LADISLAV MRKVIČKA (1939), role Antonín

ROZHOVOR

Představte ve struč­nos­ti svou posta­vu Antonína.

Člověk, kte­rý se kdy­si dostal do spo­ru s komu­nis­tic­kou nad­vlá­dou, hle­dal mož­nos­ti, jak z toho ven, byl chy­cen, odpy­kal si trest a přes všech­ny zlo­my­sl­nos­ti živo­ta pře­ko­nal sám sebe a dostal se do fáze klid­né­ho a nezá­vis­lé­ho živo­ta. Je to posta­va kliďa­se, člo­vě­ka, se kte­rým již váš­ně neclou­ma­jí.

V čem Vás zau­jal scé­nář, že jste se roz­ho­dl roli při­jmout a jaká byla Vaše prv­ní reak­ce po pře­čte­ní scé­ná­ře?

Já jsem měl původ­ně hrát posta­vu pro­ku­rá­to­ra, kte­rá už v poz­děj­ších ver­zích scé­ná­ře nemě­la tako­vý pro­stor, a hlav­ně jsem nechtěl ztvár­nit tuto nega­tiv­ní roli. Poprvé jsem si zahrál s Jiřím Schmitzerem, to byl hlav­ní motiv, proč jsem tuto roli vzal a při­stou­pil na ni, abych si s tím­to „klu­kem” mohl zahrát. On je o deset let mlad­ší než já, pro­to mu můžu říkat „kluk“.

Jak dlou­ho a inten­ziv­ně jste před samot­ným natá­če­ním zkou­še­li?

My jsme spí­še byli tako­vé zku­šeb­ní figurí­ny, tak­že po dra­ma­tic­ké strán­ce jsme pří­liš nezkou­še­li. U zkou­šek si pama­tu­ji, že jsme řeši­li, jak z nás udě­lat hod­ně děd­ky, mas­ké­ři se věno­va­li líče­ní, jak nám zvrás­nit obli­čej a podob­ně.

Improvizovali jste na pla­ce?

Neimprovizovali jsme, ten text byl pev­ně daný, páni reži­sé­ři na scé­ná­ři trva­li. S Jiřím Schmitzerem jsme měli pár při­po­mí­nek k tex­tu, ale málo­kdy se nám poda­ři­lo něco pro­sa­dit. Nakonec ve výsled­ku to byla vzá­jem­ná doho­da.

Jak se Vám spo­lu­pra­co­va­li s obě­ma reži­sé­ry, popiš­te prá­ci toho­to reži­sér­ské­ho dua na pla­ce, jak pra­cu­jí s her­ci?

Někdy bylo potře­ba vysvět­lit, že osm­de­sá­ti­le­tý člo­věk se cho­vá jinak, než byla jejich před­sta­va. Například, že osm­de­sát­ník nezvlád­ne vlézt pod auto, pobí­hat apod.

Jak se Vám hrá­lo s Jiřím Schmitzerem?

On je přes­ně tako­vá výbuš­ni­na jako já a mě bavi­la jeho vnitř­ní naštva­nost – „nasra­nost“. Byl ocho­ten udě­lat pro ten film maxi­mum, ale lpěl na pra­cov­ní době, tak­že pokud štáb pře­tá­hl natá­če­ní, výbuch násle­do­val…

V Stařících se řeší téma morál­ky, etic­ké­ho jed­ná­ní, spra­ve­dl­nos­ti a pomsty. Promítly se do fil­mu i něja­ké vlast­ní zku­še­nos­ti v téma­tu vyrov­ná­ní se s minu­los­tí, v kri­ti­ce sou­čas­né­ho nefunkč­ní­ho práv­ní­ho sys­té­mu?

V minu­los­ti jsem si něko­lik záka­zů zažil, kdy jsem nesměl hrát. Pak při­šla same­to­vá revo­lu­ce, eufo­rie i skep­se, kte­rá trvá dodnes.

Pokud bys­te měl divá­ky pozvat na Staříky do kina, co bys­te jim řekl?

Já Staříky zatím nevi­děl. Co mě jen napa­dá, že troš­ku jsme si moh­li udě­lat z toho stá­ří vět­ší sran­du. Co jsme si s Jiřím Schmitzerem přá­li, bylo uká­zat, jak sta­ří­ci se pouš­tí do něja­kých vět­ších akcí a nará­ží, pro­to­že z toho stá­ří se vylézt nedá, to stá­ří vítě­zí a člo­vě­ka zce­la pola­pí.

Jaké máte dal­ší pra­cov­ní plá­ny?

V sou­čas­né době učím v Praze na DAMU.