Mezinárodní filmový festival Sitges 2019 – První dojmy (3 from Hell, novinky na Netflixu…)

3 from Hell (Rob Zombie, USA) – Po čtr­nác­ti letech se Rob Zombie vra­cí ke své explo­a­tač­ní sérii o rodin­ce Fireflyových, anti-hrdinech fil­mů Dům tisí­ce mrt­vol a Vyvrženci pek­la. Ty nyní nechá­vá povstat z mrtvých (byť ne ve zce­la původ­ní sesta­vě) a dává jim ješ­tě jed­nu pří­le­ži­tost zařá­dit si a roz­jet pořád­ný teror. Výsledkem je však zasta­ra­lá sklád­ka vyži­lých, otrav­ných a užva­ně­ných šílen­ců se sche­ma­tic­kým a pří­mo­ča­rým dějem, kte­rý se sklá­dá ze tří čás­tí – úvod­ní bre­a­king news pasáž nás zasvě­tí do situ­a­ce, násle­du­je špá­so­vá­ní s ředi­te­lem věz­ni­ce a po něm při­chá­zí mexic­ký mejdan, kte­rý půso­bí, jako by ho Rob Zombie při­psal po zjiš­tě­ní, že mu dosa­vad­ní mate­ri­ál nevy­sta­čí na celo­ve­čer­ní film. I tak ale sní­mek sto­jí výhrad­ně jen na bru­ta­li­tě a oká­za­lé odpor­nos­ti titul­ní pekel­né tro­ji­ce, z níž však dělá cool zabi­já­ky, kte­rým by se mělo fan­dit, což je v dneš­ní době kri­tic­ky natá­če­ných fil­mů a seri­á­lů o roz­krý­vá­ní kom­plex­ní psy­cho­lo­gie vraž­dí­cích mani­a­ků při­nejmen­ším zpá­teč­nic­ké. Uspokojit tak Rob Zombie doká­že jen ty nej­věr­něj­ší fanouš­ky, jimž boha­tě sta­čí ke štěs­tí tro­cha sty­lo­vě nato­če­né krva­vé řezni­či­ny a návrat jejich oblí­be­ných postav, kte­ré ale v pod­sta­tě děla­jí pou­ze to, co vždyc­ky, a ve vol­ných chví­lích hra­jí kar­ty nebo se doha­du­jí, kdo z nich je víc jako Bogart. 3 from Hell je stej­ně vyčpě­lá mizé­rie jako to klaun­ské vystou­pe­ní ve dru­hé čás­ti fil­mu, kte­ré také při­šlo, aniž by se o něj někdo pro­sil. A jak také dopadlo. (40%)

Suicide Tourist(Jonas Alexander Arnby, Dánsko) – V ponurém dra­ma­tu herec­ky exce­lu­je Nikolaj Coster-Waldau coby pojiš­ťo­vák s nádo­rem v moz­ku, jemuž v sebe­vraž­dě brá­ní ako­rát myš­len­ka na milu­jí­cí man­žel­ku (a také to, že mu do kaž­dé­ho poku­su o zabi­tí vždyc­ky zrov­na něco vle­ze). Aby mohl ode­jít ze svě­ta v kli­du, roz­hod­ne se vydat do hor­ské­ho hote­lu spe­ci­a­li­zo­va­né­ho na asis­to­va­né sebe­vraž­dy svých hos­tů, o němž se náho­dou dozví, a v němž hote­lo­vý per­so­nál peču­je o bla­ho kli­en­tů, podá­vá jim halu­ci­no­gen­ní čaj a vůbec se jim sna­ží celý ten umrt­vo­va­cí pro­ces co nej­ví­ce zpří­jem­nit. Divák ale na pří­jem­né poci­ty nemů­že ani pomys­let – posta­va­mi fil­mu jsou bez­rad­ní, depre­siv­ní a psy­chic­ky zlo­me­ní jedin­ci, pochy­bu­jí­cí o svém roz­hod­nu­tí, neli­ne­ár­ně vyprá­vě­ný pří­běh má sil­ně pohřeb­ní atmo­sfé­ru a obraz je věč­ně šedi­vý a zamlže­ný. Kromě toho ale film už nena­bí­zí nic dal­ší­ho a podob­ně jako jeho hlav­ní hrdi­na nemá pří­liš jas­no v tom, co by si měl sám se sebou počít. K deba­tám o morál­ních aspek­tech sebe­vraž­dy kupo­di­vu prak­tic­ky nevy­bí­zí, gra­du­je neu­vě­ři­tel­ně poma­lu a přes růz­né zne­po­ko­ji­vé názna­ky se nako­nec dopra­cu­je téměř až do žán­ru thrille­ru, nicmé­ně ani to mu pří­liš nepo­mů­že, pro­to­že nakous­nu­té zvra­ty už nikdy nedo­kous­ne a namís­to poměr­ně uspo­ko­ji­vé poin­ty (kte­rá se celou dobu nabí­ze­la) doklo­pý­tá jen k neu­r­či­té­mu a inter­pre­tač­ně ote­vře­né­mu závě­ru. (50%)

Fractured (Brad Anderson, USA) – V napí­na­vém thrille­ru z pro­duk­ce Netflixu a od reži­sé­ra fil­mů Mechanik a Tísňová lin­ka hra­je Sam Worthington otce od rodi­ny, kte­rý odve­ze svou ženu a jejich zra­ně­nou šes­ti­le­tou dce­ru do nemoc­ni­ce, pak si zdřím­ne v čekár­ně, a když se pro­bu­dí, tak jeho rodi­na není k nale­ze­ní a nikdo z dok­to­rů ani ostat­ní per­so­nál si ji nepa­ma­tu­je. Děj je podob­ně vysta­vě­ný jako Tajuplný let s Jodie Foster, při­čemž také nechá­vá divá­ky neu­stá­le na pochy­bách, jest­li je hlav­ní hrdi­na zma­te­ný a halu­ci­na­ce­mi trpí­cí blá­zen, nebo jest­li je ta nemoc­ni­ce sou­čás­tí něja­ké­ho obří­ho far­ma­ceu­tic­ké­ho spik­nu­tí a všich­ni mu v ní ako­rát lžou. Snímek po celou dobu laví­ru­je mezi obě­ma mož­nost­mi, což udr­žu­je cel­kem sta­bil­ní míru nejis­to­ty, čemuž při­spí­vá i něko­lik pozo­ru­hod­ných zvra­tů. Silný závěr kazí ako­rát to, že při zpět­né rekon­struk­ci toho, co se ve fil­mu dělo a co kdo říkal, dojde­te k vel­ké­mu množ­ství sce­náris­tic­kých nedo­stat­ků a lap­sů, kdy film musel být záměr­ně nekon­krét­ní a nejed­no­znač­ný, aby mohl být dosta­teč­ně dra­ma­tic­ký a neod­ha­lit prav­du až moc brzy. Pro něko­ho to mož­ná bude ve výsled­ku až pří­liš vykon­stru­o­va­né a hloupé, podí­va­ná je to ale atrak­tiv­ní a vta­hu­jí­cí a reží­ro­va­ná i zahra­ná je solid­ně. (70%)

The Forest of Love(Sion Sono, Japonsko) – Básník, sce­náris­ta a reži­sér Sion Sono dostal zřej­mě na Netflixu vol­nou ruku a nato­čil dvě a půl hodi­ny trva­jí­cí extra­va­gant­ní kom­pi­lát svých obvyk­lých moti­vů. Školačky ská­ka­jí­cí ze střech při­po­me­nou jeho Kroužek sebe­vra­hů, posta­vy ama­tér­ských fil­ma­řů zas Hrátky s peklem, ze vše­ho nej­víc ale film The Forest of Love(extrém­ně vol­ně inspi­ro­va­ný sku­teč­ným pří­pa­dem něja­ké­ho séri­o­vé­ho vra­ha) evo­ku­je jeho čtyř­ho­di­no­vý epos Pod vli­vem lás­ky, a to nejen řadou spo­leč­ných témat (vliv přís­né kon­zer­va­tiv­ní rodi­čov­ské výcho­vy na per­verz­ní sklo­ny potom­ků, sexu­a­li­ta a part­ner­ské vzta­hy zalo­že­né na nási­lí a moci, posta­va se sil­ným kul­tem osob­nos­ti), ale i své­byt­ným sty­lem vyprá­vě­ní, zalo­že­ném na prou­du vol­ných aso­ci­a­cí. Příběh je téměř nepo­psa­tel­ný, leč vysky­tu­je se v něm lesbic­ká ver­ze Romea a Julie, milost­ný čtyř­úhel­ník tří dívek (z nichž dvě jsou sest­ry) s cha­risma­tic­kým a mani­pu­la­tiv­ním lama­čem srd­cí, roman­tic­ká záplet­ka točí­cí se kolem min­ce v hod­no­tě pade­sá­ti jenů, muče­ní elek­tric­kým prou­dem a por­co­vá­ní lidí v mixé­ru. Výstřednímu žánro­vé­mu mixu pak nechy­bí emo­ci­o­nál­ní pře­pja­tost, tea­trál­nost hys­te­ric­kých herec­kých výko­nů a výraz­né prv­ky non­sen­su, upo­mí­na­jí­cí na absur­di­tu svě­ta. Pozoruhodně bizar­ní věc, jejíž reži­sér ale ten­to­krát jen variu­je sám sebe a nic nové­ho nevy­tvá­ří. (60%)

Daniel isn´t Real(Adam Egypt Mortimer, USA) – Thriller s horo­ro­vý­mi prv­ky o mla­dí­ko­vi (Miles Robbins), jemuž se zje­vu­je jeho ima­gi­nár­ní kama­rád z dět­ství (Patrick Schwarzenegger), kte­rý ho nabá­dá ke špat­nos­tem a postup­ně pře­bí­rá kon­t­ro­lu nad jeho činy i nad jeho tělem. Standardnímu pří­bě­hu o vypo­řá­dá­vá­ní se s vnitř­ní­mi běsy ve sty­lu Jekylla a Hyda kra­lu­jí sluš­né výko­ny neo­kou­ka­ných her­ců a poměr­ně ino­va­tiv­ní myto­lo­gie ima­gi­nár­ních přá­tel a démo­nů, jimiž jsou ovlá­dá­ni (prav­dě­po­dob­ně lépe ucho­pe­ná v kni­ze, pod­le níž je sní­mek nato­čen). Poměrně rutin­ní režie vysta­či­la na něko­lik pozo­ru­hod­ných scén, nicmé­ně to hlav­ní, co by mělo šan­ci film udě­lat sku­teč­ně výraz­ným, není schop­na dosta­teč­ně vyu­žít, kvů­li čemuž sní­mek půso­bí i přes něko­lik zají­ma­vých a neotře­lých nápa­dů poně­kud zapo­me­nu­tel­ně. (60%)

Guns Akimbo (Jason Lei Howden, Velká Británie/Nový Zéland) – Zběsilá akčně-komediální jíz­da na koka­i­nu a ste­ro­i­dech, v níž Daniel Radcliffe, nedob­ro­vol­ně se účast­ní­cí online-streamované zabi­jác­ké hry/reality show, pobí­há po měs­tě v župa­nu a s pis­to­le­mi při­šrou­bo­va­ný­mi k rukám. Je to hroz­ná blbost, ale naštěs­tí není tak stu­pid­ní a dement­ní, jak to zní. Prim tu hra­je Radcliffův roz­tě­ka­ný výkon, hro­ma­da hlá­šek a extrém­ní­ho humo­ru a divo­ká režie, pod­po­ře­ná mimo­řád­ně kine­tic­kou kame­rou a inspi­ro­va­ná este­ti­kou počí­ta­čo­vých stří­le­ček. Ke kon­ci už je to tro­chu ubí­je­jí­cí, ale jinak jde o nesmír­ně zábav­nou, neví­da­ným tem­pem dis­po­nu­jí­cí a audio-vizuálně str­hu­jí­cí podí­va­nou pro otr­lé. (70%)

4x4 (Mariano Cohn, Argentina/Španělsko) – Režisér a kame­ra­man argen­tin­ských sním­ků Umělec a Vážený občan nato­čil půso­bi­vý thriller o zlo­dě­jíč­ko­vi, kte­rý při poku­su o vylou­pe­ní auta sko­čí na špek pro­tře­lé­mu dok­to­ro­vi, jenž si svůj vůz nechal pře­dě­lat na zatem­ně­nou a neprů­střel­nou past pro pří­pad­né kri­mi­nál­ní­ky. Na skrom­ném pro­sto­ru jed­né uli­ce a jed­no­ho inte­ri­é­ru s poho­nem na všech­na čty­ři kola vzni­kl inte­li­gent­ně vymyš­le­ný a zruč­ně napsa­ný i reží­ro­va­ný film, kte­rý se vyví­jí neče­ka­ný­mi smě­ry. Začíná atrak­tiv­ním námě­tem o člo­vě­ku uvěz­ně­ném s ome­ze­ný­mi pro­střed­ky v autě a deba­tu­jí­cím přes palub­ní des­ku s jeho maji­te­lem, při­čemž nej­pr­ve ino­va­tiv­ně vyu­ží­vá pro­stře­dí vozu k růz­ným dramaticko-komediálním situ­a­cím, pak v pro­střed­ní čás­ti tro­chu vaří z vody, leč nako­nec se postup­nou gra­da­cí dopra­cu­je od pří­bě­hu o udě­le­ní tvr­dé lek­ce za krá­dež až k chyt­ré­mu a na pře­kva­pi­vé zvra­ty boha­té­mu kriticky-sociálnímu komen­tá­ři o živo­tě ve měs­tech s vyso­kou hla­di­nou kri­mi­na­li­ty, o nut­nos­ti dodr­žo­vá­ní pra­vi­del vzá­jem­né sluš­nos­ti a o bra­ní spra­ve­dl­nos­ti do vlast­ních rukou. (80%)

The Shed (Frank Sabatella, USA) – Horor s kome­di­ál­ní­mi prv­ky o dvou téměř osm­nác­ti­le­tých klu­cích, z nichž jeden žije s přís­ným dědeč­kem a ten dru­hý je šika­no­ván spo­lu­žá­ky. A pak se v kůl­ně před domem jed­no­ho z nich usíd­lí krve­lač­ný upír, kte­rý by mohl jejich pro­blémy mož­ná vyře­šit. Na podob­ném námě­tu by se dala posta­vit třesku­tě vtip­ná horo­ro­vá kome­die, ta však dostá­vá podo­bu téměř ama­tér­ské­ho fil­meč­ku, jenž začne být tro­chu nápa­di­tý až v posled­ních dva­ce­ti minu­tách, a kte­rý půso­bí, jako by ho nato­či­li nad­šen­ci, co sesmo­li­li něko­lik oblí­be­ných horo­ro­vých klišé (scé­na, v níž někdo pro­ži­je něco hrůz­né­ho a pak se pro­bu­dí a uká­že se, že to byl jen sen, tu je pou­ži­ta čty­ři­krát) do nesoudrž­né­ho pří­bě­hu s ochot­nic­ký­mi her­ci, dvě­ma poda­ře­ný­mi vti­py a tunou „stra­ši­del­ných“ zábě­rů na dře­vě­nou kůl­nu. (40%)