Hra o trůny aneb Poker neustále se zvyšujících sázek

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Vzhledem k tomu, že se mi vyhnu­la prv­ní vlna nad­še­ní a „módy“ roze­bí­rá­ní kaž­dé­ho nové­ho dílu, jsem snad scho­pen se s odstu­pem podí­vat na ten­to feno­mén tro­chu klid­ně­ji.

Někdy v době, kdy se vysí­la­la snad tře­tí řada a na soci­ál­ních sítích stá­le kolo­va­ly paro­dic­ké obráz­ky na Eddarda Starka a Tyrionovy hláš­ky, mě Hra o Trůny napros­to míje­la. Podíval jsem se na prv­ní díl, pře­če­tl prv­ní kapi­to­lu a v té době se tím dál neza­bý­val.

Pak jsem si nějak řekl, že by mož­ná neby­lo od věci se na to teda oprav­du podí­vat.

Po prv­ní sérii se moje poci­ty daly popsat jako směs nudy, frustra­ce a mno­ha dal­ších poci­tů včet­ně stá­lých otá­zek „Jak může mít něco tak prázd­ný­ho tako­vý hod­no­ce­ní?“ Nemohl jsem si teh­dy pomoct, ale kdy­by mě neu­ke­cal kama­rád, asi zby­tek sma­žu a nikdy se k Tyrionovi a dal­ším nevrá­tím.

S roz­jez­dem dru­hé jsem měl pocit, že se kou­kám na zce­la jiný seri­ál. V prv­ní sérii už pár postav odpadlo. Upřímně, moh­ly si za to vlast­ní blbos­tí, tak­že mi jich líto neby­lo a o Beanovi jsem věděl dopře­du, tak­že tady jsme se moh­li koneč­ně pono­řit tro­chu více do „hry“ i vzta­hů. Krom toho jsem po prvot­ních ohla­sech čekal smr­tí mno­hem více, ale to by asi posta­vy došly už někde na počát­ku tře­tí série.

Na jed­né stra­ně roze­hrán kon­cert v podo­bě krá­lo­va poboč­ní­ka Tyriona. Dalším nád­her­nou linií byl kon­takt Tywina s Aryou. Rozloučení Aryi s Jaqenem bylo taky moc pěk­né, ovšem už se opa­ku­je syn­drom celé­ho seri­á­lu – sku­teč­ný pohyb kupře­du se děje vlast­ně jen na začát­cích a kon­cích sérií. Ať už je to Joffrey nebo Rudá svat­ba, straš­ně dlou­ho se na mno­ha mís­tech tak­ti­zu­je a pak se během pár minut dílu změ­ní situ­a­ce na všech fron­tách.

Hra o trů­ny tak při­po­mí­ná poker. Několik kol se sou­pe­ři měří pohle­dem, zvy­šu­jí sáz­ky a dorov­ná­va­jí, jen aby pak během pár desí­tek vte­řin vět­ši­na odpadla a jeden shrá­bl vkla­dy.

Tím neří­kám, že je Hra o trů­ny špat­ná (neznám před­lo­hu a v nej­bliž­ší době se na ní nechys­tám), ale tenhle model nemů­že fun­go­vat moc dlou­ho. Charaktery jsou vel­mi dob­ré a dokon­ce se sku­teč­ně pro­hlu­bu­jí, což jsem uví­tal. Ale prvot­ní šoko­vá tera­pie, kte­rou série roze­hrá­la jak naho­tou, tak nási­lím, už je stan­dard a dále nena­bí­zí pří­liš nové­ho, vlast­ně jen vari­a­ce již pou­ži­tých postu­pů.

Ačkoli pod­ře­za­ných krků, pro­bo­de­ných těl a nej­růz­něj­ších dal­ších způ­sobů smr­ti už máme za sebou dost, v pamě­ti zůsta­lo jen něko­lik smr­tí v čele mož­ná se zla­tou koru­nou z prv­ní série.

Mnoho zají­ma­vé­ho bylo pou­ži­to pří­liš brzy, což způ­so­bu­je poz­děj­ší pro­dle­vy vypl­ně­né ces­to­vá­ním a poli­ti­kou, ve kte­ré se divák stej­ně čas­to ztrá­cí (pří­pad­ně ji pře­sta­ne vní­mat a pros­tě sle­du­je těch pár postav, kte­ré ho zau­ja­ly už dřív).

V páté sérii dostá­vám z celé­ho pro­jek­tu tro­chu dep­ky a z prvot­ní­ho nad­še­ní zůstá­vá spí­še frustra­ce. Tím nechci sha­zo­vat kva­li­tu celé­ho Martinova díla, pro­to­že jde o feno­mén zce­la jedi­neč­ný. Ovšem vět­ši­na toho, co je pro Píseň Ledu a Ohně (jejíž je Hra o Trůny jen jed­ním dílem) typic­ké, nejsou ty důvo­dy, proč čtu fan­ta­sy nebo se na ni dívám. Uznávám, že autor chce být rea­lis­tic­ký a nepřed­ví­dal­te­ný a jde mu to, ale ta malič­ká vítěz­ství se ztrá­cí v obrov­ském maras­tu bez­na­dě­je, frustra­ce a vědo­mí, že za kaž­dý sluš­ný tah koho­ko­li nor­mál­ní­ho se na scé­ně obje­ví deset dal­ších fana­ti­ků a roz­pou­ta­jí dal­ší krva­vé orgie. Je pak otáz­kou, jak dlou­ho z toho může mít nebo má mít člo­věk radost.

Napadá mě tro­chu para­le­la s fil­mem Sin City. Ten byl také bru­tál­ní, pro­ši­ko­va­ný ost­rý­mi před­mě­ty a hláš­ka­mi, ale dal se pořád­ně vychut­nat jen jed­nou. Pak už člo­věk věděl, kdo jak oblud­ně zemře a komu se dota­ne v posled­ní chví­li do ruky bou­chač­ka nebo meč.

Ale co, tře­ba ješ­tě všech­no pře­kva­pí. Už jsme si zvyk­li, že stav věcí se může změ­nit lusk­nu­tím prs­tu, ale stej­ně se nako­nec obá­vám mno­ha oslích můst­ků, kdy konec díla bude půso­bit straš­ně umě­le. Je jen otáz­ka, jaký byl původ­ní záměr a jak moc se měnil během samot­né­ho psa­ní.

Základ: boj více frak­ci o něko­lik trů­nů ve stře­do­vě­kém svě­tě

Navíc:

• natu­ra­lis­tic­ké
• násil­né
• nepřed­ví­da­tel­né
• posta­vy nejsou čer­no­bí­lé a žád­ná není v bez­pe­čí

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře