Menna van Praag: Dům v ulici Naděje

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Mnoho veče­rů jsem strá­vi­la ve spo­leč­nos­ti této kni­hy a na kaž­dý večer jsem se těši­la jako na chví­li, kdy ote­vře­te slad­kou bon­bo­ni­é­ru voní­cí těž­kou čoko­lá­do­vou vůní a vez­me­te si… Bylo mi líto, když jed­no­ho veče­ra Dům v uli­ci Naděje, skon­čil. Ano, všech­no tam sice dopadlo slad­ce, dob­ře a s hlu­bo­kou moud­ros­tí, ale veli­ce jsem tou­ži­la po dal­ší dáv­ce hla­di­vé­ho sty­lu, kte­rým je tato kni­ha Menny van Praag napsá­na.

Sáhla jsem tedy po jejím před­cho­zím díle Štěstí, lás­ka, čoko­lá­da a upo­ko­ji­la jsem se podob­ně jako člo­věk, kte­rý si kou­pil dal­ší tabul­ku čoko­lá­dy a tak má dal­ší dny co mlsat.

Alba se tou­lá měs­tem po život­ním krach a při­chá­zí k domu, kte­rý ješ­tě nikdy nevi­dě­la. Neví, co jí k němu táh­ne, ale náh­le je uvnitř, při­ví­tá jí sta­rá milá paní a… nabíd­ne ji změ­nu živo­ta.

„V nasta­lém tichu se koře­ně­né vůně, nyní ješ­tě pro­ni­ka­věj­ší, linu­ly kuchy­ní. Alba je sice nevi­dě­la, ale v mys­li jí opět vyta­nu­la mat­či­na pís­nič­ka. Působila konej­ši­vým dojmem, jako uko­lé­bav­ka.

„Můžeš tady zůstat,“ řek­la Peggy, „deva­de­sát devět nocí až do sed­mé­ho srp­na těs­ně před půl­no­cí. A pak musíš jít.“

„Promiňte?“ Albu napadlo, jest­li snad v hor­ké čoko­lá­dě neby­lo taky tro­chu rumu. Náhle se jí zmoc­ni­la malát­nost. „Ale já nemůžu…“

„Žádný nájem, žád­né účty. Budeš mít vlast­ní pokoj a můžeš si v něm dělat, co chceš.“ Usmála se a Alba sko­ro sly­še­la, jak její papí­ro­vě ten­ká kůže zapraš­tě­la. „Pokud se budeš k domu cho­vat dob­ře, udě­lá to samé pro tebe.“

„No, já…“ Albě se hla­vou honi­ly tisí­ce otá­zek, a tak se zepta­la na tu prv­ní, co jí při­šla na jazyk. „Ale proč zrov­na deva­de­sát devět nocí?“

„Ach ano,“ řek­la Peggy. „Nejspíš pro­to, že je to dosta­teč­ně dlou­há doba na to, obrá­tit svůj  život o stoo smde­sát stup­ňů, a dost krát­ká na to, aby to člo­věk nemohl done­ko­neč­na odklá­dat.“

„Aha, fajn,“ řek­la Alba a pomys­le­la si, že je nemož­né, aby posbí­ra­la kous­ky své­ho roz­bi­té­ho živo­ta a dala je dohro­ma­dy za tak krát­kou dobu. O tom, že by se všech­no navrá­ti­lo do sta­rých kole­jí, už nemoh­la být ani řeč.

„Je to mož­né,“ řek­la Peggy. To ti sli­bu­ju. A nebu­deš na to sama. O tom to je. Dům ti pomů­že. Je celý tvůj, až na věžič­ku, kte­rá pat­ří jenom mně.“

Začíná se roz­ví­jet pří­běh, kte­rý je plný intim­ních zákou­tí lid­ské duše. Extrémní radost, extrém­ní bolest. S autor­kou si pro­jde­te díky posta­vám v kni­ze boles­tí, ztrá­tou, opuš­tě­nos­tí, samo­tou i zou­fal­stvím. Ale také vsta­ne­te, oprá­ší­te si kole­na a udě­lá­te prv­ní krok dál. A dru­hý, a tře­tí…

Průvodkyněmi jsou tu i Agatha Christie, Beatrix Potterová, Daphne du Maurier, nebo Mary Anne Evansová, kte­rá psa­la pod pseu­do­ny­mem George Eliot. Dámy, kte­ré tu zane­cha­ly svou duchov­ní sto­pu, necha­li tu svou duši, kte­rá ve své roman­tic­ké podo­bě „ducha“ pro­mlou­vá s Albou a Carmen, kte­ré jsou momen­tál­ně v bez­pe­čí domu uscho­va­ný­mi žena­mi. I ty slav­né tu strá­vi­ly svůj čas v dobách, kdy jim bylo těž­ko. Toto pří­stře­ší pro duši s las­ka­vou péčí i odváž­ný­mi šťou­chan­ci „jdi a zkus to!“ žije svým živo­tem, jehož atmo­sfé­ru umí autor­ka neo­pa­ko­va­tel­ně popsat. Součástí je i vůně hor­ké čoko­lá­dy a kaka­o­vých a sko­ři­co­vých suše­nek, ale také maleb­ná rána, líné veče­ry a měk­ká pod­la­ha, kte­rá vám doslo­va obe­jme nohy, když do domu vejde­te. Večery by měly být líné...

Toužila jsem po tako­vém domě. Toužila jsem po 99 dnech pro svůj život. Alba to nebu­de mít leh­ké, osud se po vstu­pu do domu začí­ná točit mno­hem rych­le­ji a čas­to nepří­jem­ně. Nakonec však i vněj­ší okol­nos­ti pomo­hou tomu, že se jí oprav­du poda­ří posbí­rat stříp­ky své­ho roz­bi­té­ho živo­ta.

Na začát­ku kni­hy – a na kon­ci kni­hy – je to jiná Alba. Jiná žena. Takhle nějak by to v živo­tě mělo být. Každý by měl dostat čas a pro­stor pro uzdra­ve­ní své duše.  Malebný pří­běh s kuli­sa­mi, kte­ré roze­hrá­va­jí fan­ta­zii, jem­né vní­má­ní i úsměv na tvá­ři. Příběhy, kte­ré ať ote­vře­te kde­ko­liv, vždy vás oslo­ví něčím „pod nimi“. A není to jen vůně čoko­lá­dy.

Sladká, něž­ná a návy­ko­vá je Menna van Praag. Opět to doká­za­la tou­to kni­hou!

O autor­ce

Menna van Praag vystu­do­va­la Oxfordskou uni­ver­zi­tu, pra­cu­je jako novi­nář­ka a milu­je čoko­lá­du. Jejím snem bylo stát se spi­so­va­tel­kou a jako cíl si sta­no­vi­la, že dřív než jí bude tři­cet, musí vydat prv­ní kni­hu. Deset let pil­ně psa­la, šest ruko­pi­sů jí různá nakla­da­tel­ství odmít­la, a tak se roz­hod­la, že vez­me osud do svých rukou.  Knihu Štěstí, lás­ka, čoko­lá­da napsa­la během dvou týd­nů a sama ji vyda­la – sta­lo se to dva měsí­ce před­tím, než osla­vi­la tři­cá­té naro­ze­ni­ny. O rok poz­dě­ji pode­psa­la smlou­vu s nakla­da­tel­stvím Hay House a kníž­ka byla postup­ně pře­lo­že­na do 26 jazy­ků. Sen se jí vypl­nil hlav­ně pro­to, že e nebá­la vykro­čit za ním sama, s odva­hou a odhod­lá­ním, jak říká.

Největší inspi­ra­cí Menny van Praag je její život s jeho vze­stu­py a pády, a mož­ná pro­to jsou pří­běhy, kte­ré píše, tak oblí­be­né čte­ná­ři po celém svě­tě. V nakla­da­tel­ství Synergie již vyšla kni­ha Štěstí, lás­ka, čoko­lá­da a její pokra­čo­vá­ní Nejšťastnější na svě­tě.

Vydalo nakla­da­tel­ství Synergie Publishing SE, 2016, www.synergiepublishing.com

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře