Když nazvete knihu tajemnou šifrou HHhH, tak to budí pozornost. Když navíc zjistíte, že pod onou šifrou se skrývá označení „Himmlers Hirn heisst Heydrich“ (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich), vzbuzení pozornosti je ještě větší.
Člověk se neubrání srovnání s knihou od pana Šulce „Dva proti říši“. Tematicky pojednávají o tom samém, nicméně ve skutečnosti se jedná o zcela odlišné publikace. Binet je oproti Šulcovi spíše postmoderní romanopisec, kdežto Šulc ve své literární činnosti zúročil právě zkušenosti získané při práci ve zpravodajských službách. Oba autoři se tak dost liší třeba při hodnocení agenta Reného. Výhodou Šulce je lepší a dukladnější práce s prameny, jeho příběh proto oproti Binetovi obsahuje jen mininum nepřeností (Binet se například domnívá, že Anthropoid byl prvním západním výsadkem do Protektorátu, apod.)
Kniha by ale neměla být posuzována jen tak, že ji budeme porovnávat s knihou jinou. Navíc zde - i když se jedná o totožné téma - tak Binetova publikace je v podstatě trochu jiným žánrem.
Někdo by možná mohl nadhodit, že pan Binet je tvor značně sebestředný, na stránkách knihy popisující živor R. Heydricha a následný atentát a věci s tím související totiž kombinuje tyto události se svými osobními dojmy, s prožitky při psaní, apod. Zcela chápu, že ne každého zajímá, co měl autor zrovna k obědu když psal ony řádky, či jaké asociace mu běžely hlavou. Mě ale tyto odbočky, které mi umožnili trochu nahlédnout do autorovy hlavy, ale vůbec nevadily, naopak - někdy byly docela příjemné.
Vůbec je fascinující číst o okolnostech atentát na H. z pera zahraničního autora, máte u toho takový zvláštní dojem, na jednu stranu to potěší, ale na tu druhou jste na pisatele o něco přísnější. Prostě pocit jako když někdo začne randit s vaší matkou...
