Joker ukazuje, že posmívat se druhým není dobrý nápad

Konečně tu po všech těch oma­lo­ván­kách bez duše máme zase něja­ké­ho komik­so­vé­ho hrdi­nu v pořád­ném fil­mu s oprav­do­vým pří­bě­hem. Dumám nad tím, kdy napo­sle­dy mě ten­to žánr doká­zal vtáh­nout do děje a zřej­mě tomu bylo u sním­ku Temný rytíř povstal v roce 2012, což už je tedy vskut­ku požeh­na­ná doba.

Jak už mož­ná víte, nej­no­věj­ší Joker vyprá­ví o postup­né pře­mě­ně Arthura Flecka, kte­rý si vydě­lá­vá na živo­by­tí jako zábav­ný klaun a celým svým srd­cem tou­ží stát se uzná­va­ným stand-up komi­kem, ale mís­to toho se všu­de stá­vá jen ter­čem posmě­chu, nási­lí nebo obo­jí­ho. Situaci nepo­má­há ani jeho dušev­ní poru­cha, podob­ně nemoc­ná mat­ka či samot­né Gotham City, kte­ré se postup­ně začí­ná stá­vat měs­tem cha­o­su.

Pomalu tak začí­ná pře­rod kdy­si sluš­né­ho člo­vě­ka v psy­cho­pa­tic­ké­ho zabi­já­ka a vůd­ce jaké­ho­si klaun­ské­ho hnu­tí odpo­ru, jehož asi mno­zí zná­te jako ústřed­ní­ho pro­tiv­ní­ka Bruce Waynea nebo­li Batmana.

Nejvíc je chvá­len herec­ký výkon Joaquina Phoenixe, jenž je jako Joker nepo­chyb­ně výbor­ný, stej­ně tak a mož­ná ješ­tě kra­pet víc bych ale vyzdvi­hl kame­ru (Lawrence Sher) a newy­or­ské kuli­sy, na nichž má vel­ký podíl zřej­mě i reži­sér Todd Phillips (mimo­cho­dem rejža tře­bas i Pařby ve Vegas a dvou dal­ších pokra­čo­vá­ní). Právě nad vizu­ál­ní podo­bou fil­mu a nad tím, jak tvůr­ci věr­ně vytvo­ři­li oprýska­nost a špi­na­vost Gothamu/New Yorku počát­ku 80. let, jsem žasl nej­víc.

Nu a přes­to­že by si i Joaquin toho Oscara za herec­ký výkon zaslou­žil, prav­dě­po­dob­ně jsem v men­ši­ně, ale Jokerem čís­lo jed­na pro mě i nadá­le zůstá­vá Jack Nicholson z Batmana z roku 1989, jehož zce­la vyši­nu­tý smy­sl pro humor a top hláš­ky jsou neprá­vem ve stí­nu pře­de­vším Heatha Ledgera z Temného rytí­ře z roku 2008. Pod člán­kem nicmé­ně může­te hla­so­vat i vy.

Pažótí verdikt: 75 %

---

Photo © Warner Bros.

---