je dozorčí pro zábavu znásilňují, mučí hlady a žízní, takže jsou nuceni pít vodu z louží, načež často umírají na tyfus. Ty, které pochod přežijí, se dostanou do domu hospodářky, kde mohou několik let za stravu a ubytování pracovat. Barbora vyrůstá, odstěhuje se a založí vlastní rodinu. Gerta díky vysoce postavenému komunistovi Karlovi který byl v dětství její přítel, prožije pár šťastných let. Poté, co během čistek v 50. letech Karel zmizí bůhví kam, je nucena vzít podřadnou práci ve skladě. Zahořkne, zanevře proti Čechům a touží po omluvě. I s dcerou se jí zhorší vztahy. Barbora ji v posledních dnech navštěvuje a mluví s ní, Gerta už však nejspíše nevnímá. Zanedlouho zemře.
Příběh je nepochybně podchycen autenticky a syrově. Autorka se nesnaží jakýmkoliv způsobem ulehčit emoční zátěž na čtenáře. Tím vzniká román, který nás opravdu vtáhne, ačkoliv si v některých pasážích přejeme, aby tomu tak nebylo, protože ve chvíli, kdy zavřeme knihu, nás příběh neopustí. Empatický člověk totiž cítí jakousi formu kolektivní viny, podobnou, jakou německý národ cítí za holokaust. To je ale téma široce zpracovávané ve všech sférách, kdežto o odsunu Němců se tolik nemluví. Těžko totiž hledáme pochopení pro něco, co jsme nezažili.
Samotná postava Gerty má velmi lehce naznačené rysy disociativní poruchy identity (nemoc, kdy se v jednom těle střídá více osobností). Samozřejmě to velmi hyperbolizuji, Gerta takovou nemocí, alespoň pokud to dobře chápu, netrpěla. V průběhu knihy však vnímáme rozkol mezi její českou a německou stránkou. Ve chvíli, kdy je pouze mladá dívka, to jí samotnou nikterak netrápí, ale přesto si všímá rozdílů mezí ní, a jejími českými kamarády. V době odsunu začne inklinovat ke své české stránce, po okupaci v roce 1968 se opět navrací k té německé. Je to jako by v ní žily dvě ženy. Česká, mladá, energická, i přes všechny útrapy srdečná a milující. A Německá, zahořklá, ublížená životem, toužící po omluvě všech, včetně sebe sama. V tomto ohledu se na dílo však nesmíme dívat jako na kritiku „němectví“. Tato část její osobnosti není zahořklá kvůli národnostním vlastnostem, ale kvůli tomu, že právě ta německá stránka byla celý její život pošlapávána. Tohoto rozdělení osobností se dokonale zhostila Diana Šoltýsová, v jejíž režii se Vyhnání Gerty Schnirch hraje v Žižkovském divadle.
Rád bych se také ještě krátce vyjádřil ke společenskému významu knihy. Jak jsem již řekl, vyhnání německého obyvatelstva není téma široce zpracované. Dá se to do jisté míry pochopit, ze všech zvěrstev 20. století je toto jedno z těch (a říkám to s velmi velkou nadsázkou) minoritnějších. Především protože se týká jen České republiky, která, řekněme si upřímně, nikoho moc nezajímala… Jediný kdo tedy má zájem zhostit se tématu, které má Čechům nastavit zrcadlo, jsou právě Češi. Ti, kteří svou historickou vinnu nesou. A Kateřina Tučková tuto úlohu splnila na výbornou.
