Frankenweenie: Domácí mazlíček - 65 %

Sparky je obě­ta­vý pej­sek, kte­rý by pro své­ho lid­ské­ho páníč­ka Viktora udě­lal coko­liv. Nejen že poslou­chá a obě­ta­vě se sna­ží apor­to­vat hoze­né před­mě­ty, ale doká­že po své smr­ti opět obživ­nout a být správ­ným psím kama­rá­dem. On totiž Viktor Frankensteinnení jen tak oby­čej­ný kluk. Je to hod­ně  vel­ký samo­tář a jeho zájem o vědu nezná mezí. Jeho jedi­ným vel­kým kama­rá­dem je pes Sparky a ten nešťast­nou náho­dou zahy­ne. Pro Viktora je to straš­ná rána. Ani ve své pra­cov­ně v pod­kro­ví ho nic netě­ší. Až jed­no­ho dne zaujme Viktora v nud­né ško­le  své­ráz­ný uči­tel pří­ro­do­věd­ných před­mě­tů pan Rzykruský, kte­rý před­vá­dí dětem pokus s mrt­vou žábou. Konečně  inspi­ra­ce. Když může elek­tric­ký výboj roz­hý­bat mrt­vou žábu, tak se najde ener­gie k oži­ve­ní mrt­vé­ho pej­ska Sparkyho. Viktor je učen­li­vý žák a jeho sna­ha je koru­no­vá­na úspě­chem. Sparky oži­je, ale tím pří­běh nekon­čí. Viktorovi nezbed­ní a na prv­ní pohled pode­zře­lí spo­lu­žá­ci si chtě­jí také tro­chu zahrát na stvo­ři­te­le, ale to už je tro­chu jiná švan­da. Všechno se tak tro­chu zamo­tá, vzni­ka­jí pří­šer­né muta­ce zví­řat a v měs­teč­ku zavlád­ne zma­tek. Příběh má však dob­rý konec pro Viktora i jeho milo­va­né­ho psa Sparkyho.

Kdo vlast­ní nebo někdy měl pej­ska, tak toho pří­běh o Viktorovi a jeho psím kama­rá­do­vi dosta­ne. Tim Burton roze­hrál pří­běh uza­vře­né­ho a cit­li­vé­ho chlap­ce Viktora a jeho obě­ta­vé­ho psí­ho pří­te­le Sparkyho se svým oso­bi­tým smys­lem pro čer­ný humor a neob­vyk­lé výtvar­né zpra­co­vá­ní. Při tvor­bě toho­to lout­ko­vé­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu uplat­nil své původ­ní náčrt­ky postav z krát­ké­ho fil­mu z roku 1984. Celá řada postav je vytvo­ře­na na zákla­dě podo­by a cho­vá­ní postav kla­sic­kých horo­ro­vých sním­ků z tři­cá­tých let a na tyto fil­my odka­zu­je také řada jmen těch­to postav. Postavičky půso­bí na prv­ní pohled ponu­ře a smut­ně, ale postup­ně si divák při­vyk­ne zvlášt­ní­mu výra­zu i vel­mi jem­né­mu cito­vé­mu pro­je­vu. Film je sice nato­če­ný jako čer­no­bí­lý, ale to nemá vliv na samot­ný pří­běh, spíš nao­pak. Vztahy mezi posta­va­mi a jed­not­li­vé situ­a­ce jsou čitel­né, ale nepo­strá­da­jí urči­tou míru tajem­nos­ti.

Scénář k fil­mu Frankenweenie: Domácí maz­lí­ček napsal John Augus, kte­rý se podí­lel už na něko­li­ka fil­mech Tima Burtona (Karlík a továr­na na čoko­lá­du, Mrtvá nevěs­ta). Jednoduchý pří­běh je roze­hrán v domě Frankesteinových, ve ško­le, v uli­cích měs­teč­ka a pocho­pi­tel­ně na hřbi­to­vě. Nejzajímavějším pro­sto­rem však je půda, kde Viktor pro­vá­dí své oži­vo­va­cí poku­sy a kde se zpo­čát­ku musí oži­ve­ný Sparky ukrý­vat. Tady auto­ři fil­mu pro­je­vu­jí svůj smy­sl pro humor a obdiv k vyná­lez­cům. Jsou to sku­teč­ně pra­po­div­né poku­sy a čin­nos­ti, kte­ré jsou divá­ko­vi ser­ví­ro­vá­ny s přes­ným nača­so­vá­ním, bez hru­bos­ti a s jem­ným citem pro detail. Samotné oži­ve­ní Sparkyho balan­cu­je na hra­ně mor­bid­ní a nechut­né podí­va­né. Jenže vzá­pě­tí si oži­ve­ná lout­ka Sparkyho zís­ká srd­ce divá­ků. Nejde o to, jak Sparky vypa­dá, ale jak se cho­vá a jak půso­bí. A tak je to s celým fil­mem. Je tem­ný, posta­vy v něm jsou defor­mo­va­né se smut­ným výra­zem, ale vše ve svém cel­ku nepů­so­bí smut­ně a ponu­ře. Naopak. Tvůrci fil­mu vědo­mě zvo­li­li mír­né tem­po děje, vyu­ží­va­jí stří­dá­ní detail­ních zábě­rů a hru stí­nů. Film půso­bí chví­le­mi až poe­tic­ky a s při­mhou­ře­ným okem lze pře­kous­nout i někte­ré mír­ně nechut­né scé­ny.

Je jas­né, že se auto­ři necha­li inspi­ro­vat růz­ný­mi horo­ry a někte­ré scé­ny necha­ly dojít k výraz­ně absurd­ní­mu vyús­tě­ní. Mám na mys­li scé­ny, kdy se oži­vo­vá­ní mrtvých zví­řat ujmou spo­lu­žá­ci Viktora a po měs­teč­ku se pohy­bu­jí obrov­ská mon­stra a zne­tvo­ře­né stvů­ry. Jelikož nejsem zrov­na hor­li­vým kon­zu­ment horo­rů, tak nemo­hu sna­hu a umě­ní tvůr­ců dosta­teč­ně oce­nit. Je také mož­né, že film může svým pří­bě­hem půso­bit na divá­ky až dět­sky naiv­ně. Je to lout­ko­vý film a na žád­né vel­ké dra­ma si pros­tě nehra­je.  Ale své obdi­vo­va­te­le Tim Burtom nej­spíš nezkla­me a mož­ná i něja­ké dal­ší zís­ká. Zejména ty, kte­ří milu­jí pej­skv všech ras a veli­kos­tí.