Když jsem se prvně dozvěděl o filmové adaptaci Maxe Paynea, říkal jsem si: „Ale, ale… tady si někdo troufá.“ Příběh o vyštvaném poldovi z New Yorku, kterému vyvraždili rodinu a který se vydává do podsvětí, aby tam zpomaleně vystřílel vše fuckující – to mělo silný potenciál a řadu es v rukávu koženého saka. Matrixovský bullet-time, pořádně temnou atmosféru a dvojici berret. Tehdy mi kdesi vzadu (v oněch místech, které zkrášlují neprostupné záclony pavučin) svitla malinká naděje. Že by to tentokrát mohlo vyjít… Že by se mohli „kluci vod kamer“ překonat a natočit po všech těch lapsech (Resident Evil, Doom, Aliens vs. Predator…) jakžtakž koukatelnou adaptaci. Přece jen, tolik filmařů si při podobných snahách vylámalo zuby…
Když jsem takto křísil pomyslný ohýnek naděje, střílel jsem víceméně naslepo. Nevěděl jsem, kdo bude zahřívat režisérskou židličku, kdo bude svírat scénáristické brko a kterýpak herec propůjčí svou tvář ústřední postavě. Jisté bylo pouze to, že se bude někdy točit a někdy i promítat. Ke štěstí mi stačilo málo.
Bohužel, naděje zamířila do hlíny jako první. Jakmile mi hledí zatarasil titulek „Maxem bude Wahlberg a rejžou Moore“, uhasil jsem plápolající element a utrousil si pod nos: „A je to v dupě.“ Že se nijak nemýlím, to dále potvrdil i oficiálně ohlášený rozpočet. Natočit za pětatřicet mega film, který je o náležitě dunivé mstě plné efektních záběrů – to vylo z říše bláhových snů. Kór když se kapesného dožaduje Wahlberg a další „levné“ pracovní síly.
Nebudeme to protahovat – Max se zkrátka nepovedl. A nic na tom nezmění ani umně sestříhané trailery, prozíravě doprovázené řvoucím Mansonem. Kdyby byli ostatní stejně tak šikovní jako střihač ukázek, pravděpodobně bych vážil diametrálně odlišná slova. Takhle si musím (zase) povzdechnout. Film má ke hře setsakramentsky daleko. A to i přesto, že mu předloha dokonale nahrávala. Nalajnovaným dějem, nezapomenutelnými sekvencemi a předem daným vizuálem (sněhové vločky, kam se podíváš, scény výhradně černobílé, s občasnou asistencí červených neónů). Chtělo to málo. Nerespektovat výdělečné, leč zcela scestné recepty kolegů (za málo peněz málo muziky), poohlédnout se po áčkových tvůrcích a všeobecně se nebát a přihodit více chechtáků do kasičky. Pak by se možná zrodilo cosi vizuálně omračujícího, adekvátně mrazivého a nadupaného – co se týče akce zasycené zpomalenými projektily, odpadávajícími nábojnicemi a poletujícím hrdinou.
Což o to, že nelze ani jeden předpoklad odfajfkovat – Max totiž selhává coby ADAPTACE, a tedy jako projekt, který by měl transportovat ono úspěšné z monitoru na stříbrné plátno. Parta kolem Moora se odvážila ke vskutku nevídanému kroku, který můžeme akceptovat coby odvážný, nikoliv však prospěšný. A opravdu – nejmenovat se hlavní hrdina Max Payne, neprofackovat mi zrak notoricky známou scénou příchodu domů, ani bych netušil, že koukám na něco, co jsem kdysi projel hned dvakrát. Z hlediska koncepčního se totiž setkáváme s podobnou „adaptací“ jako v případě Dooma. Hodinu sledujeme užvaněnou náhražku neměnného originálu a až pak (aby se neřeklo) se začne něco dít. Zatímco v Doomu se jednalo o nebývale osvěžující first person akci, v Maxovi takto koná – překvapivě – bullet-time. V obou případech cca dvacet minut před koncem.
Není tomu dávno, co se Wahlberg dušoval, že nás nečeká žádná primitivní střílečka. Tehdy jsem si říkal: „Fajn,“ dneska si naopak zoufám, že to jako primitivní střílečku nepojali. Herní předlohu asociují jen statické, vhodně vytípané obrázky (výjimečně fragmenty pohyblivé). Moore nás téměř hodinu balamutí kamerovými filtry a všudypřítomnými sněhovými vločkami. Samotný scénář mu stejnou funkci neumožňuje. Postrádá potřebně neotřelé kličky a citlivější přístup k předloze. Zatímco jinde by si filmaři vypomohli akcí, tady na podobné manévry zapomeňte. Jednoduše proto, že na střelné koření není. Jednoduše proto, aby bylo na jakýs takýs cirkus v samotném (jakože) finále.
Ani to však nepřebíjí to, co by mělo být přebito a nejlépe i zabito. Ke slovu se prvně dostává bullet-time (nepočítám-li Maxův zpomalený běh o několik minut dříve), sem tam něco bouchne a celé to končí na střeše. Pominu-li schopně vyluftované patro a Maxův tanec s okřídlenými démony, opět je všechno špatně. Efektní zpomalovák nefunguje, neboť jej filmaři využívají až tehdy, když jim hoří za zadkem (a vzhledem k tomu, jak jej násilně klíní do jednotlivých scén, nejspíš tak činí z čiré povinnosti), načež zde chybí jakákoli gradace, cokoliv, co bychom klasifikovali jakožto adekvátní vrchol newyorského ledovce. Nutno podotknout – vše jest logickým vyvrcholením předchozího. Zápletka je oproti hře značně osekána, jindy zjednodušena a trestuhodně překroucena. Očekáváte-li náležitě rozvětvené podsvětí a rozličnou likvidaci zainteresovaných hlav, napusťte si kbelík studenou vodou a vyklopte si jej na hlavu. Je tady pouhý Lupino a toho scénárista maximálně degraduje.
Rád bych Maxe pochválil, rád bych vyzdvihl nějakou scénu, ale ono to jednoduše nejde. Uspokojivých částeček je málo, navíc jsou zpravidla mikroskopického a čistě optického charakteru.
Na závěr jsem si ponechal několik otázek pro samotné tvůrce. Pročpak jste naložili se scénou v metru tak prachbídně? Kampak se poděla přestřelka ve vestibulu, která tak vtipně citovala známou pasáž z Matrixu? A co ta střílející helikoptéra?
