300: Bitva u Thermopyl - Vítejte v pekle.

Když se dva perou, tře­tí se pop­cor­nem dáví. Tak nějak by mohl znít reklam­ní slo­gan sním­ku 300. Snyder napl­nil oče­ká­vá­ní (do vcel­ku uspo­ko­ji­vé­ho množ­ství pun­tí­ků) a potvr­dil, že když napo­sled resus­ci­to­val žánr zom­bie horo­ru a téměř při tom vyplýtval celo­svě­to­vé záso­by keču­pu, neby­lo to nic náhod­né­ho. Nic, co by bylo vyvo­la­né pověr­či­vým šlápnu­tím do hou­na (což nevní­mej­te jako pře­klep). Třístovka pokra­ču­je ve sto­pách své­ho nevlast­ní­ho sou­ro­zen­ce, a přes­to­že se v ní nevy­sky­tu­je žád­nej týpek, kte­rý by se podru­hé naro­dil, aniž by byl dva­krát vyproš­těn z mat­či­na lůně, a vše pod­stat­né zde sehrá­vá toli­ko pře­třá­sa­ná a tak čas­to do hla­vy vtlou­ka­ná bitva u Thermopyl (jako bych sly­šel jíz­li­vý hlas obrý­le­né kan­tor­ky: „Náhlovský, v jakém roce se usku­teč­ni­la?!“), pojí­tek by zdat­ný fil­mo­vý hou­bař našel poví­ce­ro, neřku­li by jimi zapl­nil neje­den hlu­bo­ký košík. Pomocí Třístovky se Snyder ofi­ci­ál­ně kva­li­fi­ko­val do pozi­ce Gibsonova par­ťá­ka. Stejně jako v Úsvitu mrtvých, i ten­to­krát nedbá eRkové hroz­by, vzty­če­ných prs­tů, a jak je nyní vid­no, pro­du­cen­ti si s ním muse­li užít spous­tu legra­ce. Třístovka totiž při­ná­ší jen napros­té mini­mum scén, kte­ré vyka­zu­jí abso­lut­ní nedo­tče­nost sty­lo­vým cákan­cem krve.

Jeden z nej­o­če­ká­va­něj­ších titu­lů celé­ho roku a dle mno­hých i nej­lep­ší komik­so­vá adap­ta­ce vůbec (podob­né úva­hy míjím, žánro­vé rozpě­tí bub­li­no­vých vod sahá až za hum­ny) se však záro­veň nevy­va­ro­val rodri­gu­e­zov­ské­ho syn­dro­mu „Co okén­ko na papí­ře, to okén­ko ve fil­mu“. Samozřejmě, tu a tam si Snyder pro­sa­dí něco, co s před­lo­hou až tak neko­re­spon­du­je (sou­boj s obrem-krasavcem, jenž je ne nadar­mo spou­tán v řetě­zech), ale s drti­vým pomě­rem to ani nehne. A tak zatím­co Miller spo­ko­je­ně nasá­vá opráv­ně­né uzná­ní a pyš­ní se v pořa­dí již dru­hým sním­kem, kte­ré­mu polo­žil plno­hod­not­ný základ (a vůbec celý ske­let, včet­ně opláš­tě­ní), nebo­hý čte­nář, kte­rý měl tu čest před­lo­hu pro­lis­to­vat, nepa­tr­ně sté­ná a zřej­mě nikdy nedo­ce­ní sní­mek tak jako kte­rý­ko­li jiný divák, kte­rý vyrůs­tal ryze po čes­ku - na Rychlých šípech a Čtyřlístcích.

Takže se dočká­vá­me para­dox­ní (avšak ne zce­la neví­da­né) situ­a­ce. Nebýt totiž odbě­ra­te­lů komik­su a enorm­ní obli­by Millerova ruko­pi­su, Třístovka by zežlout­la s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí jen na papí­ře. Napospas naiv­ní­mu čeká­ní, ome­ze­na hra­ni­ce­mi oké­nek a oproš­tě­na láka­vé­ho tře­tí­ho roz­mě­ru. Jelikož se však rea­li­ta této vizi vzdá­li­la na šíři celé Persie, nastal pra­vý opak a teď (nyní když by moh­li všich­ni fan­do­vé ská­kat rados­tí) si na své při­jdou pře­de­vším ti, jimž se pod slo­vem 300 vyba­ví mno­hem prav­dě­po­dob­ně­ji poku­ta za pře­chá­ze­ní vozov­ky a až na něko­li­ke­rý pokus sku­pi­na odváž­ných spar­ťan­ských bojov­ní­ků.

Třístovka jako tako­vá při­tom neztvár­ňu­je špat­ný počin, kte­rý by zaslu­ho­val nekom­pro­mis­ní skopnu­tí do čer­né stud­ny (byť je už nyní zřej­mé, že roz­pol­ti­la veřej­nost na část spo­ko­je­nou, bla­hem vrní­cí, a sku­pi­nu omr­ze­lou). Ačkoliv se při jejím sle­do­vá­ní při­po­mí­ná Gibsonovo Apocalypto (pří­běh nehod­ný dlou­hé pitvy, napnu­tý na dvou­ho­di­no­vou kost­ru), jakmi­le se jed­nou smí­ří­te s tím, že jsou zde pri­o­rit­ní vizu­ál­ní orgie a obsah dru­hot­ný, dosta­ví se zába­va po plných douš­cích. Z čehož vyplý­vá poměr­ně jed­no­znač­ný ortel, kte­rý si netře­ba scho­vá­vat na závě­reč­né řád­ky: Třístovka není urče­na pro his­to­ri­ky, ani pro divá­ky, kte­ří od fil­mu vyža­du­jí ono nej­zá­sad­něj­ší, a tedy emo­ci­o­nál­ní dopad. Přestože by si to téma sním­kem zpra­co­vá­va­né zaslou­ži­lo (hrst­ka hrdých váleč­ní­ků brá­ní­cích svou vlast za cenu neod­vrat­né smr­ti), Snyder ucho­pil lát­ku jako roze­ný Sparťan, a aniž by vplul do ulic a pro­ve­dl potřeb­ný veřej­ný prů­zkum, obda­řil stej­ným vní­má­ním i samot­né­ho divá­ka. Řady řec­kých bojov­ní­ků, kte­ří jsou již od útlé­ho dět­ství vycho­vá­vá­ni pod­le fašis­tic­ké ide­o­lo­gie, jako cito­vě nezra­ni­tel­ní a emoč­ně se nepro­je­vu­jí­cí psi-obranáři, se tak (ne)chtěně roz­růs­ta­jí zejmé­na na stra­ně pasiv­ně při­hlí­že­jí­cích účast­ní­ků. Což je mož­ná ku ško­dě. Ač to měla adap­ta­ce Millerova komik­su naděj­ně roze­hra­né a oče­ká­va­lo se VÍC než jen pou­hé (a dle šťav­na­tých trai­le­rů oče­ká­va­né) vizu­ál­ní refor­my, nesta­lo se tak a zůsta­lo u citu pros­té pas­tvy pro oči.

Film se sice tvá­ří vel­ko­le­pě a hrdin­sky, posta­vy v něm vykři­ku­jí se zdvi­že­ný­mi zbra­ně­mi a pro­ná­še­jí kniž­ně kon­ci­po­va­ná sou­slo­ví (sku­teč­ně, patos by se dal krá­jet po půl­me­t­ro­vých plát­cích), ale ani neví­da­né úmrt­ní sta­tis­ti­ky jej nepa­su­jí do role mate­ri­á­lu, kte­rý by str­há­val, nota­be­ne dojí­mal k slzám. Proč také. Kostky jsou vrže­ny hned v úvo­du a neje­nom na zákla­dě prostých počtů si kaž­dý divák domys­lí, kte­rá­pak stra­na zví­tě­zí a kte­říž­to hrdi­no­vé se ctí zahy­nou. Snyder zce­la evi­dent­ně spo­lé­há na to, že jsme si všich­ni odby­li povin­nou škol­ní docház­ku a byli duchem pří­tomni při hodi­nách děje­pi­su, a zřej­mě pro­to kla­de důraz na ráz­né tem­po a kinematograficko-komiksovou for­mu, o níž se již dří­ve poku­sil Robert Rodriguez při adap­to­vá­ní Sin City. Třístovka před­sta­vu­je pre­ciz­ně opra­co­va­ný výro­bek, doko­na­le vyhla­ze­ný, syme­t­ric­ký a po optic­ké strán­ce laho­dí­cí. Bitvě u Thermopyl nejde ani tak o to, kdo kdy zemře a jest­li bude divák tknut - roz­ho­du­jí­cí je pro ni sty­lo­vost, s jakou posta­vy zemřou.

Snyderův váleč­ný vel­ko­film, kte­rý vzni­kl (vyjma her­ců a něko­li­ka málo drob­nos­tí) kom­plet­ně v mod­ré míst­nos­ti, je mon­stróz­ní a mini­ma­lis­tic­ký záro­veň. Technická strán­ka jej pozve­dá­vá na úro­veň nej­vy­spě­lej­ších pro­jek­tů (kame­ra, nekom­pro­mis­ní střih, sty­li­zo­va­ná výpra­va, vizu­ál­ní efek­ty…), kdež­to samot­ný pří­běh jako by se sesul z diva­del­ní­ho pódia. A vskut­ku. Prakticky celá záplet­ka je roz­pro­stře­na do něko­li­ka málo míst (síd­lo spar­ťan­ské­ho krá­le, senát a pro­sla­ve­ná skal­ní sou­těs­ka) a úst­ní pro­je­vy zúčast­ně­ných spl­ňu­jí veš­ke­ré před­po­kla­dy těch jevišt­ních (květ­na­tý jazyk, důraz na správ­nou výslov­nost a nad­mí­ru hla­si­tá ven­ti­la­ce). Lze to při­řknout na vrub způ­so­bu, jakým sní­mek vzni­kal, ale...

…mno­hem pod­stat­něj­ší je sku­teč­nost, že to neru­ší. Stejně jako umě­le zplo­ze­né pro­stře­dí, navo­zu­jí­cí tref­ný fee­ling fil­mo­vé­ho komik­su, v němž jsou jis­té záko­ny (a zejmé­na fyzi­kál­ní) úměr­ně potla­če­ny a jin­dy zce­la igno­ro­vá­ny.

Snyderovi hra­je do karet i výbor­ná cho­re­o­gra­fie bojo­vých scén, z nichž sto­jí za zmín­ku zejmé­na ta úvod­ní. Sparťanští bij­ci se sesku­pí do účel­né for­ma­ce, vol­ná mís­ta vykry­jí kula­tý­mi ští­ty a v této pozi­ci setr­va­jí až do oka­mži­ku, než se o ně řady pro­tiv­ní­ků vyslo­ve­ně roz­tříští. Tři stov­ky neú­stup­ných bojov­ní­ků, pro­ti nim mno­ho­ná­sob­ná pře­si­la tak­tic­ky méně zdat­ných Peršanů. Zem se otřá­sá, vzduch vyka­zu­je alar­mu­jí­cí pře­sy­ce­ní, pro­tiv­ník se neza­dr­ži­tel­ně blí­ží a Sparťané vyčká­va­jí… Kamera oble­tu­je obě stra­ny, divák ani nedu­tá a oče­ká­vá suges­tiv­ní váleč­nou vřa­vu. Ta při­chá­zí po něko­li­ka nezbyt­ných zpo­ma­lo­vač­kách. Přední linie se odrá­že­jí od ští­tů a ti méně šťast­ní jsou hned vzá­pě­tí zkrášle­ni bod­nou ranou do hru­di. Vzduchem sviští seč­né zbra­ně, krev nepře­tr­ži­tě cáká a spar­ťan­ský král Leonidas je u vytr­že­ní. Neustále své bojov­ní­ky bur­cu­je, pokři­ku­je slo­va jako „Freedom“ či „Hell“ a co se prá­ce s kopím/oštěpem týče, tiše by mu závi­děl i náš Jan Železný.

K tomu vše­mu si při­počtě­me pove­de­ný cas­ting (opač­né pohla­ví bude záslu­hou vyrý­so­va­ných musku­la­tur v sed­mém nebi), pro­zí­ra­vě zvo­le­né­ho Gerarda Butlera do role krá­le Leonida (beru zpět své před­sud­ky, on má sak­ra vel­ké cha­risma!) a vyni­ka­jí­cí hudeb­ní pod­kres Tylera Batese, vyzná­va­jí­cí jak kla­sic­ké, tak moder­ní a vizu­ál­ní­mu obžer­ství poplat­né postu­py a nástro­je (nevy­u­ži­ty nezů­stá­va­jí ani elek­tric­ké kyta­ry), a vyjde nám po strán­ce čis­tě optic­ké a posle­cho­vé maxi­mál­ně nadu­pa­ný počin, kte­rý bys­te měli pre­ven­tiv­ně vidět už jen z jed­no­ho důvo­du. Abyste neby­li poza­du za kole­gy z práce/školy.

Snyder polo­žil základ nové­mu smě­ru a je jen na ostat­ních, zda­li se žánr Filmového diva­dla posu­ne někam dál. Třístovka odved­la maxi­mum v tech­nic­kých kate­go­ri­ích, ne až tak štěd­rý roz­po­čet pře­ta­vi­la v dia­me­t­rál­ně odliš­ný výro­bek, a přes­to­že si stě­ží odpá­ře vizit­ku „Emočně plo­ché­ho poči­nu, kte­rý hra­je na efekt ve všech dis­ci­plí­nách“, neu­dě­lit sním­ku 70/100, měl bych – upřím­ně řeče­no - pěk­ně podě­la­ný zby­tek semest­ru.