Moonfall

moonfall 1413x2000

Když se svě­ty sra­zí

Emmerich opět posou­vá hra­ni­ce žán­ru kata­stro­fic­ké sci-fi. Tentokrát zkou­má­ním své vize o struk­tu­ře Měsíce. Tvorba scé­ná­ře i samot­né natá­če­ní zahr­no­va­lo roz­sáh­lé dis­ku­se mezi sce­náris­ty, vědec­ký­mi porad­ci, kame­ra­ma­nem Robbym Baumgartnerem a super­vi­zo­rem zvlášt­ních efek­tů Peterem G. Traversem.

Bylo nut­né dodr­žo­vat fyzi­kál­ní záko­ny, aby byl pada­jí­cí Měsíc uvě­ři­tel­ný, pro­to­že tohle utvá­ře­lo celý pří­běh. „Vedli jsme hod­ně roz­ho­vo­rů s věd­ci z Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně,“ vysvět­lu­je Emmerich. „To, co nám řek­li, bylo vel­mi zají­ma­vé. Tedy, pokud by Měsíc opus­til oběž­nou dráhu, pře­šel by z kruž­ni­co­vé dráhy na elip­tic­kou, kte­rá by se stá­le zmen­šo­va­la a sráž­ka by byla nevy­hnu­tel­ná a neod­vra­ti­tel­ná. Z toho jsme byli zpo­čát­ku nad­še­ní. Pak jsme zjist­li, že je to pro nás vlast­ně nepo­ho­dl­ná sku­teč­nost. „Filmový Měsíc pros­tě není oprav­do­vý Měsíc, tak­že ten náš se pros­tě musí dát vrá­tit na původ­ní oběž­nou dráhu.“

Supervizor zvlášt­ních efek­tů Travers vysvět­lu­je. „Měsíc není zjed­no­du­še­ně řeče­no kus ská­ly. Má růz­né dru­hy struk­tu­ry, kte­ré mají něja­kou hus­to­tu. Miliardy let obí­há naši pla­ne­tu urči­tou rych­los­tí a v urči­té vzdá­le­nos­ti. Jediný způ­sob, jak bys­te moh­li Měsíc při­mět, aby padal pří­mo k Zemi je, kdy­bys­te mu dali pořád­nou injek­ci s něčím, co má mno­hem vět­ší hus­to­tu než samot­ný Měsíc. Jenže nic ve vesmí­ru vám do jaké­ho­ko­liv objek­tu jen tak hmo­tu nepři­dá.“

„Jakmile jsme měli hoto­vé před­po­kla­dy o hmot­nos­ti, muse­li jsme se popa­so­vat s gra­vi­ta­cí,“ pokra­ču­je Travers. „Výpočet gra­vi­ta­ce mezi dvě­ma pla­ne­ta­mi je extrém­ně kom­pli­ko­va­ný. Na kon­ci fil­mu je scé­na, kdy je Měsíc tak blíz­ko, že na lidi půso­bi extrém­ně sil­nou gra­vi­tač­ní silou. Roland věděl, že před­mě­ty a lidé nebu­dou taže­ni pří­mo vzhů­ru, pro­to­že, když Měsíc vychá­zí, všech­no by bylo taže­no do stran, a to vel­mi sil­ně“.

Vynalézavé a masiv­ní akč­ní sek­ven­ce vyža­do­va­ly vel­mi dobrou koor­di­na­ci mezi kame­ra­ma­nem Baumgartnerem, super­vi­zo­rem zvlášt­ních efek­tů Guillaumem Murraym a koor­di­ná­to­rem kaska­dé­rů Patrickem Kertonem.

„Kvůli roz­sa­hu  a nároč­nos­ti akč­ních scén, kte­ré se v tom­to fil­mu ode­hrá­va­jí, jsme muse­li být na mili­me­t­ry přes­ní, pro­to­že to, co jsme chtě­li nato­čit, byl doslo­va balet živé a CGI akce,“ říká Baumgartner.

„V jed­né scé­ně je auto­mo­bi­lo­vá honič­ka na sně­hu uli­ce­mi Aspenu, zatím­co se Měsíc blí­ží k Zemi. Širokoúhlé zábě­ry jsme vždy zamýš­le­li jako CGI sek­ven­ce, ale potře­bo­va­li jsme nato­čit her­ce a auta naži­vo a pře­svěd­či­vě je inte­gro­vat k VFX zábě­rům, kte­ré při­jdou poz­dě­ji. Takže pohyb, sráž­ky aut s pat­řič­ným sví­ce­ním se nato­čit muse­ly.

Guillaume (super­vi­zor spe­ci­ál­ních efek­tů) vytvo­řil zaří­ze­ní podob­né vzná­šedlům pro kaž­dou pne­u­ma­ti­ku auta, aby moh­ly klouzat, plout, drif­to­vat a nará­žet do sebe s leh­kos­tí a ply­nu­le. Použili jsme dva telesko­pic­ké jeřá­by se sta­bi­li­zá­to­ry. S těmi­to nástro­ji jsme byli schop­ni narou­bo­vat pohyb aut v akci s CGI zábě­ry. Použili jsme 3 kame­ry, při­čemž kaž­dá opi­so­va­la před­na­sta­ve­nou krou­ži­vou osu, abychom doda­li efek­tu, že se auto buď vzne­se ze země nebo nao­pak spad­ne. Bylo to doce­la efek­tiv­ní.“

„Jeden z akč­ních vrcho­lů fil­mu uka­zu­je tisí­ce lidí, kte­ří se sna­ží kou­pit nebo ukrást kanystry s ben­zí­nem, jíd­lo, vodu a kys­lík. Skupina ban­di­tů chce utéct s kufrem plným kys­lí­ko­vých bomb, prá­vě ve chví­li, kdy puká Země, odkud uni­ká spous­ta ply­nů. Dojde k zemětře­se­ní, vše létá vzdu­chem, vodá­ren­ské věže pada­jí a záro­veň při­chá­zí sně­ho­vá bou­ře, kte­rá se obje­vu­je jeden­krát za něko­lik set let. Takový typic­ký den v Emmerichově živo­tě,“ smě­je se kame­ra­man Baumgartner.

Pozemská část Moonfall se ode­hrá­vá v Coloradu, kte­ré fil­ma­ři vytvo­ři­li v Grande Studios v Montrealu. „Šest týd­nů jsme vytvá­ře­li asi míli a půl kra­ji­ny Colorada,“ říká Petruccelli (vedou­cí výpra­vy). „Měli jsme tým sesta­ve­ný z desig­né­rů, kte­ří vyu­ží­va­li nej­no­věj­ší tech­no­lo­gie k digi­ta­li­za­ci, repli­ka­ci a ske­no­vá­ní sku­teč­ných poho­ří. Používali jsme pro­gra­my, kte­ré přes­ně repro­du­ku­jí veš­ke­ré pro­ve­de­né ske­ny, tak­že si pros­tě stáh­ne­te tře­ba ská­ly a vytvo­ří­te je na pla­ce.“

„Gravitace – hlav­ní hrdin­ka, kte­rá táh­ne Měsíc k Zemi – je jed­ním z našich hlav­ních efek­tů“, pokra­ču­je Petruccelli. „Tektonické des­ky se posou­va­jí, tak­že jsme potře­bo­va­li pohyb­li­vé kuli­sy, kte­ré záro­veň odo­la­jí vel­kým nápo­rům vět­ru, deš­ti a sně­hu.“

Kulisy pro vel­ké kaska­dér­ské scé­ny měly spous­tu pohyb­li­vých sou­čás­tí, pro­to­že jsme potře­bo­va­li simu­lo­vat antigra­vi­tač­ní úči­nek blí­ží­cí­ho se Měsíce. Jednou z nej­ná­roč­něj­ších scén byla sek­ven­ce, kdy pří­li­vo­vá vlna zapla­ví hotel, ve kte­rém má Bradley před­náš­ku. „Patrick Wilson a já jsme toho dne spo­ly­ka­li nechut­né množ­ství vody,“ říká se smí­chem Bradley.

Vytvoření kulis Los Angeles v Montrealu bylo téměř nad­lid­ským poči­nem. Petruccelli říká: „Všechno bylo doslo­va od zákla­du posta­ve­no: při­stá­va­cí drá­ha, uli­ce, všech­ny budo­vy. Prostě vše, díky čemu jsme nasi­mu­lo­va­li auten­tic­ké detai­ly Los Angeles. Destrukce nás pak cel­kem sebra­la, pro­to­že jsme během jedi­né scé­ny muse­li vše, co jsem vytvo­ři­li, zni­čit. A to tak, aby vše vypa­da­lo rea­lis­tic­ky.“