Michael Gates Gill (dále jen MGG) byl svého času docela velký hajzlík. Žil si životem horních deseti tisíc, tykal si se společenskou smetánkou své doby, kupoval si drahá auta a na ne tak „šťastné“ jedince se díval dost skrz prsty. Typ člověka, kterého můžte mít buď chuť napodobit, nebo kopnout do zadku (případně oboje).
Jenže žádné stromy nerostou až do nebe, že?
MGG sice pracoval v prestižní reklamní společnosti a dělal pro všechny ty Fordy a Diory a jánevímcoještě, nicméně zase tak extra bohatý asi nebyl, protože jeho život s sebou nesl dost výrazné náklady. Předně chtěl, aby jeho děti studovaly vejšku, což v realitě USA znamená platit, platit a ... platit (a že dětí měl požehnaně). Navíc si tak jaksi zapomněl hradit něco tak prostého, jako je zdravotní pojištění (což v USA samozřejmě není povinnost). Když pak přišla z práce výpověď, nebohý MGG zjistil, že jeho život je v troskách, neboť sehnat práci po padesátce je problém a udržet si stávající životní standard problém ještě větší.
Průšvih je tu...
Na každý průšvih ale existuje i nějaké řešení - MGG se naskytlo při jednom posezení nad posledním luxusem, který si mohl dopřát, tedy nad posezením u kávy ve Starbucksu. Tehdy tam totiž zrovna hledali „nové talenty“ a zoufalý MGG, jeden z bossů tehdejšího reklamního průmyslu v USA, se přihlásil. A uspěl.
A o tom, jak se mu v práci vedlo je vlastně celý zbytek knihy.
Asi nebude moc obtížné zjistit, že se mu vedlo dobře (název knihy prozrazuje mnohé). Zápletka tedy zní celkem zajímavě a kdybych nevěděl, že to vše je skutečný příběh, asi bych ohrnul nos nad tou kýčovitostí. Takhle je to ale jiná.
Kniha se čte svižně a rychle, MGG vždy vylíčí část svého příběhu ve Starbucksu a tento chronologický chod událostí občas vystřídá nějaká vzpomínka na mládí ve stylu, „jak jsem potkal Hemingwaye, co dělá má dcera za filmy, jak každý znal mého otce, apod...“ Čte se to skutečně zajímavě a poutavě. Chvílemi jsem sice trochu nabyl dojmu, že MGG dělá Starbucksu až moc okatou reklamu (a upřímně, tak trochu si to myslím pořád), ale když si uvědomíme zásadní věc, že MGG žije v zemi, kde když vám firma platí zdravotní pojištění (plus přispívá i na vaše potomky!), tak to působí jako hotový zázrak, není se moc čemu pit.
Nicméně kniha jako reklama funguje, a to moc dobře. Po jejím přečtení jsem neodolal a do Starbucksu na kávu zašel. Není to tam zlé, ale ty jejich velké hrnce kávy mi moc pod nos nejdou, dávám přednost něčemu trochu jinému.
Zásadní otázka: přečíst x nepřečíst? Určitě přečíst! Aspoň člověk získá dojem, že z každého pádu se lze otřepat a že pracovat s „low class“ černochy v nádnárodním řetězci v pochybné čtvrti nemusí být žádná velká hrůza.
