Nicku, míval jsem tě rád. Míval jsem tě rád a ty jsi mi to oplácel povedenými rolemi v ještě povedenějších snímcích. Jako vyjukaného experta přes zkumavky jsem tě baštil i s tou plandavou ofinou a můžeš mi věřit - když tě tenkrát pokropily ty stíhačky, vyschlo mi v ústech a půlky se mi stáhly jako po padesáti otáčkách kvalitního svěráku. Jako Nicku… nebudu dělat krocana a přiznám se, že ses mi líbil i s tou dlouhou hřívou a přilepenými bicáky v Con Air, kde jsi zpracoval hned půlku věznice. Líbil ses mi natolik, že jsem bez breptání přešel scénu, v níž ti prostřelili rameno a ty sis toho ani nevšiml. Sakra, Nicku, já tě strávil i v těch tolikrát zatracovaných Lovcích pokladů! Ostatní sice remcali, že je to blbost pro neopeřené děti, ale já je neposlouchal, pomodlil jsem se a nakonec se pobavil víc než u obou Tomb Raiderů dohromady. Nicku… býval jsi dobrej… to jako každopádně… ale… prosím tě… můžeš mi sakra vysvětlit… pročpak teď hraješ… od dob Obchodníka se smrtí (kde jsi byl mimochodem taky skvělej, Nicku)… v takových sračkách?!
Nicku, omlouvám se za ten tvrdý výraz, ale jinak to snad ani nejde. Nechápej mě ve zlém. Jsme kámoši a kámoši si občas musejí říkat nehezky znějící věci. Rozhodně si tě nechci osedlat a namoci si hlasivky několikerým „Olé!“. Vždyť tě mám rád. No a právě proto nemůžu mlčet a nečinně přihlížet tvé zkáze! Chlape, sundej si ten kbelík, co máš na hlavě, vytáhni si z uší ty korkové špunty (špunty, Nicku!!!) a otoč se o sto osmdesát stupňů. Ať už ses upíchl na jakoukoli vodící linii, věř mi, že zrovna tahle směřuje rovnou do pekla.
Cože?
Co říkáš, Nicku?
Že ti za to slušně platí? … No aby taky ne! Tihle chlapíci vod Columbie jsou stejně tak zákeřní jako balíček žiletek zapečený do jablečného štrúdlu. Mávaj ti před očima zelenými papírky, pořád opakují, jak tě mají rádi, že jste jedna velká rodina, ale ve skutečnosti... ...ale ve skutečnosti to jenom hrají (i ty bankovky jsou určitě namalované vodovkama)! Oni vůbec nehledí na publikum, na jeho potřeby. Jde jim jen o prachy, a pokud platíš za dojnou krávu, berou tě, plácají po ramenou a metají ti na stůl jeden kontrakt za druhým. Což o to, že se ohánějí kravinami. Pro ně je kvalita druhořadá.
Cože? Že tě maj diváci i tak rádi?
No joooo… Zatím ještě trochu jo. Měj však na mysli otřepané úsloví: „Nic netrvá věčně.“ Trpělivost diváků má své patřičné meze. Pryč jsou časy, kdy jsi exceloval jakožto herec dvou-tří ospalých výrazů v nejrůznějších akčňácích a thrillerech. Nyní se situace obrátila. Už nemůžeš experimentovat a pokoušet rozežraného diváka kdejakou produkcí. Musíš si svědomitě vybírat a nepodepisovat vše, na čem je vytištěna osmimístná suma. No prostě - musíš se překonat, odolat šustění peněz a ignorovat přání pořídit si kompletně podsklepený dům s deseti koupelnami a garážemi pro sběratelskou edici Porsche. Stačí vskutku málo: nahodit nesmlouvavý výraz, několikrát zakývat hlavou ve směru vodorovném (já vím, že to umíš jen ve svislém, ale s tím už si nějak poradíme) a srozumitelně říci: „Sorry, pánové, ale v tom filmu, za který mi nabízíte dvacet milionů dolarů a desetiprocentní provize ze zisku, hrát nebudu.“
Jenže ty to zjevně neumíš, Nicku. Vystoupal jsi na vrchol poměrně snadno (zásluhou nečekaného Oscara), měl jsi štěstí na dobré role a teď… nyní, když se tvůj agent lehce fláká… děláš všechno pro to, aby jsi skončil v těch nejzapadlejších regálech videopůjčoven. Ano, ano, rtuť v teploměrech klepe na dvaačtyřicítku a Sprinklery na stropech budou coby dup rozstřikovat vodu. Ještě pár takových snímků jako Rituál a Ghost Rider a mlýnské kameny tě rozmělní na ty nejbéčkovější mikročástečky.
Nicku, kalich pozvolna přetéká. Zakruť s tou hlavou a zkus si aspoň jednou přečíst scénář dřív než pár minut před úvodní klapkou! Nic tím nezkazíš. V opačném případě skončíš jako Travolta, můj kámoš z Hollywoodu. Taky mě neposlouchal a kde teď je? Opravdu… Nicku… přestaň blbnout, rozluč se s kamarády (a s Tsui Harkem jakbysmet) a vrať se tam, kde jsi figuroval několik sezón nazpět.
Co říkáš? Jestli mě jako něco naštvalo?
Ne, jsem relativně v klídku. Nohy na stole, klávesnice na ramenou. Jen jsem prostě pocítil potřebu promluvit ti do duše.
No dobře. Dostal mě ten Ghost Rider. Ač mě nevytočil tak jako ostatní a já se u něj docela bavil (avšak takovým tím zvráceným způsobem), musel bych být asi smyslů zbavený, abych nezavětřil onen zkažený zápach a drolící se obrys tvých pracek v chodníku slávy. Co si budeme namlouvat, on ten biják není dvakrát povedenej a Mark Steven Johnson by zasluhoval doživotní odnětí práva na jakékoli komiksové adaptace a vůbec na všechny snímky, v nichž jde o postupnou likvidaci filmových sviní.
Já vím, Nicku. Ty sis chtěl splnit sen. Tak dlouho jsi vykřikoval do světa, že prahneš po nějaké komiksové postavě, a tak dlouho tě nikdo nebral na zřetel... Nevyšlo to se Supermanem, ani s Batmanem a na casting Spider-Mana tě ani nepřizvali (samozřejmě, Nicku, bylo to podlé). Když se pak na scéně objevil Johnson, chlapík, který vzkřísil Daredevila jenom pro to, aby jej hned posléze uzemnil několikerým máchnutím režijní taktovky, a vypsal konkurs na obsazení role akrobatického motorkáře, jenž se v časech hustovlasých upsal Ďáblovi, aby zachránil rakovinou zmáhaného otce, vyrašil ti na tváři úsměv o velikosti panamského průplavu.
Neboj, nebudu tě zase peskovat a otloukat ti o lebku rozhodnutí, které je už, bohužel, nezvratné. Drobné kázání si přesto nemohu odpustit (Nicku, poklekni). Ačkoliv chápu, že jsi jednal za enormně napnutého obličejového svalstva a chvilkového výpadku mysli, mohl ses jakožto herecký rutinér vzepřít, s rozhodnutím posečkat a ujednat si nejprve všechna pro a proti. Tím bys nic nezkazil. A naopak – možná by sis uvědomil, že zrovna Johnson náleží mezi tvůrce, s nimiž se spolupracuje jen tehdy, znáš-li nazpaměť poplachové směrnice.
Nicku…
Nicku?!
Posloucháš mě vůbec???
Vytáhni si, sakra, ty špunty!
(nyní již konečně recenze)
Netvrdím, že si Johnson zasluhuje řetězem přes prdel - jen se domnívám, že se zrovna on nenarodil pro žánr komiksových bijáků. Ghost Rider vykazuje stejné strupy jako Daredevil. I z něj sálá obrovská dávka nadšení a touha kvalifikovat se mezi elitu tvůrců, kteří jsou s bublinovým matrošem za jedno. Johnson se však snaží až přespříliš, cirkulárce dává co proto a piliny mu vyrývají do rukopisu řadu vrásek. Filmař, jenž se nadějně uvedl dramatem Simon Birch, zapomíná totiž na nejzásadnější pravidlo. Na to, že je veškerý hodnotný výsledek odrazem důkladné práce a neskromné časové investice.
Co naplat. Kdyby Johnson adaptoval scénář kohokoliv jiného, možná bych jej ještě politoval a plival na jinou tramvaj. Takhle ale nemůžu. Johnson zasel semeno na celém lánu, a jelikož se práce ujal jakožto přívrženec názoru „Nejsem placen za hodiny, ale za výsledek“, nemohlo se zrodit nic, co by bylo lidmi opěvováno, oprašováno a zachováváno jako doklad řemeslnické práce pro další filmařské generace. Kdepak. Výsledek vychází z důvěrně známé receptury: „Napiš si své céčkové béčko za pár dnů“. Problém Ghost Ridera netkví ani tak v tom, že nepřináší nic, co by nebylo již někde jinde zvěčněno, ale právě v tom, jak násilně je zkonstruován a že je totálně podřízen záměru, aby v něm byly tři-čtyři bojové scény, jedna femme fatale s push-up výstřihem a několik mentorských monologů o správném hrdinovi, který TO NEDĚLÁ PRO SEBE. Film je tedy už od počátku poháněn na bázi minimálně přesvědčivých scén a drasticky plochých dialogů („Jimmy, musíme se rozejít.“ – „Cože?“ – „Stěhuji se k matce. Otec mě tady již nechce.“ – „To ne!“ – „Jimmy…“ – „Utečeme spolu pryč.“ – „A co tvá kariéra?“ – „Na kariéru kašlu. Zítra ve dvanáct odjíždíme.“ – „Dobře“ – Muck). Johnson si neláme hlavu se zásadními momenty v životě hrdiny, takřka všechny situace (ať už akční, neakční, romantické, neromantické, srdceryvné…) staví na jednu úroveň a opomíjí jakýkoli důraz, emoční vyznění a snahu učinit snímek méně „průletovým“.
A výsledný produkt? Ten je všelijaký, jen ne ucelený. Johnson si prostě uvařil kafe, po chvilce úporného přemýšlení jej napadly ony tři-čtyři akční scény, v nichž hraje prim ohnivá motorka, virtuální hořící lebka a proklatě dlouhý řetěz, a na jejich základě vystavěl zbytek filmu (zanedbatelných 90%). Pokud by byl tento postup, jemuž koncepce snímku dokonale odpovídá, dobře odhadnutý, byl by jakýkoli údiv zbytečný. Mezery mezi likvidačními pasážemi jsou vyplněny tou nejnadýchanější výplňovou vatou (bez ohledu na konzistenci a další příslušné vlastnosti navazujícího materiálu). Nechybí tuna žánrových klišé (hrdina neví, že vypálil ulici, hrdina zjišťuje, že je postižený, hrdina se svěřuje nejbližším…), bitva o svět, jež je originálně založena na kusu pradávného papíru, čtyři protivníci, kteří se náhodně zjevují dle scénáristovy potřeby a kteří jsou tady z prostého důvodu (aby různorodě pochcípali), vedlejší postavy do počtu a fórky-nefórky, umístěné vždy tam, kde rušivě vyčnívají (s výjimkou heftu: „Jak je na tom motorka?“ – poté, co se Cage stylově vyseká).
Sami byste podobného výsledku dosáhli, kdybyste si nakoupili tři balíčky Puzzle, promíchali je a pokusili se sestavit jeden obrázek.
Ghost Rider je přesto zábavným (či spíše srandovním) počinem. Avšak zábavným pro diváka, který se před projekcí patřičně obeznámil s názorem veřejnosti a se všemi „happy kritikami“. Smíření se s faktem, že je Ghost Rider nehorázný průměr (a to ještě zásluhou jakžtakž originální akce v podání přilnavé a ohněm zkrášlené motorky), který nabízí pitomoučkou zápletku a nechutně přehrávajícího Nicolase Cagea, prospěje každému, kdo se škodolibě vyžívá na horkou jehlou šitých počinech - v době, kdy jsou vynaložené finance minimální. Opravdu; jít na to do kina, zacálovat půl druhého kila a těšit se na strhující řež, do hodiny bych spáchal omilostňující harakiri, ale takhle…
...takhle jsem se naopak náramně bavil. Možná jsem se bavil na účet těch, kteří se těšili a vyprázdnili obsah peněženky i za partnerku, ale což… Je to už týden, co jsem Ghost Ridera viděl, a stále se usmívám při vzpomínce na scénu, v níž si Cage povídá se svým obrazem v zrcadle.
Uáááááá!
