Mina žije sama s malým synkem a svůj život rozděluje mezi konkurzy na vysněnou roli a hledání ideálního partnera. Ale s každým dalším zkaženým konkurzem a dalším nefunkčním vztahem se její naděje začínají rozplývat. Jednoho dne ale potká švédského režiséra Jespera a možná, že právě on bude ON. Nebo jen další zklamání, jak jí to předpovídala její matka? Lásku dávat je totiž velmi těžké, pokud jste ji ještě nikdy nedostali. Celovečerní debut talentované zpěvačky, herečky, scénáristky a režisérky Iram Haq zpracovává mimo tématu rodinných a partnerských vztahů i téma východních emigrantů v severských zemích a pocitu vykořenění. (srov. Febiofest)
Je hluboká noc. Mladá žena s temnýma očima, tmavými rozcuchanými vlasy a vytahaném vlněném svetru rozhodným krokem kráčí po liduprázdné silnici. Sem tam ji mine auto, jehož světla se záhy ztratí ve tmě, stejně jako vzdalující se záblesky lamp a rozsvícených oken města, které nechává za sebou.
„Jmenuju se Mina. Je mi 27 let. Jsem herečka. Mám syna jménem Felix.“
Jak napsal jeden z mých oblíbených slovenských spisovatelů, je důležité umět žít svůj nedokonalý život. Pro někoho je život přímou cestou, po které kráčí s očima upřenýma na vytyčený cíl, jiní nejistě tápou na horské stezce se zavázanýma očima směrem, kde tuší obzor, za nímž se skrývá naplnění jejich snů. Mina je ten druhý případ.
Mině je sedmadvacet let, což je dost i málo. Má toho za sebou víc, než jiní stihnou za dvojnásobný čas, jenže k dospělosti a vyrovnanosti má ještě daleko. Už se stihla vdát, porodit, rozvést se a odcizit se svým příbuzným. Pochází z Indie, ovšem zatímco její rodina si i v zemi tisíce kilometrů vzdálené od domova uchovala svou kulturní odlišnost – lpění na tradicích i původním životním stylu a zvyklostech – Mina se novému prostředí „přizpůsobila jako chameleon“. Až moc, možná, když se jí v jednu dobu vlastní rodina pokusila zbavit umístěním k příbuzným do Pákistánu, ale ani to nedopadlo dobře. Nyní je z Miny napohled krásná, smyslná a nezávislá žena. Ráda nosí hezké šaty, pozornost mužů ji těší a flirtování baví. Podle slov její matky, rodinného rozhodčího, to byla právě její sexuální nevázanost, která způsobila rozpad mladého manželství. („Takový slušný člověk!“) Jenže ono málokdy jsou věci tak jednoduché, jak se zdají být a jak si rodinní příslušníci myslí. Jistě, Mina postrádá zábrany, do nových známostí se vrhá po hlavě a vede dost neuspořádaný život. Věci, co plavou na hladině a jsou ze břehu dobře vidět, je lehké odsoudit jako odpad. A málokdo se namáhá připustit možnost, že na dně, které není vidět, se mohou skrývat hlubší motivy, touhy a příčiny, které nejsou zanedbatelné, a co víc, které nemusí pokaždé zasloužit odsouzení.
Mina touží a Mina hledá. Touží, aniž za to může a hledá, jak může. Chtěla by partnera, který by jí poskytl oporu i podporu, sílu i jistotu lásky a zbavil ji nejistoty a osamělosti. Kdo by nechtěl? Chtěla by rozumět svému synkovi a být tou nejlepší mámou na světě, ale i to jde těžko, když je sama pod všemi těmi hereckými etudami pořád dítě. Chtěla by si pořádnou práci, slušnou roli, díky níž by sobě i světu dokázala, že má skutečně talent. Je přesvědčená, že dosažení těchto cílů by ji zbavilo vnitřní prázdnoty i pocitu, že do žádného ze světů, které poznala, nepatří. Jenže takové věci se těžko vyprávějí rodině o nedělní svačině. Zvlášť, když jste v zakonzervované tou jedinou zkaženou sardinkou v plechovce a všichni vám to dávají najevo, popř. vás obviňují je sobectví, když odmítáte pojmout za manžela číslo 2 báječný exemplář z dobré rodiny, který pro vás vybrali, protože to s vámi myslí dobře.
Prý je mnohem vyšší pravděpodobnost, že člověka zabije někdo z jeho nejbližších, než cizí člověk. A taky je fakt, že mnohem víc dovedou ublížit ti, kdo to „myslí dobře“, než nepřátelé. Od těch to koneckonců lze očekávat. Po takovém ublížení přichází nenávist, vztek nebo touha po pomstě. Následky zranění, které způsobily „dobré úmysly“ jsou ale mnohem horší – přinášejí pocit zrazení, ztráty důvěry a často i naprostý rozklad vztahu mezi „obětí“, pro niž je mnohem těžší v takovém případě odpustit a „pachatelem“, který si zpravidla odmítá jakoukoli vinu připustit.
Sobectví jistě není správné, ale také je svým způsobem přirozené. Každý člověk vědomě i nevědomě usiluje o vlastní dobro. Mina se chová sobecky. Měla během manželství bokovky, protože jí zřejmě chybělo něco, co velmi toužila. Sobecký je i její nový objev Jesper, který sice svou „indickou princeznu z Norska“, ale hrozící ztráta pohodlí a závazek zodpovědnosti, které by vyplývaly ze soužití s malým Felixem, jej přiměje, aby romanci ukončil. A sobecká je i Minina rodina, která se ji snaží „napravit“ ne z proto, že by jim záleželo na jejím štěstí, ale „kvůli lidem“. Tedy vlastním lidem – zkrátka, aby přestali být v komunitě emigrantů terčem kritiky za marnotratnou dceru, která je „všechny pošpinila a zostudila“ a usnadnili si tím život. Tragicky i paradoxně působí především scéna, v níž hysterická máti Mině předhodí: „Už dlouho trpím za něco, na čem nemám žádnou vinu. Copak nejsem lidská bytost? Mé srdce touží po klidu a lásce.“ A ani ji nenapadne, že totéž se týká i její dcery.
Felix: „Mám tě rád.“
Jesper: „Cos to řekl?“
Felix: „Mám tě rád.“
Jesper: „Ne, to nesmíš říkat.“
Felix: „Mám tě rád.“
Jesper: „Poslouchej, Felixi…“
Felix: „Mám tě rád!“
Jesper: „Felixi, tohle je důležitý. Tohle se neříká jen tak kdekomu.“
Mina je dlouho přesvědčená, že Jesper je konečně ten pravý, „princ z cizí země“. Odstěhuje se za ním do Švédska a poleví i v péči o Felixe. Je koneckonců mladá, a Jesperovi přátelé a bohémský život ji okouzluje. Ale zatímco ona se k Jesperovi čím dál víc poutá, ten zařazuje zpátečku pod záminkou, že „potřebuje čas a prostor a být sám sebou“. A dožaduje se za to soucitu. Spíž než jako umělec působí jako zbabělec a flink, který přes své ego nevidí do dálky, a demonstrativním lpěním na svobodě maskuje nechuť k závazkům a odpor k možnosti, že by se nedejbože musel starat i o někoho jiného než o své kouzelné Já. Vrcholem jeho egoismu je však to, že s Minou sice žít nechce, ale rád by si ji udržel na vodítku – tedy k dispozici, kdykoli blahorodí dostane chuť.
Z rozchodu s Jesperem se Mina snaží dostat způsobem, jakým ji velí instinkty. Hledá útěchu v posteli bývalé známosti a pokouší se udobřit s rodinou. První dopadne špatně, druhé katastrofálně. Rodina ji definitivně odvrhne, dá přednost společenskému postavení v „komunitě“ před vlastní krví.
Mina: „Jak se máš, tati? Přinesla jsem zákusky. Tvoje oblíbené.“
Matka: „Ty teď pracuješ jako prostitutka?“
Mina: „Ne.“
Matka: „Tos mě opravdu zklamala.“
A jak to vypadá, historie se bude znovu a x-té opakovat. Hluboce zraněná Mina jde hledat zapomnění do baru. Sbalí tam cizího chlapa a odejde s ním… ale světe div se, nevyspí se s ním. A jakoby se rozhodla přestat být „vězněm vlastního osudu, opakovat tytéž chyby a zažívat stejné nezdary“, odhodlá se k nejnesobečtějšímu, nejstatečnějšímu a nejbolestivějšímu činu v životě.
Vedle vynikajícího výkonu, který v hlavní roli podala krásná nepálská herečka Amrita Acharia (u nás známá díky seriálu Hra o trůny), je na příběhu obdivuhodný i fakt, že Iram Haq nepodlehla pokušení moralizovat, ve vyprávění se nepřiklání k žádné straně, ale její pohled nepostrádá shovívavost. A díky tomu i divák nakonec dokáže zaujmout smířlivý postoj ke všem zúčastněným, který nemá daleko k soucitu.
Je hluboká noc. Mladá žena s temnýma očima, tmavými rozcuchanými vlasy a vytahaném vlněném svetru rozhodným krokem kráčí po liduprázdné silnici. Sem tam ji mine auto, jehož světla se záhy ztratí ve tmě, stejně jako vzdalující se záblesky lamp a rozsvícených oken města, které nechává za sebou.
Drama
Norsko 2013
Režie a scénář: Iram Haq
Hudba: Even Vaa
Hrají: Amrita Acharia, Ola Rapace, Prince Singh, Rabia Noreen, Trond Fausa Aurvåg, Jesper Malm, Sudhir Kumar Kohli, Assad Siddique, Sara Khorami, Usha Patel, Musse Hasselvall, Vatch Wartanian, John Sigurd Kristensen, Tobias Santelmann, Ronny Vedal
Nejnovější komentáře