(zatím nehodnoceno)
Loading...Vzhledem k tomu, že se mi vyhnula první vlna nadšení a „módy“ rozebírání každého nového dílu, jsem snad schopen se s odstupem podívat na tento fenomén trochu klidněji.
Někdy v době, kdy se vysílala snad třetí řada a na sociálních sítích stále kolovaly parodické obrázky na Eddarda Starka a Tyrionovy hlášky, mě Hra o Trůny naprosto míjela. Podíval jsem se na první díl, přečetl první kapitolu a v té době se tím dál nezabýval.
Pak jsem si nějak řekl, že by možná nebylo od věci se na to teda opravdu podívat.
Po první sérii se moje pocity daly popsat jako směs nudy, frustrace a mnoha dalších pocitů včetně stálých otázek „Jak může mít něco tak prázdnýho takový hodnocení?“ Nemohl jsem si tehdy pomoct, ale kdyby mě neukecal kamarád, asi zbytek smažu a nikdy se k Tyrionovi a dalším nevrátím.
S rozjezdem druhé jsem měl pocit, že se koukám na zcela jiný seriál. V první sérii už pár postav odpadlo. Upřímně, mohly si za to vlastní blbostí, takže mi jich líto nebylo a o Beanovi jsem věděl dopředu, takže tady jsme se mohli konečně ponořit trochu více do „hry“ i vztahů. Krom toho jsem po prvotních ohlasech čekal smrtí mnohem více, ale to by asi postavy došly už někde na počátku třetí série.
Na jedné straně rozehrán koncert v podobě králova pobočníka Tyriona. Dalším nádhernou linií byl kontakt Tywina s Aryou. Rozloučení Aryi s Jaqenem bylo taky moc pěkné, ovšem už se opakuje syndrom celého seriálu – skutečný pohyb kupředu se děje vlastně jen na začátcích a koncích sérií. Ať už je to Joffrey nebo Rudá svatba, strašně dlouho se na mnoha místech taktizuje a pak se během pár minut dílu změní situace na všech frontách.
Hra o trůny tak připomíná poker. Několik kol se soupeři měří pohledem, zvyšují sázky a dorovnávají, jen aby pak během pár desítek vteřin většina odpadla a jeden shrábl vklady.
Tím neříkám, že je Hra o trůny špatná (neznám předlohu a v nejbližší době se na ní nechystám), ale tenhle model nemůže fungovat moc dlouho. Charaktery jsou velmi dobré a dokonce se skutečně prohlubují, což jsem uvítal. Ale prvotní šoková terapie, kterou série rozehrála jak nahotou, tak násilím, už je standard a dále nenabízí příliš nového, vlastně jen variace již použitých postupů.
Ačkoli podřezaných krků, probodených těl a nejrůznějších dalších způsobů smrti už máme za sebou dost, v paměti zůstalo jen několik smrtí v čele možná se zlatou korunou z první série.
Mnoho zajímavého bylo použito příliš brzy, což způsobuje pozdější prodlevy vyplněné cestováním a politikou, ve které se divák stejně často ztrácí (případně ji přestane vnímat a prostě sleduje těch pár postav, které ho zaujaly už dřív).
V páté sérii dostávám z celého projektu trochu depky a z prvotního nadšení zůstává spíše frustrace. Tím nechci shazovat kvalitu celého Martinova díla, protože jde o fenomén zcela jedinečný. Ovšem většina toho, co je pro Píseň Ledu a Ohně (jejíž je Hra o Trůny jen jedním dílem) typické, nejsou ty důvody, proč čtu fantasy nebo se na ni dívám. Uznávám, že autor chce být realistický a nepředvídaltený a jde mu to, ale ta maličká vítězství se ztrácí v obrovském marastu beznaděje, frustrace a vědomí, že za každý slušný tah kohokoli normálního se na scéně objeví deset dalších fanatiků a rozpoutají další krvavé orgie. Je pak otázkou, jak dlouho z toho může mít nebo má mít člověk radost.
Napadá mě trochu paralela s filmem Sin City. Ten byl také brutální, prošikovaný ostrými předměty a hláškami, ale dal se pořádně vychutnat jen jednou. Pak už člověk věděl, kdo jak obludně zemře a komu se dotane v poslední chvíli do ruky bouchačka nebo meč.
Ale co, třeba ještě všechno překvapí. Už jsme si zvykli, že stav věcí se může změnit lusknutím prstu, ale stejně se nakonec obávám mnoha oslích můstků, kdy konec díla bude působit strašně uměle. Je jen otázka, jaký byl původní záměr a jak moc se měnil během samotného psaní.
Základ: boj více frakci o několik trůnů ve středověkém světě
Navíc:
- naturalistické
- násilné
- nepředvídatelné
- postavy nejsou černobílé a žádná není v bezpečí
První vydání článku:5. 6. 2017
Nejnovější komentáře