Středoškolačka Sadie Harper (Sophie Tatcher) a její mladší sestra Sawyer (Vivien Lyra Blair) se vzpamatovávají z nedávné smrti své matky a od svého otce Willa (Chris Messina), terapeuta, který se potýká s vlastní bolestí, se jim nedostává příliš podpory. Když se u nich doma nečekaně objeví zoufalý pacient Lester (David Dastmalchian) hledající pomoc, zanechá za sebou děsivou nadpřirozenou bytost, která se přiživuje na rodinách a živí se utrpením svých obětí...
Krátký příběh The Boogeyman vydal Stephen King v roce 1973 pro magazín Cavalier, tento svůj krátký příběh poté v roce 1978 zařadil do své sbírky Night Shift. Již v roce 1982 došlo ke krátkometrážní adaptaci, v posledních letech je ovšem častější, že se sahá v Hollywoodu prakticky po všem, co v mnoha očích král literárního hororu napsal. Výsledkem je tak nová celovečerní adaptace, která ovšem vyloženou adaptací není. Dle očekávání se povídka roztahuje, spíše nežli o ryzí předělávku jde ovšem o film, který víceméně navazuje na děj původní povídky a rozvíjí její zdánlivě otevřený konec. Původně přitom mělo jít o exkluzivitu pro Hulu, nadšení testovacího publika a následně producentů ovšem vedlo ke změně plánů a tak se z Kostlivce stává horor pro kina, který bude do velké míry jistě těžit z jména samotného Kinga. Vznikl ovšem jeden z těch lepších filmů vycházejících z jeho tvorby?
Film Roba Savage je tím typem filmu, který by měl ideálně těžit z budování atmosféry, která by neměla podcenit práci se zvukem, přitom všem je od počátku jisté, že se Kostlivec pokouší nějak pracovat s motivem ztráty. Titulní entita se ostatně projeví jako taková, která parazituje na zármutku, snadno by se dalo očekávat, že si kromě nervů diváků bude Kostlivec chtít hrát i s jejich empatií. Výsledek přeci jen zklame v tom faktu, že podobných hororových záležitostí, které se pokoušeli pracovat s podobnými motivy, přeci jen vzniklo už dost, Kostlivec poté ve finále kdovíjak nevybočuje.
Savage přitom dokáže tak nějak s atmosférou pracovat, kdy jen ve finále neodolá k tomu, aby až příliš sázel na lekačky, které nepatří zrovna k těm nejvíce překvapivým. Scenáristé Scott Beck a Bryan Woods (stojící sice za prvním Tichým místem, ale i sci-fi 65) vlastně z původního příběhu nezvládají dvakrát výrazně vycházet, výraznější dojem už zanechá spíše věrnější krátkometrážní adaptace z roku 1982. K zlepšení dojmů přispívají herecké výkony, kdy například potěší ústřední Sophie Thatcher, dost šikovná dětská herečka Vivien Lyra Blair, Chris Messina v roli těžce smiřujícího se vdovce nebo David Dastmalchian ve své menší, ale další zapamatování hodné roli. Samotné herecké výkony zvládají být dostatečně působivé, přeci jen ovšem slabší scénář dvakrát pozvednout nezvládnou.
I když motivy o zármutku a snaze se přes ně dostat v konfrontaci s démonickou entitou působí silně, výsledný film se skutečně na velké představení nezmůže. Kamera Eliho Borna zvládá alespoň potěšit díky faktu, že i když se dost pasáží odehrává v temnotách, vše tak nějak zůstává přehledné a to i přes fakt, že titulní bubák se snaží nějak pracovat se známým pravidlem o tom, že nejděsivější může být to, co není divákovi na očích (jeho následný nástup v plné kráse to jen může potvrdit). Přeci jen ovšem ve finále pravděpodobnější, že by film méně urazil jako exkluzivita pro stream, kdy vedle všech podobných kino hororových zážitků přeci jen nestrhne tím, že by byl nějak výjimečný.
Řemeslných nápadů přitom rozhodně není dost a s kamerovými úhly se někdy dokáže pracovat docela kreativně. Přístup spojený s tím, že půjde spíše o pokračování původního příběhu ovšem zamrzí tím, že vlastně nepřijde s ničím kdovíjak zajímavým a snaží se tak nějak mimo pracovat i s motivem toho, že je ústřední hrdinka obětí menší šikany, kdy celý tento motiv vlastně nepřispívá k faktu, že se zrovna bojuje se zármutkem a vlastně nevede k nějakému smysluplnému vyvrcholení. Tyto slepé uličky tak ve finále skutečně zvedá nahoru především zmíněná práce s atmosférou a dostatečně zajímavý vizuál, přeci jen to ovšem na zlatou výjimku a další vydařenou adaptaci Stephena Kinga nedaří. I proto, že přes očividné ambice filmu vlastně chybí komplexnost, kterou například původní krátký příběh nepostrádá. Literární styl Stephena Kinga rozhodně nemusí sednout každému, v konfrontaci s filmovou adaptací by ovšem leckdo musel uznat, že je většina jeho filmových adaptací přeci jen krapet prázdnější, než zdrojový materiál. Kostlivec v tomto ohledu světlou výjimkou být nedokáže.
Kostlivec je slušný horor, který neurazí prací s atmosférou a občasným vizuálním nápadem, vlastně ovšem ve finále s motivem zármutku a snahou se s ním vyrovnat skrze konfrontaci s titulním bubákem nepracuje kdovíjak působivě a i když se spíše snaží fungovat jako pokračování původního příběhu nežli přímá adaptace, krátký příběh zvládá ve finále mrazit o poznání více, než celý tento očividně ambiciózní, ale v součtu přesto neuspokojující a jen ideálně neurážející hororový výplach....
Nejnovější komentáře