KVĚTY SLUNCE

 

Po prv­ní vel­mi úspěš­né kni­ze „mlé­ko a med“ jsme se koneč­ně dočka­li dal­ší kni­hy „kvě­ty slun­ce“ od vel­mi oblí­be­né autor­ky „rupi kaur“, jež svý­mi bás­ně­mi doslo­va pro­ces­to­va­la celý svět. Tato kníž­ka je sou­bo­rem vel­mi intim­ních bás­ní o smut­ku, odří­ká­ní si, úctě k vlast­ním koře­nům, ale i o lás­ce, vnitř­ní a těž­ko pora­zi­tel­né síle, vypo­řá­dá­ní se s nej­růz­něj­ší­mi trau­ma­ty.

Sbírka je roz­dě­le­na do pěti čás­tí - kapi­tol, kte­ré jsou stej­ně jako jed­not­li­vé čás­ti živo­ta rost­li­ny při­po­dob­ně­ny k nároč­né­mu živo­tu ženy, kdy se v živo­tě musí vypo­řá­dá­vat s lás­kou, ztrá­tou, nej­růz­něj­ší­mi pře­de­šlý­mi cito­vý­mi trau­ma­ty,  týka­jí­cí se migra­ce v dět­ství, začle­ňo­vá­ní se do nové spo­leč­nos­ti, ale i tra­ble s lás­kou a s muži. 

Kniha je roz­dě­le­na na tyto kapi­to­ly: vad­nu­tí, odumí­rá­ní, klí­če­ní, růst a roz­květ.

VADNUTÍ 

Kapitola vad­nu­tí je o vyrov­ná­ní se s roz­cho­dem, smu­tek nad tím, že jí opus­til a odkopnul part­ner, kte­ré­mu nade vše věři­la. V skry­tu duše dou­fa­la, že je to prá­vě ten pra­vý  „pan správ­ný“. S odstu­pem času v ní začí­ná uvnitř hlo­dat i nená­vist k němu samot­né­mu, a to jen pro­to, že od ní doká­zal jen tak ode­jít a už se k ní nikdy nevrá­tit.

ode­šel jsi  

ale pořád tě chci  

i když si zaslou­žím něko­ho 

kdo by byl ocho­ten zůstat

.

spíš než to

co jsme spo­lu pro­ži­li 

mě drtí 

co jsme ješ­tě moh­li pro­žít

Vyzpovídává se ze své závis­los­ti na jeho pří­tom­nos­ti, i když ví, že se k ní nikdy necho­val s něhou, že ji asi ani tolik nemi­lo­val tak jako ona jeho, ane­bo jak by si ona sama zaslou­ži­la. Že to byl jen děv­kař, kte­rý stří­dal ženy jak pro­šla­pa­né boty. Sama si uvě­do­mu­je, že pokud nepů­jde do sebe  a nezačne se mít ráda, tak jen těž­ko někdy bude moci milo­vat jiné­ho. Měla by se nej­pr­ve nau­čit mít ráda sama sebe, i když to není jed­no­du­ché.

Je vel­mi těž­ké žít s věč­ný­mi kdy­by, a tíhou boles­tí uvnitř sebe sama. Přesto sama stá­le chce a dou­fá, že si i přes­to na ni někdy vzpo­me­ne a neza­po­me­ne. Chce, a tou­ží po tom, aby si na ní vzpo­mněl a před­sta­vo­val si jí, a hlav­ně lito­val své­ho roz­hod­nu­tí, že jí opus­til. Ovšem postu­pem času si uvě­do­mu­je, že se zami­lo­va­la do něko­ho, kým ve sku­teč­nos­ti on nebyl, do své­ho vlast­ní­ho pře­lu­du a začí­ná reka­pi­tu­lo­vat svůj život.

ODUMÍRÁNÍ

Z bás­ní na nás dýchá to, že se autor­ka nemá zrov­na moc v lás­ce, že sama sebe trest­ná a utá­pí se v sebe­ne­ná­vis­ti, ostat­ně jako spous­tu jiných žen na celém svě­tě, jež se ješ­tě nena­u­či­ly sebe­lás­ce, milo­vat se tako­vé jaké jsou.

tím jak o sobě mlu­víš

jak se pod­ce­ňu­ješ

si jen ubli­žu­ješ

- tres­tá­ní se 

Autorka popi­su­je tu obrov­skou bolest, kte­rou zaží­vá­me v oka­mži­ku, když nás někdo blíz­ký opus­tí. To se potom kri­tic­ky sebe­hod­no­tí­me, nemá­me se rády, vidí­me se v zrca­dle nehez­ké, mož­ná i pro­to se někte­ré z nás sna­ží hla­do­vět, pod­stu­po­vat napros­to nesmy­sl­né nej­růz­něj­ší zkrášlo­va­cí pro­cedu­ry, opra­vo­vat své „domně­lé“ nedo­stat­ky.  

Bohužel je to nikdy nekon­čí­cí boj, pro­to­že žena, kte­rá má obrov­skou tou­hu líbit se, být krás­ná, jen neu­stá­le dou­fá, že uvi­dí aspoň něco krás­né­ho v zrca­dle. Taková žena by oprav­du dala všech­no za to, aby byla krás­ná, ovšem si vůbec neu­vě­do­mu­je, že je to neko­neč­né sna­že­ní. 

Sama autor­ka pou­ka­zu­je na to, že bychom se měly my ženy mít rády tako­vé jaké jsme, zdů­raz­ňo­vat svo­je před­nos­ti, nao­pak skrý­vat své nedo­stat­ky a rado­vat se z toho, jaké jsme.

Zároveň tím i dodá­vá odva­hu ženám, jež doma necha­jí na sobě páchat domá­cí nási­lí a ptá se jich, jak ho pře­žít, jak ho zvlád­nout, jak se vzcho­pit, utéct a stát se zase sama sebou....

KLÍČENÍ

Svěřuje se s tím, jaké oba­vy při­ná­še­la imi­gra­ce její rodi­ně, to jak sná­še­li nemož­ný návrat domů. Strach z toho, zda vůbec ješ­tě někdy budou mít někde něja­ký domov. Plně si uvě­do­mu­je, jak moc těž­ké je opus­tit rod­nou zemi, a hlav­ně jak nároč­né to muse­lo být pro její rodi­če jít do nezná­mé země spo­lu se svý­mi malý­mi dět­mi, jít do země, ve kte­ré nemě­li přá­te­le, a ve kte­ré neu­mě­li ani jazyk. 

moje mat­ka mě uči­la naslou­chat

jejím recep­tem bylo mlčet

nesnaž se je pře­kři­čet radi­la mi

jinak neu­sly­šíš co ti říka­jí

pokud šlo o to jak mlu­vit

kladla mi na srd­ce mluv s roz­va­hou

za kaž­dé slo­vo kte­ré řek­neš

pone­seš zod­po­věd­nost 

když při­šla řeč na to jak bych měla žít

nalé­ha­la buď záro­veň křeh­ká i pev­ná

jest­li chceš žít napl­no musíš umět při­jí­mat rány

ale záro­veň být sil­ná aby tě to neza­bi­lo

když jsem se nemoh­la roz­hod­nout

pro­si­la mě abych byla vděč­ná 

že vůbec mám tu mož­nost vybrat si

což se jí nikdy nepoštěs­ti­lo

- mat­či­ny rady

A aby toho neby­lo málo, zemřel ji ve vel­mi mla­dém věku bra­tr. Navždy se s ním roz­lou­čit, bylo nejen pro ni, ale i pro rodi­če, vel­mi těž­ké a boles­ti­vé. Poté ji vel­mi zasáh­la ztrá­ta milo­va­né mamin­ky, kte­rou by ráda vrá­ti­la zpět. Ve svých bás­ních autor­ka upo­zor­ňu­je na to, že bychom si svých rodi­čů měli vážit, mít je v úctě, milo­vat je, a být tu vždy jen a  jen pro ně, dokud tu ješ­tě s námi jsou.

Sama sebe se ptá, jak vlast­ně její rodi­če doká­za­li pře­žít v novém, pro ně nezná­mém svě­tě, vycho­vat své milo­va­né děti, aniž by umě­li ang­lic­ky, jen aby pro své děti zajis­ti­li vět­ší nadě­ji na lep­ší život. 

Ptá se, zda oprav­du stá­lo za to inves­to­vat všech­ny úspo­ry do nejis­té­ho snu, do snu, kte­rý ji teď tak tro­chu poží­rá zaži­va?  Autorka si neod­pus­tí ani otáz­ky potra­tu a morál­ky, a to v tom, jak se v její zemi po sta­le­tí zachá­zí s naro­ze­ný­mi hol­čič­ka­mi. Děkuje svo­jí mat­ce, že doká­za­la být nato­lik sil­ná, aby se tomu­to sys­té­mu vze­pře­la a uhá­ji­la tak život své dce­ry na úkor svých snů a přá­ní.

RŮST

Autorka je zno­vu zami­lo­va­ná, což pro ni zna­me­ná jed­no jedi­né: odmi­lo­vat se od sta­ré lás­ky a napl­no milo­vat novou. Poznala vel­mi něž­né­ho a pozor­né­ho muže, ale ona sama na to není zvyk­lá. Učí se milo­vat a být milo­vá­na, učí se pocho­pit, co je to sku­teč­ná a oprav­do­vá lás­ka, něha a sex. Nakonec se sama neu­brá­ní vyzná­ní lás­ky, a toho, jak by se asi cíti­la bez něho. 

pokud mám s někým sdí­let svůj život

je na mís­tě klást si otáz­ku 

jest­li se za dva­cet let

bude­me ješ­tě spo­lu smát

nebo jest­li se jen nechá­vám okouz­lo­vat jejich šar­mem

sta­nou se  z nás noví lidé

do dese­ti let

nebo se náš růst zasta­ví

nechci se nechat zasle­pit

vizá­ží nebo peně­zi

chci vědět jest­li ze mě dosta­nou 

to nej­lep­ší nebo to nej­hor­ší

v jádru sdí­lí­me stej­né hod­no­ty

ale co za tři­cet let

bude­me se pořád milo­vat s tako­vou chu­tí

jako dnes když je nám dva­cet

doká­žu před­sta­vit si nás ve zra­lém věku

jak dobý­vá­me svět

jako by nám v žilách kolo­va­la

mla­dá krev

- k zamyš­le­ní

Naučila se, že nic netr­vá věč­ně, ať už se jed­ná o jed­not­li­vé oka­mži­ky, poci­ty či vzta­hy s ostat­ní­mi lid­mi. Naučila se, že milo­vat zna­me­ná roz­dat se napros­to celá i za cenu, že to může bolet. 

Naučila se, že kaž­dá min­ce má dvě stra­ny, život a smrt, bolest a radost, sůl a cukr, ane­bo ona a on. Podařilo se ji na svět kolem sebe a lidi kolem ní nahlí­žet z nové­ho úhlu pohle­du, jiný­ma „snad i lep­ší­ma“ oči­ma...

ROZKVĚT

Každá žena je bohy­ně a měla by se mít ráda tako­vá jaká je, milo­vat, šířit a roz­dá­vat lás­ku svým nej­bliž­ším.

Přemýšlí nad tím, jak to bylo dří­ve v minu­los­ti u žen, kte­ré nemě­ly svo­jí vlast­ní svo­bo­du, a na roz­díl od ní se nemoh­ly samy roz­ho­do­vat, moh­ly se pou­ze obě­to­vat. Přemýšlí o smr­ti a o tom, že by její pohřeb neměl být o smut­nou zále­ži­tos­tí, ale nao­pak o osla­vě její­ho živo­ta, obřad plný rados­ti a tan­ce.

život není peříč­ko. všich­ni ho máme těž­ký. a jsou chví­le kdy si při­pa­dá­me jako nit kte­rou je tře­ba pro­vlék­nout úzkým uchem jeh­ly. teh­dy se nám vra­ce­jí naše zlé vzpo­mín­ky. ale musí­me se jim brá­nit a nau­čit se vychut­nat si život. smls­nout si na něm. stá­le tu jsou pokla­dy kte­ré ješ­tě nikdo neob­je­vil. rodi­na. ať už vlast­ní nebo ta kte­rá nás při­jme za vlast­ní. a mož­nost že se zami­lu­je­me do něko­ho nebo něče­ho. ať už jsou to hory dotý­ka­jí­cí se nebes. údo­lí napá­je­ná řeka­mi. nebo neko­neč­né ces­ty. byly tu už dáv­no před námi. zatím­co my jsme na tom­to svě­tě jen hos­ty a pod­le toho bychom se k němu také měli cho­vat. a pečo­vat o něj jako o zahra­du. aby se z něj moh­ly těšit i příští gene­ra­ce. najdě­me si kaž­dý své mís­to na slun­ci. svou vlast­ní kvě­ti­nu o niž se bude­me sta­rat. vesmír si to tak pře­je. naslou­chej­me spo­leč­ně jeho hud­bě jejímž  pro­střed­nic­tvím k nám pro­mlou­vá. a i když se nám občas zdá že se ztrá­cí zní stá­le. nech­me ji v sobě rezo­no­vat - a nepře­stá­vej­me tan­čit dokud nám nedo­jde dech.

Básnická sbír­ka, kte­rá donu­tí k zamyš­le­ní oprav­du kaž­dé­ho, zamys­let se nad základ­ní­mi otáz­ka­mi, a hlav­ně v sobě obje­vit to pra­vé žen­ství, a svo­jí vlast­ní hod­no­tu. Autorka navíc kni­hu dopl­ni­la svý­mi „něž­ný­mi“ obráz­ky, kte­ré upou­ta­jí vaší pozor­nost a neda­jí vám neza­snít se.

Knížku by si měla pře­číst kaž­dá žena, kte­rá hle­dá odpo­vě­di týka­jí­cích se nejen lás­ky, něhy, vzta­hu, ale i hle­dá­ní sebe sama, své vlast­ní hod­no­ty, své sebe­úcty.

Verše jsou krát­ké, plné emo­tiv­ních myš­le­nek, jež vás nene­cha­jí chlad­ný­mi a donu­tí vás nad vším se zamys­let a odnést si z nich co nej­ví­ce.

Za recenz­ní výtisk děku­ji Knihám Dobrovský

Vydáno v edi­ci Knihy Omega

kvě­ty slun­ce

Autorka: rupi kaur

Přeložil: Petr Teichmann

Vydal Dobrovský s.r.o. v edi­ci kni­hy Omega v roce 2019

Počet stran: 255

ISBN: 978-80-7585-666-1