Psát něco o takové slavné knize je svým způsobem asi dost zbytečné, neboť o ní bylo již popsáno tolik řádků, jež jsou mnohokrát delší než toto samotné středověké dílo. Kroniku jsem však nedávno dočetl, zaujala mě a tedy bych se rád podělil o několik skromných laických příspěvků.
Tuším, že naposledy tato kniha vyšla v češtině v roce 2005, nicméně vydání bylo záhy rozebráno. Já si svůj výtisk objednal přes internet z jednoho plzeňského antikvariátu. Jednalo se však o vydání z roku 1972.
Celé dílo je navzdory svému stáří velmi čtivé a v lecčems i aktuální pro dnešek. Ze stránek knih na čtenáře promlouvá postava intelektuála počátku 12. století, který i přes svůj pokročilý věk má stále ostrý a výstižný jazyk. Nic na tom nemění ani to, že v současnosti vydávané verze kroniky nemusí být přesnou replikou toho, co Kosmas skutečně zaznamenal.
Na knize jako takové mě nejvíce nezaujala chronologická (respektive tématická) líčení událostí, ale často skromné a na první pohled nenápadné drobné příspěvky, které normativně komentují určité události, přinášejí osobní autorův náhled na situaci, či se zaobírají obecnými úvahami. Z tohoto důvodu se mi nejvíce líbil závěr třetí knihy, kdy si sám Kosmas není jist kdy, „zaraziti kotvu u břehu, či, ač dosud burácejí větry rozestříti plachty k plavbě na širé moře“, tedy pokračovat v popisů událostí své doby, byť si je sám vědom toho, že, „užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvíce pravdu - a pravda vždy plodí nenávist - neměli z toho nějakou škodu....Vždyť lidé naší doby, jsouce svlečeni ze ctností, touží býti oblečeni samými chválami, a to jest největší jejich pošetilostí, chtít se těšiti z projevů uznání a nečiniti to, co zasluhuje uznání.“
Určitý nadhled je podle mého názoru (navzdory jisté tendenčnosti) velkým plusem tohoto díla. Už jen líčení „senum fabulosa relatio“ - báječného podání starců - kdy jsou zaznamenány příběhy, které de facto tvoří základ dnes mnohých notoricky známých českých pověstí, je podáno s jistou dávkou nonšalantnosti. Kosmas ponechává víru v pravost těchto příběhů na čtenáři, protkává je narážkami na antickou literaturu a mytologii, až se sám čtenář jistě neubrání dojmu, že leckterý z těch slavných starověkých příběhů mohl autora kroniky více než inspirovat.
Kosmova kronika je zajisté dílo, na které může být naše literatura pyšná. To samozřejmě není nic nového, nicméně já bych podotkl, že krom toho se jedná i o knihu, která je místy docela i vtipná, kupříkladu Kosmovo líčení v samém závěru kroniky o tom, jak se jeden jeho církevní kolega pokoušel vyhnat chtíč ze svého těla pomocí kopřiv musí z nejedněch úst vytvarovat pěkný úsměv.
Dějiny píší vítězové, takže jistě není překvapením, že takový Boleslav I. není líčen zrovna jako fajn kluk, navzdory tomu, že Boleslavu II. se skoro maluje okolo hlavy svatozář a jeho „intervence“ v Libici se taktně zmiňuje jen skromně v souvislosti s nemožností knížete vládnout sobě samotnému a v intrikách jistých předáků - „ničemných otců nejhorších synů“ - kteří zmasakrovali Slavníkovce. Poměrně krutě v Kosmově podání dějiny odnášejí Vršovci, krom Libice se Kosmas zmiňuje i o jistém Mutinovi, proti takovému Mutinovi je ale i Jidáš Iškariotský členem Rychlých šípů...
