Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy 3 (Overlord, Freaks,…)

Festival skon­čil v nedě­li 14. říj­na, na slav­nost­ním zakon­če­ní byli vyhlá­še­ni vítě­zo­vé (cenu za nej­lep­ší film obdr­žel Climax reži­sé­ra Gaspara Noého) a celé­mu cere­mo­ni­á­lu před­chá­zel kon­cert fil­mo­vé hud­by Johna Carpentera, jehož se zúčast­nil spo­lu s hudeb­ní­ky i sám Carpenter. Za deset dní jsem tu viděl 40 fil­mů, před­po­sled­ní den jsem se dokon­ce sti­hl dostat k moři. Poslední noc jsme se s kole­gy roz­hod­li vyzkou­šet noč­ní fil­mo­vý mara­ton, ale po nároč­ném fyzic­kém i psy­chic­kém vypě­tí posled­ních dnů jsme vydr­že­li jen na jeden film, kte­rý i tak kon­čil ve tři ráno. V násle­du­jí­cím tex­tu, stej­ně jako ve dvou před­chá­ze­jí­cích (1, 2), si může­te pře­číst dal­ších deset prv­ních dojmů z fil­mů, kte­ré se zde pro­mí­ta­ly. Nezmiňuji tu ako­rát nový Halloween, na nějž jsem rov­nou napsal plno­hod­not­nou recen­zi, a pak něko­lik star­ších fil­mů z minu­lých dese­ti­le­tí nebo rela­tiv­ní novin­ky, kte­ré ale jsou nebo byly k vidě­ní již dří­ve (tře­ba ve Varech nebo na letoš­ním Be2Can).

Overlord (Julius Avery, USA) – Over-the-top váleč­ná řeza­ni­ce pěti­ce ame­ric­kých výsad­ká­řů s nacis­ty, kte­ří ve Francii vaří expe­ri­men­tál­ní medi­cí­nu, s níž pře­mě­ňu­jí mrt­vá těla na zmu­to­va­né super-vojáky. Totální vítěz­ství naleš­tě­ných pro­ducti­on valu­es v jinak veskr­ze pod­prů­měr­ně napsa­ném pří­bě­hu plném jed­no­roz­měr­ných postav a stu­pid­ních ame­ric­kých klišé, kte­rý je něco jako Frankensteinova armá­da s mimo­řád­ně štěd­rým roz­poč­tem a oká­za­le exhi­bič­ní­mi akč­ní­mi scé­na­mi, spo­lé­ha­jí­cí­mi hod­ně na horo­ro­vě sty­li­zo­va­né prv­ky a expli­cit­ní bru­ta­li­tu. Když máte děra­vý a stu­pid­ní scé­nář, tak ho navíc prvo­plá­no­vá prů­boj­nost a vel­ký roz­po­čet málo­kdy zachrá­ní - vizu­ál­ní pozlát­ko sice může fun­go­vat jako náplast, ta se ale v tom­to pří­pa­dě sama rych­le odle­pí, když se nene­chá­te opít hod­ně půso­bi­vým výsad­ko­vým úvo­dem a uvě­do­mí­te si, že zby­tek fil­mu se ode­hrá­vá ve dvou loka­cích, že zom­bí­ky bys­te spo­čí­ta­li na prs­tech jed­né ruky, a že ani sebe­lep­ší tri­ky a mas­ky neza­máz­nou jalo­vé dia­lo­gy, absen­ci nad­sáz­ky, nedo­sta­tek nápa­di­tos­ti, před­ví­da­tel­ný tuc­to­vý děj a sku­teč­nost, že hrdi­nům se kon­stant­ně ple­te pod nohy šes­ti­le­tý chla­pe­ček s base­ballo­vým míč­kem v ruce, asi aby to bylo ješ­tě více ame­ric­ké. (50%)

Maquia: When the Promised Flower Blooms (Mari Okada, Japonsko - Neskutečně sil­né a emo­ci­o­nál­ně půso­bi­vé ani­me fantasy-drama o spo­le­čen­ství nestár­nou­cích tka­dlen, kte­ré jsou jed­no­ho dne vyhná­ny do svě­ta oby­čej­ných lidí - když pak jed­na z nich, pat­nác­ti­le­tá Maquia, adop­tu­je lid­ské­ho novo­ro­zen­ce, tak dítě ros­te a stár­ne, zatím­co ona se nemě­ní. Jelikož je pro tka­dle­ny nezbyt­né se skrý­vat, musí se dvo­ji­ce hrdi­nů pře­sou­vat z mís­ta na mís­to, při­čemž jejich vztah se prů­běž­ně mění - pro Maquiu je chla­pec nej­pr­ve synem, pak bra­t­rem a nako­nec otcem, dokud se jejich ces­ty neroz­dě­lí. To vše na poza­dí roz­pa­du dří­ve moc­né­ho krá­lov­ství a blí­ží­cí se vál­ky. Překrásnému pří­bě­hu, efek­tiv­ně tema­ti­zu­jí­cí­mu sílu mateř­ské lás­ky, chy­bí ako­rát důsled­něj­ší zasvě­ce­ní do myto­lo­gie fan­ta­zij­ní­ho svě­ta a nao­pak pře­bý­vá nepří­liš pro­pra­co­va­ná ved­lej­ší linie s krá­lov­ským párem, všech­no ostat­ní je ale ori­gi­nál­ně vymyš­le­né, skvě­le napsa­né a při­ro­ze­ně dojem­né. (80%)