Detachment - Oddělen - 80%

Tony Kaye se po dlou­hé odml­ce roz­ho­dl nato­čit dal­ší sní­mek dep­ko­id­ní­ho cha­rak­te­ru. Po skvě­lém a slav­ném Kultu háko­vé­ho kří­že (American History X -1998), kte­rý asi netře­ba pří­liš před­sta­vo­vat a kte­rý je jed­ním z nej­lé­pe a nej­sy­ro­vě­ji nato­če­ných fil­mů o rasis­mu, zabrousil do ame­ric­kých škol­ních lavic a vytáh­nul na svět­lo boží pro­ble­ma­ti­ku uči­tel­ské řeho­le. Do hlav­ní role obsa­dil Adriana Brodyho, kte­rý by svý­ma smut­ný­ma ztra­ce­ný­ma hně­dý­ma oči­ma, jež jsou plné prázd­no­ty a bez­na­dě­je dojmul i kámen, což skvě­le uplat­nil už něko­li­krát a hlav­ně ve své nej­zná­měj­ší roli z fil­mu Pianista (The Pianist-2002).

Učitel Henry Barthes při­jíž­dí do stát­ní ško­ly coby zástup za nemoc­né­ho kole­gu. Už při jed­né z prvot­ních scén, kdy je záběr na něj, jak ces­tu­je prv­ní den do prá­ce v auto­buse (zde nastou­pí popr­vé Brodyho nešťast­ná kuka­dla), Vám bude jas­né, že ten­to týpek asi nebu­de pře­hna­ným opti­mis­tou. Záhy se sezna­mu­je se vše­mi svý­mi kole­gy, kte­ří tu vedou pře­dem pro­hra­nou bitvu s typic­kým sys­té­mem západ­ní­ho škol­ství. Učitel nemů­že nic, zatím­co pro­tistra­na - žáci napros­to všech­no. Učitelům spros­tě nadá­va­jí, pli­va­jí na ně, vyjím­kou nejsou ani fyzic­ké úto­ky nejen ze stra­ny dětí, ale i jejich rodi­čů. Šedivá škol­ní budo­va obehna­ná drá­tě­ný­mi plo­ty je až po strop zapl­ně­na napros­tou neteč­nos­tí a znudě­nos­tí mla­dé gene­ra­ce a frustra­cí a bez­moc­nos­tí těch, kte­ří se jim sna­ží něco pře­dat. Pro mě jeden z nej­sil­něj­ších momen­tů celé­ho fil­mu je prá­vě kon­sta­to­vá­ní Henryho, když na rodi­čov­ské schůz­ky nedo­ra­zí jedi­ný rodič, že tady to máme, tady tkví zásad­ní pří­či­na celý­ho zasra­ný­ho pro­blé­mu. Přesně pod­le prin­ci­pu, že „ryba smr­dí od hla­vy“ - jak mají mít děti respekt k uči­te­lům, když je doma nikdo ani nena­u­čí, aby měly respekt sami k sobě? Když je ti nej­bliž­ší nena­u­čí, že v živo­tě nedo­sta­nou nic zadar­mo a musí se sak­ra sna­žit, pokud chtě­jí něče­ho dosáh­nout? Když jsou pro vlast­ní rodi­če nedů­le­ži­tí, vlast­ní rodi­če neza­jí­má, co z nich bude, až vyros­tou (a cit­li­vá dět­ská duše to pořád­ně vní­má a o to víc nechá­pe) a nema­jí vůbec zájem se jim věno­vat, to má potom uči­tel ve ško­le sak­ra těž­kou prá­ci. Nejlíp na to vyzra­je šedi­vý kan­tor, kte­rý se cpe anti­de­pre­si­vy, neztrá­cí smy­sl pro humor a vul­gár­ní cho­vá­ní oplá­cí žákům stej­nou min­cí.

Jednoho dne, když se Henry vra­cí opět z prá­ce do neda­le­ké­ho ústa­vu, kde navště­vu­je stá­le víc a víc senil­ní­ho dědeč­ka, potká v auto­buse mla­dič­kou pro­sti­tut­ku - ješ­tě dítě, kte­rá kle­čí před opi­lým mužem a žado­ní o zapla­ce­ní za svo­je sexu­ál­ní služ­by, ale jedi­né, čeho se jí dosta­ne, je pořád­ná fac­ka. Dívka vystu­pu­je na stej­né zastáv­ce jako uči­tel a začne to na něho zkou­šet. Ten ji odbu­de a pokra­ču­je v ces­tě. O pár dní poz­dě­ji ji ale potká­vá zno­vu a po men­ším váhá­ní si ji bere s sebou do bytu. Účelem ale není žád­né jeho chvil­ko­vé roz­ptý­le­ní, ale sna­ha jí pomo­ci. Ošetří jí zra­ně­ní po nedáv­ném zná­sil­ně­ní, dá jí najíst a nechá ji u sebe přespat. Jedna noc se ale nako­nec pro­táh­ne a mezi ní a uči­te­lem, kte­rý se až doteď záměr­ně nezdr­žo­val na jed­nom mís­tě del­ší dobu, aby si nevy­tvá­řel žád­né cito­vé vaz­by, vznik­ne zvlášt­ní a sil­né pou­to. A i když je hned od začát­ku jas­né, že ji u sebe Henry nemů­že nechat byd­let napo­řád, toto je jedi­ná dějo­vá linie fil­mu, ve kte­ré zůsta­ne i přes jejich odlou­če­ní pří­slib nadě­je.

Co mi na fil­mu malin­ko vadi­lo, byla opa­ku­jí­cí se lin­ka dějo­vých pří­bě­hů všech uči­te­lů - všich­ni do jed­no­ho měli nefunkč­ní rodin­né vzta­hy, všich­ni do jed­no­ho se nemě­li komu vypla­kat na rame­ni a všich­ni do jed­no­ho svor­ně trpě­li a nijak to neře­ši­li a jedi­né, co jim leže­lo na srd­ci bylo bla­ho jejich stu­den­tů. Osobnosti jed­not­li­vých kan­to­rů moh­ly být mno­hem lépe pro­kres­le­ny, stej­ně tak jako jejich vzta­hy k nej­bliž­ším lidem  a tahle­ta zřej­má čer­no­bí­lost fil­mu tro­chu ubí­rá.

Ale i tak je Detachment (2011) smut­nou a mra­zi­vou výpo­vě­dí o sta­vu dneš­ní­ho škol­ství a nepřed­sta­vi­tel­ně těž­ké uči­tel­ské pro­fe­si, jejíž posel­ství si vyba­ví­te i po del­ší době a i když škol­ství v naší zemi není tře­ba zdán­li­vě ješ­tě v tako­vém bahně jako v jiných stá­tech, tak s vět­ším a vět­ším nesmy­sl­ným zba­vo­vá­ním pra­vo­mo­cí uči­te­lů a vět­ší a vět­ší rodi­čov­skou lhos­tej­nos­tí se k ní mílo­vý­mi kro­ky při­bli­žu­je.