Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Jak jste vnímala dobu před 21. srpnem 1968?
Myslíte jaro 68? No, to bylo neuvěřitelné, protože už na přelomu let 67 a 68 se začaly ty věci neskutečně uvolňovat. Já najednou do studia na rozhovor dostala zajímavé osobnosti, které do té doby na obrazovku moc nemohly. Také přestali chodit „háestéďáci“, nazvaní podle Hlavní správy tiskového dozoru. To byl cenzor, který měl razítko a ještě ve studiu, těsně před znělkou Televizních novin, oštemploval každou zprávu. Proškrtal, něco vyhodil. Bez toho razítka HSTD jsme nemohli vysílat. Nicméně během toho jara se děly skutečně strhující věci, my jsme najednou byli celí nadšení a chodili do práce s radostí! Bylo to báječné.
Proč jste vlastně v padesátých letech do tohoto oboru šla? Jste velice demokraticky smýšlející osoba a televize tehdy přece jen byla nástrojem propagandy.
Zakládám si na tom, že ve svých devadesáti letech, když se za sebe podívám, mám za sebou čisto. A tohle je taková skvrna v mém životě. Nerada se k tomu přiznávám, ale je to tak. Já jsem spíš šla po té profesi zpravodajce. Chtěla jsem něco sdělit lidem co nejsrozumitelněji a co nejlépe. Navíc jsem si myslela, že už se celá ta situace uvolňuje a bude to lepší. To mě na tom drželo.
Jak si vlastně pamatujete onen 21. srpen? V půl čtvrté ráno mi volal úplně rozhozený Jirka Dienstbier z rozhlasu a říká: „Kamilo, vstávej, jsme obsazení. Na Ruzyni jsou tanky, obrněné vozy a prostě jsme obsazení.“ Vyděsila jsem se a první, na co jsem myslela, byly holky. Kateřina a Bára nebyly naštěstí doma, tak jsem popadla syna Ondřeje a odvezla ho k otci, abych měla volné ruce, s tím, že mě bude potřeba. A věděla jsem, že jsem na to sama, protože můj kolega Richard Honzovič jel na dovolenou. Přesto jsem ani minutu neváhala. To je v téhle profesi povinnost.
Co se tedy dělo po tom, co jste odvezla syna? Když jsem se vracela ze Střešovic, kam jsem odvezla Ondru, začal mi blikat benzín, tak jsem tankovala. A najednou koukám, takhle pár metrů ode mě, na rohu ÚV KSČ, červené barety a obrovská auta. Nevím, jestli tank nebo obrněnci či co. Tak jsem popojela od té pumpy kousek dál a šla se podívat, co se tam děje. A tam jsem viděla prvního mrtvého kluka ve věku mé nejstarší dcery. Byla jsem naprosto otřesená. Pamatuji si, že se mi chtělo zvracet.
A pak už jste jela přímo do televize?
Ano, dojela jsem do televize a sedla si na vrátnici, to bylo asi kolem půl páté. Kolem tehdy šel ekonomický ředitel Kohout a říká: „To je dobře, že jsi tady, jakmile nahřejeme Cukrák, tak vysíláme.“ Tehdy se totiž mělo začít vysílat až v podvečer. Od první chvíle, kdy jsme začali vysílat, to už nebyly žádné Televizní noviny, to byla pomoc občanům, de facto televizní informační služba. Kluci ze zpravodajství mi do studia na stůl nosili zprávy, kde se co děje, kde se střílí, aby lidi zachovali klid a aby nevycházeli pokud možno z domu. Pak mě volali do režie, ale já říkala, že se od toho stolu nehnu. Říkali: „Volá tě Jirka Pelikán z ředitelství televize.“
Šla jste?
Šla a Jirka mi do telefonu říká: „Kamilo, musíš přestat okamžitě vysílat.“ A já říkám: „Tebe drží pod krkem, že ano?“ A on odpovídá: „Ano.“ Tak jsem mu odvětila, že já na to kašlu a vysílám dál. „Dokud prostě nepřijdou sem, jasný?“ A on mi povídá: „Jasný.“ Poté jsem se vrátila do studia a Jirka Průcha, kameraman, zašvenkoval kamerou a já se najednou dívám přes ten monitor a za mnou stojí dva sovětští vojáci a míří mi na záda samopaly.
Co jste udělala potom?
Všimla jsem si, že přiskočil ještě někdo, ale moc jsem ho nevnímala. Asi to byl nějaký vysoký důstojník. Byl mazaný, když zhasla kamera, tak se na mě zezadu naklonil a říká: „Ukončite rabotu sičas.“ Já jsem si říkala „ty si taky trhni nohou“ a vysílala jsem samozřejmě dál i s těmi samopaly, které mi mířily na záda. Ani nemám představu, jak dlouho nato jsem ještě vysílala.
Vysílali jste ještě asi týden…
Ano, týden. My jsme po tom 21. srpnu vlastně stěhovali vysílání do Tesly, do Hloubětína. Tam jsme skončili ve sklepě. Odtud jsme improvizovaně vysílali až do příjezdu našeho vedení z Moskvy.
To vysílání muselo být dobře zorganizované… Já ani nevím, jak to zařizovali. Musím ale říct jednu věc, tady se podepsala fantastickým způsobem veškerá televizní technika. Zvukaři, kameramani, produkce. Všichni dělali naprosto neuvěřitelné věci v té době. Když tehdy Sověti vypnuli Cukrák, přišel za mnou šéfredaktor televizních novin Viktor Růžička a řekl mi, že se budeme stěhovat do ilegálního vysílání a že musím potom říct, jestli jdu do toho, nebo ne. Nechtěl odpověď hned, chtěl, ať se rozmyslím, protože věděl, že to není žádná sranda a navíc že mám tři děti. Já jsem však hned souhlasila a už se samozřejmě nerozmyslela.
Jak to tedy probíhalo?
Ráno 22. srpna pro mě přijelo nějaké nákladní auto. Viktor mi ještě volal a říkal, ať si vezmu nějaký šátek na hlavu a velké brýle, že mě někam převezou. No a takhle mne převezli do té Tesly. Tam jsme vysílali ve vlastním potu, to bylo strašné. Nebyl tam žádný vzduch. A my jsme tam vysílali až do chvíle, než se naše vedení z Moskvy vrátilo. Tehdy Dubček se Svobodou okamžitě zakázali toto vysílání. A byl konec. Všichni jsme to skoro obrečeli. Byl to hrozný pocit.
Jaký byl poté Váš osud?
Začátkem září se začaly vysílat normální Televizní noviny, znovu začali chodit „háestéďáci“. Nechtěla jsem to dělat, ale výpověď mi nechtěli přijmout. Postupně se lidi odvolávali a vraceli, až to u mě došlo tak daleko, že byl v roce 1969 vydán vládní dekret (Okamžitá opatření v Čs. televizi, Čs. rozhlase a v tisku ze dne 24. 1. 1969), kde stálo, že se s okamžitou platností odvolává Kamila Moučková. Dostala jsem hodinovou výpověď. Moc se mi ulevilo, ale pak nastalo strašných 21 let. Ani o tom nechci mluvit…
Litovala jste tehdy svých rozhodnutí z osmašedesátého?
Nelitovala jsem. Za čas jsem se propojila s disidenty a dělala jsem, co bylo potřeba. Co mě mrzí, je, že mi komunisti a bolševici ukradli 21 let života. Narodila jsem se v roce 1928, když k nám přišel Hitler, bylo mně 11 let, a to už jsem začala vnímat. Narodila jsem se do totality a zažila fašistickou totalitu, komunistickou totalitu a ve svobodné demokratické zemi jsem začala žít až v 61 letech. Představte si to. Jinak jsem pořád žila v nějaké totalitě. Takže já jsem, i když se kvůli spoustě věcí zlobím, šťastná, že od těch 61 let žiju v demokracii. Ve svobodné zemi. Zaplať Pán Bůh.
(4,91 z 5)