Hastrman - Rozhovor s režisérem Ondřejem Havelkou

Přestože půso­bí­te jako reži­sér doku­men­tů, diva­del­ních her a věnu­je­te se oper­ní režii, Hastrman je váš fil­mo­vý debut. Byl to pro­ces postup­né­ho zrá­ní, nebo spon­tán­ní odhod­lá­ní?

Kdysi dáv­no v hlou­bi 20. sto­le­tí jsem vystu­do­val herec­tví, pak jsem kon­cem 20. sto­le­tí vystu­do­val i režii. K té jsem se hned nehr­nul, než při­šla prv­ní nabíd­ka. Podobně to bylo s ope­rou. Ujmout se režie ope­ry Jaroslava Duška a Martina Smolky Nagano v Národním diva­dle byla ode mě doce­la sluš­ná drzost, ale poved­lo se a k pře­kva­pe­ní všech to byl vel­ký úspěch. Mezitím jsem sám pro svůj jazzband psal a reží­ro­val – točil kli­py. Potom jsem por­tré­to­val něko­lik osob­nos­tí v doku­men­tár­ních fil­mech pro tele­vi­zi. Jsem doce­la dob­ro­druž­ná pova­ha a baví mě zkou­šet a obje­vo­vat nové věci. Zaujat pří­bě­hem Miloše Urbana jsem si troufl pomys­let, že by se z něj dal udě­lat hez­ký celo­ve­čer­ní film. Tudíž mohu říct, že jsem netou­žil stát se fil­mo­vým reži­sé­rem, spí­še to tak při­šlo.

Čím vás nato­lik román Miloše Urbana zau­jal?

Je to krás­ný a záro­veň podiv­ný milost­ný pří­běh, kte­rý je opře­den aspek­ty roman­tis­mu, ode­hrá­va­jí­cí se v kuli­sách čes­ké­ho ven­ko­va počát­ku 19. sto­le­tí. Osvícenský aris­to­krat se osu­do­vě zami­lu­je do ven­kov­ské dív­ky. Navíc je pří­běh rámo­ván pohan­ský­mi ritu­á­ly a lido­vý­mi zvy­ky cyk­lic­ké­ho roku, kte­ré mě vždyc­ky zají­ma­ly a jejichž pod­sta­ta začí­ná být zno­vu vel­mi aktu­ál­ní. Stroze mate­ri­ál­ní chá­pá­ní svě­ta je už dnes pas­sé.

Co pro vás přes­ně roman­tis­mus zna­me­ná?
Když se dnes řek­ne, dej­me tomu, roman­tic­ký film, je to vní­má­no jako něco líbi­vé­ho. Ve svém původ­ním smys­lu šlo ale více o para­le­ly vzta­hů mezi lid­mi a pří­rod­ní­mi jevy, pří­rod­ní­mi živly. Vzbouřené živly ver­sus vzbou­ře­né váš­ně.

Hastrman má jako román dvě roz­díl­né čás­ti, fil­mo­vý pří­běh vzni­kl logic­ky na moti­vy té prv­ní. Dominuje vaše­mu pří­bě­hu, ke kte­ré­mu jste napsal scé­nář s Petrem Hudským, lás­ka?

Pochopitelně že nosi­te­lem pří­bě­hu je lás­ka baro­na a Katynky. Baron vypa­dá sice na čty­ři­cet, ale je to záhad­ná bez­vě­ká bytost. A ten­to zku­še­ný svě­tem pro­tře­lý tvor popr­vé pozná­vá, co je to oprav­do­vý milost­ný cit. Vlastně všech­ny hlav­ní figu­ry se potý­ka­jí s lás­kou.

Miloš Urban psal román pře­de­vším jako svůj vklad do eko­lo­gic­ké­ho boje za záchra­nu pří­ro­dy. Napsal jej ve dvou dílech. Ten prv­ní je onen roman­tic­ký milost­ný pří­běh z 19. sto­le­tí a ten dru­hý tako­vý ekologicko-politický thriller ze sou­čas­nos­ti. Když jsme pro­mýš­le­li scé­nář, pocho­pi­li jsme, že vše se do něj neve­jde, to by měl film čty­ři hodi­ny. Já jsem roz­hod­ně pre­fe­ro­val prv­ní his­to­ric­kou část a Petr Hudský, spo­lu­au­tor scé­ná­ře, se mnou sou­hla­sil. Ale jeli­kož ta dru­há část má v sobě aspek­ty, kte­ré pod­po­ru­jí to mysté­ri­um celé­ho pří­bě­hu, kte­ré se nám nechtě­lo zaho­dit – to by byla straš­ná ško­da –, roz­hod­li jsme se pro jaký­si epi­log, dově­tek, kte­rý celý pří­běh zavr­ší.

Jste tak ote­vře­ný dílům, kdy auto­ři dáva­jí divá­ko­vi či čte­ná­ři záměr­ně pro­stor o někte­rých věcech pře­mýš­let, a ne nut­ně vše expli­cit­ně dopo­ví?

Samozřejmě. Sdílím tezi, že by umě­ní mělo klást otáz­ky, otví­rat bolest­ná téma­ta. A oprav­du není vždy nut­né vyřknout jas­né odpo­vě­di, při­nést jed­no­znač­ná řeše­ní.

Je pří­běh has­tr­ma­na a Katynky nad­ča­so­vý?

Je to pří­běh zapo­vě­ze­né lás­ky. Myslím, že všich­ni se někdy do podob­né situ­a­ce dosta­li a muse­li v sobě vybo­jo­vat ten svár, zda se tako­vé lás­ce oddat, nebo jí odo­lat. Baron Johan Salmon de Caus se bojí lás­ce při­blí­žit z oba­vy, že Katynka neu­ne­se pozná­ní jeho sku­teč­né iden­ti­ty. Jistě v tom lze nalézt mno­ho para­lel s osu­dy nás smr­tel­ní­ků. Na dru­hou stra­nu Katynka, kte­rá cítí, že pro­stře­dí ves­ni­ce je pro ni klec, potká libe­rál­ní­ho, osví­ce­né­ho šlech­ti­ce, kte­rý ji zaujme svou vzdě­la­nos­tí a šar­mem.

Ale co je také důle­ži­té – mě baví dívat se na věci a situ­a­ce v jejich ambi­va­lent­nos­ti, pro­to jsem chtěl vykres­lit nejen osu­do­vé pro­pa­dá­ní se do zami­lo­va­nos­ti a váš­ně, ale také jejich jis­tou směš­nost. Zamilovaní lidé se cho­va­jí tak tro­chu při­hlouple, zvláš­tě páno­vé, když se zami­lu­jí ve střed­ním věku. Ironický pohled na toho­to pobláz­ně­né­ho aris­to­kra­ta mě moc bavil.

A je to, co mezi nimi vznik­ne, vášeň, nebo je to oprav­do­vá lás­ka?
Zcela jis­tě je to lás­ka (úsměv).

A není to všech­no tak tro­chu nad­sáz­ka?
Samozřejmě, celé je to vyprá­vě­né v nad­sáz­ce, pro­to­že to není rea­lis­tic­ký pří­běh, spí­še pří­běh mystic­ký.

Dalo by se říct, že jste si pro svůj fil­mo­vý debut vybral Hastrmana, pro­to­že i vás se ústřed­ní téma nějak dotý­ká?

Každý tvůr­ce, chce-li být upřím­ný a oprav­do­vý, vyprá­ví o sobě. Více či méně. Pro mne byl zvlášť důle­ži­tý ten podti­tul fil­mu – člo­věk ve zví­ře­ti, zví­ře v člo­vě­ku –, pro­to­že jsem pře­svěd­čen, že v kaž­dém z nás je zví­ře a je pou­ze otáz­ka, jest­li s ním člo­věk boju­je, nebo ne.

Je osvě­žu­jí­cí, že v titul­cích herec­ké­ho obsa­ze­ní čte­me jmé­na sou­čas­né diva­del­ní herec­ké eli­ty a pak jmé­na ve fil­mu etablo­va­něj­ších her­ců… Ušli jste k tako­vé­mu obsa­ze­ní dlou­hou ces­tu?

Skutečně jsme s pro­du­cen­tem Čestmírem Kopeckým chtě­li hle­dat tvá­ře, jak se říká, ve fil­mu méně okou­ka­né. Ano, hle­da­li jsme dlou­ho, ale stá­lo to za to.

Karel Dobrý je has­tr­man – i tak se o před­sta­vi­te­li titul­ní role s nad­sáz­kou mlu­ví. Lze ten­to fakt vůbec vyvrá­tit? A v jaké fázi fil­mo­vé­ho pro­jek­tu k této „pro­mě­ně“ Karla Dobrého v has­tr­ma­na došlo?

Karel Dobrý mi byl dopo­ru­čo­ván. A pak jsem reží­ro­val v Národním diva­dle před­sta­ve­ní V ryt­mu swin­gu buší srd­ce mé, kam jsem Karla obsa­dil a pra­co­val s ním. A zjis­til jsem, že on je has­tr­man. Škála jeho vyja­d­řo­va­cích pro­střed­ků je vel­mi širo­ká, umí být ele­gant­ní aris­to­krat, ale záro­veň se doká­že pro­mě­nit ve zví­ře. Pokud ta figu­ra měla být zmí­tá­na běsy, v tu chví­li jsem věděl, že Karel je ide­ál­ní před­sta­vi­tel. Teď jsem pře­svěd­čen, že byl pro tu roli před­ur­čen.
A hle­dá­ní Katynky jsme záměr­ně nechá­va­li na posled­ní chví­li, pro­to­že k rea­li­za­ci jsme spě­li mno­ho let a vědě­li jsme, že nemá cenu ji hle­dat roky dopře­du. Simona Zmrzlá tak vze­šla na posled­ní chví­li z cas­tingu, zau­ja­la mě svým typem i tím, že na svůj věk je veli­ce zra­lá hereč­ka. Je muzi­kál­ní a mys­lím, že má v sobě zemi­tost, tu drs­nou razan­ci, kte­rou jsme potře­bo­va­li, aby Katynka měla.

Hastrman byl čás­teč­ně nato­čen pří­mo v dějiš­ti kniž­ní před­lo­hy. Jak moc je nako­nec ve fil­mu zob­ra­zen tzv. Máchův kraj?

Točili jsme v oko­lí Stvolínek, Zahrádek, Holan, v onom kra­ji „pod horou“, tedy pod horou Vlhošť, to zna­me­ná přes­ně v mís­tech, o kte­rých Urban píše. To je sku­teč­ně pře­krás­ný kraj. Je to vlast­ně kou­sek od Máchova jeze­ra, kde jsme taky jeden obraz toči­li. Po pře­čte­ní kníž­ky jsem si ten kraj pro­jel na kole a okouz­le­ní čte­ná­ře i cyk­lis­ty bylo totož­né. Díky své­mu kama­rá­do­vi Danovi Dittrichovi jsem poznal i někte­rá tajem­ná zákou­tí toho­to kra­je.

Jak vel­kou roli tedy hra­je ve vašem fil­mu lás­ka k samot­né pří­ro­dě?

Vztah k pří­ro­dě je v tom fil­mu úpl­ně při­ro­ze­ně pří­to­men díky hlav­ní posta­vě has­tr­ma­na, kte­rý je sou­čás­tí pří­ro­dy, tudíž na to neby­lo nut­né tolik tla­čit. Zcela jis­tě je jed­ním z hlav­ních témat fil­mu osla­va čes­ké kra­ji­ny. Ve smys­lu eko­lo­gic­kém jsem však nechtěl být pro­kla­ma­tiv­ní.

Jste váš­ni­vým hudeb­ní­kem. Snažil jste se ten­to fakt upo­za­dit, nebo upřed­nost­nit?

Hudba nebo zpěv jsou nosi­te­li sil­ných emo­cí. V tom­to smys­lu jsou mnoh­dy sil­něj­ší než slo­vo. Proto tak skvě­le fun­go­val kla­sic­ký muzi­kál. Když už dia­log k vyjá­d­ře­ní hlu­bo­kých citů nesta­čil, zača­li hrdi­no­vé zpí­vat. Pokud se to insce­nu­je při­ro­ze­ně a s vku­sem, je to vel­mi účin­né. Celý náš film je vyprá­věn v kapi­to­lách, kte­ré se váží k ritu­á­lům či svát­kům cyk­lic­ké­ho roku. A všech­ny tyto slav­nos­ti a zvy­ky byly vždy dopro­vá­ze­ny hud­bou a zpěvy. Takže jsem se sna­žil, tam, kde to bylo z pod­sta­ty věci tře­ba, film „zhu­deb­nit“. Teď ovšem nemlu­vím o scé­nic­ké hud­bě, tu napsal skla­da­tel Petr Wajsar.

Mimo jiné jsou hyba­te­lem děje vaše­ho fil­mu pohan­ské ritu­á­ly. Jak moc jste klad­li důraz na jejich auten­ti­ci­tu?

Kdysi jsem se hod­ně zabý­val lido­vým diva­dlem a lido­vou kul­tu­rou vůbec. Teoreticky i prak­tic­ky a musím říct, že jsem v teré­nu pro­žil chví­le vel­mi zjitře­né. Hrával jsem s lido­vý­mi muzi­kan­ty na morav­ském Horňácku a býva­lo to neo­by­čej­ně inten­ziv­ní, radost­né i bolest­né. Mnoho moti­vů ze svých zážit­ků jsem tře­ba pou­žil do insce­na­ce Prodané nevěs­ty, kte­rá se už jede­nác­tou sezó­nu hra­je v Brně. Zkrátka pocit z těch osob­ních auten­tic­kých zku­še­nos­tí jsem se sna­žil vlo­žit i do vyprá­vě­ní toho­to pří­bě­hu.

Co vám nako­nec při­jde na mysl, když se řek­ne has­tr­man?

Splněný sen. Rok živo­ta. Zkušenost, kte­rá bolí i povzná­ší. Ale hlav­ně film, kte­rý, dou­fám, divá­ky zaujme a poba­ví.