Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...„Hlava mu pukala hrůzou člověka hnaného k činům, které vykonat nechtěl a jejichž příčinu neznal.“
Tragickým hrdinou dramatického příběhu natočeného podle románu Émila Zoly je strojvůdce Jacques Lantier (Jean Gabin), který navenek žije obyčejný život osamělého člověka, který se oženil se svou prací – konkrétně lokomotivou, které říká Lison. To vše se ale změní ve chvíli, kdy se zamiluje do Séverine (Simone Simon), manželky výpravčího Roubauda (Fernand Ledoux). Jejich manželství prochází krizí. Roubaud zjistí, že jeho žena byla v mládí zneužívána svým poručníkem a zavraždí ho. Lantier se stane náhodným svědkem, ale z lásky k Séverine vše popírá. Jak jejich vztah nabývá na intenzitě, začíná Séverine Lantiera navádět, aby zabil jejího manžela a mohli být spolu. Netuší však, s čím si zahrává. V Lantierovi totiž dřímá bestie…
Člověk bestie nebo bestie v člověku? Co je horší? Jacques Lantier v sobě nosí bestii v podobě psychické poruchy, kterou považuje za prokletí, trest za hříchy generací svých předků z rodu Rougon-Macquartů, které mu „zkazily krev“. Lidskými bestiemi jsou ostatní postavy – zvrhlík Grandmorin, násilník Roubaud i manipulátorka Séverine.
Knižní předloha z roku 1890, která vyšla v češtině pod názvy Člověk bestie i Lidská bestie, je jedním ze závěrečných románů Zolova životního díla, dvacetidílného cyklu o rodu Rougon-Macquartů, „přírodopisné a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“. Mezi známější romány tohoto cyklu patří Štěstí Rougonů, Břicho Paříže, Zabiják, Nana nebo Germinal. Jacques je synem Gervaisy, ústřední postavy románu Zabiják, a jejího druha Lantiera, který Gervaisu připravil o všechno a dohnal až na samé dno. Zola (výrazně ovlivněn Darwinem) se v jeho příběhu opět zabývá svým oblíbeným tématem dědičnosti a problematiky rodových zátěží. Jacques, vědom si své genetické dispozice, je abstinent, kruté rodinné dědictví na něj ale dopadne v podobě duševní nemoci, která se projevuje nutkavou touhou zabíjet. Jacques se i s tímto démonem snaží bojovat, ten však je nakonec silnější, a Jacques nakonec zvolí jedinou cestu, která se mu jeví jako možnost „bestii“ v sobě uniknout.
Film se rozjíždí stejně pozvolna jako kniha. Sledujeme Jacquesa při práci i během nečekaného volna, způsobeného poruchou jeho milované Lison, kdy zajede do kraje svého mládí u Bréauté, navštívit svou kmotru, tetu Phasie (Charlotte Clasis). A pomalu a plíživě vychází najevo, že s Jaquesem není všechno úplně v pořádku. Kmotra se ho citlivě vyptává na jakési „krize“, projevující se urputnými bolestmi hlavy, horečkami a „záchvaty, kdy se choval jako zvíře“ (v původním znění „la bête“). Jacques ji ujišťuje, že vše je v pořádku, ale jeho smutná tvář nepůsobí příliš přesvědčivě. Při procházce po okolí potká starou kamarádku Flore (Blanchette Brunoy). Idylická procházka se nečekaně zvrhne, když během romantické chvilky Jacques náhle začne Flore škrtit. Zajímavým symbolem je, že se to stane v těsné blízkosti kolejí a Jacques protentokrát „bestii“ zažene pohledem na projíždějící vlak (a snad vzpomínkou na Lison). Z následujícího rozhovoru vyplyne, že Flore o jeho „nemoci“ ví, ale přesto je ochotna jít do rizika společného života.
Jacques: „Nevěděl jsem, co dělám. Jako kdyby mě naplnil hustý dým. Stoupá mi do hlavy a všechno křiví. A já jsem pak jak vzteklý pes, co má chuť kousat.“
Výpravčí Roubaud má také své problémy. Konkrétně jeden problém, a tím je jeho krásná a zbožňovaná manželka Séverine. Čím odtažitěji se k němu chová, tím žárlivěji ji zbožňuje. Naprostým otřesem je proto pro něj zjištění, že jeho žena byla v mládí zneužívána svým opatrovníkem, soudním prezidentem Grandmorinem (Jacques Berlioz). Séverine byla dcerou zahradníka a Grandmorin se jí po jeho smrti ujal. Po všech stránkách. Roubaud zuří. Grandmorin mu opatřil teplé místečko u dráhy a „podstrčil“ mu zneuctěnou ženu. Nejprve surově napadne Séverine, které v prvotním záchvatu žárlivosti vše klade za vinu, a poté ji donutí, aby Grandmorina vylákala do vlaku a tam ho zavraždí. Svou ženu si tím zároveň hodlá navždy připoutat okovy spoluviny.
Potud se zdá, že hlavními „bestiemi“ jsou vrah a jeho oběť. Séverine je týraná manželem a donucena ke spoluúčasti na zločinu, Jacques z lásky k ní kryje ji i Roubauda a s vlastními démony statečně bojuje. Jenže vlak už se rozjel plnou parou vpřed. Séverine si Jacqese postupně omotá kolem prstu, zpočátku snad ani ne se zlým úmyslem. Přitahuje ji Lantierova jemnost a pochopení, které vůči ní projevuje, i respekt k její zdrženlivosti, vycházející z dávného traumatu. K tomuto vztahu ji nabádá Roubaud, u něhož načas zvítězí strach z odhalení nad žárlivostí.
Séverine: „Mám vás ráda tak, jak jen dokážu. Netoužím mít milence, ale přítele, kterému bych mohla vypovědět svá trápení, zklamání i naděje. Potřebuji důvěru a něhu. I já vám mohu dát hodně, ale lásku ne.“
Jacques představí Séverine svůj svět milovaných vlaků, dokonce ji seznámí s Lison. („Když má člověk někoho rád, chce mu říkat jménem, ne číslem.“) Séverine si dobře uvědomuje svůj vliv nad ním a zároveň čím dál víc nenávidí Roubauda, který propadá hazardu, nepřestává jí dělat scény a připomínat podíl na Grandmorinově vraždě. Jemnými, ale účinnými ženskými prostředky Lantiera přesvědčí, aby jejího manžela zabil a mohli tak spolu začít nový život, ten ale i tentokrát „bestii“ v sobě přemůže. Ne však už ve chvíli, kdy se mu Séverine konečně podvolí…
Vrcholná scéna, v níž zazní jen poslední slova Séverine: „Líbej mě! Celým srdcem, celou duší!“, a kdy se při polibku najednou Lantierovy oči i tvář promění a z člověka s bestií v sobě se stane bestie, patří k nejděsivějším, jaké jsem kdy viděla. Jean Renoir se v celém snímku pečlivě vyhnul jakémukoli záběru na explicitní brutalitu, což je ve výsledku mnohem silnější, než kamera zapatlaná kečupem, jak je chutným zvykem dnes (mimoto film je černobílý). Další strhující scénou je záběr, kdy Jacques Lantier s větrem ve vlasech rozhodným krokem kráčí po kolejích – člověk, který podlehl a jeho cesta už je rovná jako pravítko. Její závěr je smutný, ale svým způsobem i smířlivý.
Co dodat? Film, který ocení i ten, kdo Zolovu epopej nemívá na nočním stolku. Mladý Jean Gabin už nabývá svých pozdějších legendárních buldočích rysů, ale v roli neohrabaného strojvůdce je přesvědčivý a přitažlivý (ostatně sám prý v dětství snil o tom, že bude jednou řídit lokomotivu). A Simone Simon je překrásná. Jean Renoir ji údajně upřednostnil před tehdejší hereckou hvězdou Ginou Manès pro její něžný, až dětský půvab. Sám režisér si zahrál roli pobudy Cabuche, původně nařčeného z Grandmorinovy vraždy, jehož milovaná Louisette na následky znásilnění zvrhlého prezidenta zemřela.
V knižní předloze je zabíjení spousta, brutality ještě víc a závěr neskonale drastičtější. Jean Renoir (mimochodem, prostřední syn slavného impresionistického malíře Augusta Renoira) se však naštěstí soustředil jen na hlavní dějovou linii. Díky tomu, že ve filmu není postav jako na orloji (s vražednými či sebevražednými tendencemi), vlaková neštěstí, ani explicitní sexuální scény, dostává vnitřní boj Jacquese Lantiera dostatečný prostor, aby se na něj divák mohl plně soustředit, prožívat jej s ním, a nakonec mu přát – v rámci možností – co nejméně nešťastný konec.
–
Drama
Francie 1938
Režie: Jean Renoir
Hudba: Joseph Kosma
Hrají: Jean Gabin, Simone Simon, Fernand Ledoux, Blanchette Brunoy, Jean Renoir, Guy Decomble, Julien Carette, Colette Régis, Marcel Pérès, Gérard Landry, Émile Genevois, Prosper Désiré Péclet, Jacques B. Brunius, Claire Gérard, Jenny Hélia, Léon Larive, Jacques Berlioz, Charlotte Clasis
(4,91 z 5)