Ghost Rider - Sympatický lebkoun, který hoří touhou Vás poznat.

Nicku, míval jsem tě rád. Míval jsem tě rád a ty jsi mi to oplá­cel pove­de­ný­mi role­mi v ješ­tě pove­de­něj­ších sním­cích. Jako vyjuka­né­ho exper­ta přes zku­mav­ky jsem tě baš­til i s tou plan­da­vou ofi­nou a můžeš mi věřit - když tě ten­krát pokro­pi­ly ty stí­hač­ky, vyschlo mi v ústech a půl­ky se mi stáh­ly jako po pade­sá­ti otáč­kách kva­lit­ní­ho svě­rá­ku. Jako Nicku… nebu­du dělat kro­ca­na a při­znám se, že ses mi líbil i s tou dlou­hou hří­vou a při­le­pe­ný­mi bicá­ky v Con Air, kde jsi zpra­co­val hned půl­ku věz­ni­ce. Líbil ses mi nato­lik, že jsem bez breptá­ní pře­šel scé­nu, v níž ti pro­stře­li­li rame­no a ty sis toho ani nevši­ml. Sakra, Nicku, já tě strá­vil i v těch toli­krát zatra­co­va­ných Lovcích pokla­dů! Ostatní sice rem­ca­li, že je to blbost pro neo­pe­ře­né děti, ale já je nepo­slou­chal, pomod­lil jsem se a nako­nec se poba­vil víc než u obou Tomb Raiderů dohro­ma­dy. Nicku… býval jsi dob­rej… to jako kaž­do­pád­ně… ale… pro­sím tě… můžeš mi sak­ra vysvět­lit… pročpak teď hra­ješ… od dob Obchodníka se smr­tí (kde jsi byl mimo­cho­dem taky skvě­lej, Nicku)… v tako­vých srač­kách?!

Nicku, omlou­vám se za ten tvr­dý výraz, ale jinak to snad ani nejde. Nechápej mě ve zlém. Jsme kámo­ši a kámo­ši si občas muse­jí říkat nehez­ky zně­jí­cí věci. Rozhodně si tě nechci osed­lat a  namo­ci si hla­siv­ky něko­li­ke­rým „Olé!“. Vždyť tě mám rád. No a prá­vě pro­to nemůžu mlčet a nečin­ně při­hlí­žet tvé zká­ze! Chlape, sun­dej si ten kbe­lík, co máš na hla­vě, vytáh­ni si z uší ty kor­ko­vé špun­ty (špun­ty, Nicku!!!) a otoč se o sto osm­de­sát stup­ňů. Ať už ses upíchl na jakou­ko­li vodí­cí linii, věř mi, že zrov­na tahle smě­řu­je rov­nou do pek­la.

Cože?

Co říkáš, Nicku?

Že ti za to sluš­ně pla­tí? … No aby taky ne! Tihle chla­pí­ci vod Columbie jsou stej­ně tak zákeř­ní jako balí­ček žile­tek zape­če­ný do jableč­né­ho štr­údlu. Mávaj ti před oči­ma zele­ný­mi papír­ky, pořád opa­ku­jí, jak tě mají rádi, že jste jed­na vel­ká rodi­na, ale ve sku­teč­nos­ti... ...ale ve sku­teč­nos­ti to jenom hra­jí (i ty ban­kov­ky jsou urči­tě nama­lo­va­né vodov­ka­ma)! Oni vůbec nehle­dí na pub­li­kum, na jeho potře­by. Jde jim jen o pra­chy, a pokud pla­tíš za doj­nou krá­vu, berou tě, plá­ca­jí po rame­nou a meta­jí ti na stůl jeden kon­trakt za dru­hým. Což o to, že se ohá­ně­jí kra­vi­na­mi. Pro ně je kva­li­ta dru­ho­řa­dá.

Cože? Že tě maj divá­ci i tak rádi?

No joo­oo… Zatím ješ­tě tro­chu jo. Měj však na mys­li otře­pa­né úslo­ví: „Nic netr­vá věč­ně.“ Trpělivost divá­ků má své pat­řič­né meze. Pryč jsou časy, kdy jsi exce­lo­val jakož­to herec dvou-tří ospa­lých výra­zů v nej­růz­něj­ších akč­ňá­cích a thrille­rech. Nyní se situ­a­ce obrá­ti­la. Už nemů­žeš expe­ri­men­to­vat a  pokou­šet roze­žra­né­ho divá­ka kdeja­kou pro­duk­cí. Musíš si svě­do­mi­tě vybí­rat a nepo­de­pi­so­vat vše, na čem je vytiš­tě­na osmi­míst­ná suma. No pros­tě - musíš se pře­ko­nat, odo­lat šus­tě­ní peněz a igno­ro­vat přá­ní poří­dit si kom­plet­ně pod­skle­pe­ný dům s dese­ti kou­pel­na­mi a gará­že­mi pro sbě­ra­tel­skou edi­ci Porsche. Stačí vskut­ku málo: naho­dit nesmlou­va­vý výraz, něko­li­krát zaký­vat hla­vou ve smě­ru vodo­rov­ném (já vím, že to umíš jen ve svis­lém, ale s  tím už si nějak pora­dí­me) a sro­zu­mi­tel­ně říci: „Sorry, páno­vé, ale v  tom fil­mu, za kte­rý mi nabí­zí­te dva­cet mili­o­nů dola­rů a dese­ti­pro­cent­ní pro­vi­ze ze zis­ku, hrát nebu­du.“

Jenže ty to zjev­ně neu­míš, Nicku. Vystoupal jsi na vrchol poměr­ně snad­no (záslu­hou neče­ka­né­ho Oscara), měl jsi štěs­tí na dob­ré role a teď… nyní, když se tvůj agent lehce flá­ká… děláš všech­no pro to, aby jsi skon­čil v těch nej­za­pad­lej­ších regá­lech video­půj­čo­ven. Ano, ano, rtuť v tep­lo­mě­rech kle­pe na dva­ačty­ři­cít­ku a Sprinklery na stro­pech budou coby dup roz­stři­ko­vat vodu. Ještě pár tako­vých sním­ků jako Rituál a Ghost Rider a  mlýn­ské kame­ny tě roz­měl­ní na ty nej­béč­ko­věj­ší mik­ro­čás­teč­ky.

Nicku, kalich pozvol­na pře­té­ká. Zakruť s tou hla­vou a zkus si aspoň jed­nou pře­číst scé­nář dřív než pár minut před úvod­ní klap­kou! Nic tím nezka­zíš. V opač­ném pří­pa­dě skon­číš jako Travolta, můj kámoš z Hollywoodu. Taky mě nepo­slou­chal a kde teď je? Opravdu… Nicku… pře­staň blb­nout, roz­luč se s kama­rá­dy (a s Tsui Harkem jakbys­met) a vrať se tam, kde jsi figu­ro­val něko­lik sezón nazpět.

Co říkáš? Jestli mě jako něco naštva­lo?

Ne, jsem rela­tiv­ně v klíd­ku. Nohy na sto­le, klá­ves­ni­ce na rame­nou. Jen jsem pros­tě pocí­til potře­bu pro­mlu­vit ti do duše.

No dob­ře. Dostal mě ten Ghost Rider. Ač mě nevy­to­čil tak jako ostat­ní a já se u něj doce­la bavil (avšak tako­vým tím zvrá­ce­ným způ­so­bem), musel bych být asi smys­lů zba­ve­ný, abych neza­vět­řil onen zka­že­ný zápach a dro­lí­cí se obrys tvých pra­cek v chod­ní­ku slá­vy. Co si bude­me namlou­vat, on ten biják není dva­krát pove­de­nej a Mark Steven Johnson by zaslu­ho­val doži­vot­ní odně­tí prá­va na jaké­ko­li komik­so­vé adap­ta­ce a vůbec na všech­ny sním­ky, v nichž jde o postup­nou likvi­da­ci fil­mo­vých svi­ní.

Já vím, Nicku. Ty sis chtěl spl­nit sen. Tak dlou­ho jsi vykři­ko­val do svě­ta, že prah­neš po  něja­ké komik­so­vé posta­vě, a tak dlou­ho tě nikdo nebral na zře­tel... Nevyšlo to se Supermanem, ani s Batmanem a na cas­ting Spider-Mana tě ani nepři­zva­li (samo­zřej­mě, Nicku, bylo to pod­lé). Když se pak na scé­ně obje­vil Johnson, chla­pík, kte­rý vzkří­sil Daredevila jenom pro to, aby jej hned poslé­ze uzem­nil něko­li­ke­rým mách­nu­tím režij­ní tak­tov­ky, a vypsal kon­kurs na obsa­ze­ní role akro­ba­tic­ké­ho motor­ká­ře, jenž se v časech hus­to­vlasých upsal Ďáblovi, aby zachrá­nil rako­vi­nou zmá­ha­né­ho otce, vyra­šil ti na tvá­ři úsměv o veli­kos­ti panam­ské­ho prů­pla­vu.

Neboj, nebu­du tě zase pes­ko­vat a otlou­kat ti o leb­ku roz­hod­nu­tí, kte­ré je už, bohu­žel, nezvrat­né. Drobné kázá­ní si přes­to nemo­hu odpus­tit (Nicku, poklek­ni). Ačkoliv chá­pu, že jsi jed­nal za enorm­ně napnu­té­ho obli­čejo­vé­ho sval­stva a  chvil­ko­vé­ho výpad­ku mys­li, mohl ses jakož­to herec­ký ruti­nér vze­přít, s  roz­hod­nu­tím posečkat a ujed­nat si nej­pr­ve všech­na pro a pro­ti. Tím bys nic nezka­zil. A nao­pak – mož­ná by sis uvě­do­mil, že zrov­na Johnson nále­ží mezi tvůr­ce, s nimiž se spo­lu­pra­cu­je jen teh­dy, znáš-li nazpa­měť popla­cho­vé směr­ni­ce.

Nicku…

Nicku?!

Posloucháš mě vůbec???

Vytáhni si, sak­ra, ty špun­ty!

(nyní již koneč­ně recen­ze)

Netvrdím, že si Johnson zaslu­hu­je řetě­zem přes prdel - jen se domní­vám, že se zrov­na on nena­ro­dil pro žánr komik­so­vých bijá­ků. Ghost Rider vyka­zu­je stej­né stru­py jako Daredevil. I z něj sálá obrov­ská dáv­ka nad­še­ní a tou­ha kva­li­fi­ko­vat se mezi eli­tu tvůr­ců, kte­ří jsou s bub­li­no­vým mat­ro­šem za jed­no. Johnson se však sna­ží až přespří­liš, cir­ku­lár­ce dává co pro­to a pili­ny mu vyrý­va­jí do ruko­pi­su řadu vrá­sek. Filmař, jenž se naděj­ně uve­dl dra­ma­tem Simon Birch, zapo­mí­ná totiž na nej­zá­sad­něj­ší pra­vi­dlo. Na to, že je veš­ke­rý hod­not­ný výsle­dek odra­zem důklad­né prá­ce a neskrom­né časo­vé inves­ti­ce.

Co naplat. Kdyby Johnson adap­to­val scé­nář koho­ko­liv jiné­ho, mož­ná bych jej ješ­tě poli­to­val a pli­val na jinou tram­vaj. Takhle ale nemůžu. Johnson zasel seme­no na celém lánu, a jeli­kož se prá­ce ujal jakož­to pří­vr­že­nec názo­ru „Nejsem pla­cen za hodi­ny, ale za výsle­dek“, nemoh­lo se zro­dit nic, co by bylo lid­mi opě­vo­vá­no, opra­šo­vá­no a  zacho­vá­vá­no jako doklad řeme­sl­nic­ké prá­ce pro dal­ší fil­mař­ské gene­ra­ce. Kdepak. Výsledek vychá­zí z  důvěr­ně zná­mé recep­tu­ry: „Napiš si své céč­ko­vé béč­ko za pár dnů“. Problém Ghost Ridera netkví ani tak v tom, že nepři­ná­ší nic, co by neby­lo již někde jin­de zvěč­ně­no, ale prá­vě v tom, jak násil­ně je zkon­stru­o­ván a že je totál­ně pod­ří­zen zámě­ru, aby v něm byly tři-čtyři bojo­vé scé­ny, jed­na fem­me fata­le s  push-up výstři­hem a něko­lik men­tor­ských mono­lo­gů o správ­ném hrdi­no­vi, kte­rý TO NEDĚLÁ PRO SEBE. Film je tedy už od počát­ku pohá­něn na bázi mini­mál­ně pře­svěd­či­vých scén a dras­tic­ky plo­chých dia­lo­gů („Jimmy, musí­me se roze­jít.“ – „Cože?“ – „Stěhuji se k mat­ce. Otec mě tady již nechce.“ – „To ne!“ – „Jimmy…“ – „Utečeme spo­lu pryč.“ – „A co tvá kari­é­ra?“ – „Na kari­é­ru kaš­lu. Zítra ve dva­náct odjíž­dí­me.“ – „Dobře“ – Muck). Johnson si nelá­me hla­vu se zásad­ní­mi momen­ty v  živo­tě hrdi­ny, takřka všech­ny situ­a­ce (ať už akč­ní, neakč­ní, roman­tic­ké, nero­man­tic­ké, srd­ce­ryv­né…) sta­ví na jed­nu úro­veň a  opo­mí­jí jaký­ko­li důraz, emoč­ní vyzně­ní a sna­hu uči­nit sní­mek méně „prů­le­to­vým“.

A výsled­ný pro­dukt? Ten je vše­li­ja­ký, jen ne uce­le­ný. Johnson si pros­tě uva­řil kafe, po chvil­ce úpor­né­ho pře­mýš­le­ní jej napadly ony tři-čtyři akč­ní scé­ny, v nichž hra­je prim ohni­vá motor­ka, vir­tu­ál­ní hoří­cí leb­ka a pro­kla­tě dlou­hý řetěz, a na jejich zákla­dě vysta­věl zby­tek fil­mu (zane­dba­tel­ných 90%). Pokud by byl ten­to postup, jemuž kon­cep­ce sním­ku doko­na­le odpo­ví­dá, dob­ře odhad­nu­tý, byl by jaký­ko­li údiv zby­teč­ný. Mezery mezi likvi­dač­ní­mi pasá­že­mi jsou vypl­ně­ny tou nej­na­dý­cha­něj­ší výpl­ňo­vou vatou (bez ohle­du na kon­zis­ten­ci a dal­ší pří­sluš­né vlast­nos­ti nava­zu­jí­cí­ho mate­ri­á­lu). Nechybí tuna žán­ro­vých klišé (hrdi­na neví, že vypá­lil uli­ci, hrdi­na zjiš­ťu­je, že je posti­že­ný, hrdi­na se svě­řu­je nej­bliž­ším…), bitva o svět, jež je ori­gi­nál­ně zalo­že­na na kusu pra­dáv­né­ho papí­ru, čty­ři pro­tiv­ní­ci, kte­ří se náhod­ně zje­vu­jí dle scé­náris­to­vy potře­by a kte­ří jsou tady z pros­té­ho důvo­du (aby růz­no­ro­dě pochcí­pa­li), ved­lej­ší posta­vy do počtu a  fórky-nefórky, umís­tě­né vždy tam, kde ruši­vě vyční­va­jí (s  výjim­kou hef­tu: „Jak je na tom motor­ka?“ – poté, co se Cage sty­lo­vě vyse­ká).

Sami bys­te podob­né­ho výsled­ku dosáh­li, kdy­bys­te si nakou­pi­li tři balíč­ky Puzzle, pro­mí­cha­li je a poku­si­li se sesta­vit jeden obrá­zek.

Ghost Rider je přes­to zábav­ným (či  spí­še sran­dov­ním) poči­nem. Avšak zábav­ným pro divá­ka, kte­rý se před pro­jek­cí pat­řič­ně obe­zná­mil s názo­rem veřej­nos­ti a se vše­mi „hap­py kri­ti­ka­mi“. Smíření se s fak­tem, že je Ghost Rider neho­ráz­ný prů­měr (a to ješ­tě záslu­hou jakž­takž ori­gi­nál­ní akce v  podá­ní při­lna­vé a ohněm zkrášle­né motor­ky), kte­rý nabí­zí pito­mouč­kou záplet­ku a nechut­ně pře­hrá­va­jí­cí­ho Nicolase Cagea, pro­spě­je kaž­dé­mu, kdo se ško­do­li­bě vyží­vá na hor­kou jehlou šitých poči­nech - v době, kdy jsou vyna­lo­že­né finan­ce mini­mál­ní. Opravdu; jít na to do kina, zacá­lo­vat půl dru­hé­ho kila a těšit se na str­hu­jí­cí řež, do hodi­ny bych spáchal omi­lost­ňu­jí­cí hara­ki­ri, ale takhle…

...takhle jsem se nao­pak náram­ně bavil. Možná jsem se bavil na účet těch, kte­ří se těši­li a vyprázd­ni­li obsah peně­žen­ky i za part­ner­ku, ale což… Je to už týden, co jsem Ghost Ridera viděl, a stá­le se usmí­vám při  vzpo­mín­ce na scé­nu, v níž si Cage poví­dá se svým obra­zem v zrca­dle.

Uáááááá!