(zatím nehodnoceno)
Loading...O FILMU
„Role Donnyho Bergera je klasickou rolí Adama Sandlera,“ prohlašuje Sean Anders, režisér nejnovějšího Sandlerova filmu Můj táta je šílenec. „Je to postava, jakou může zahrát jenom Adam. Donny se chová naprosto nepříčetně, ale když ho představuje Adam, stejně ho máte rádi. Sledovat ho v takové absurdní roli bylo úžasné.“
Ve filmu Sandler ztvárnil toho nejhoršího rodiče, jakého si dokážete představit – samozřejmě, že má svého syna rád a snažil se ze všech sil, ale Donny zkrátka oněch rodičovských sil příliš mnoho neměl. Přesto není veskrze špatný – dokážete najít věci, které ho omlouvají, možná se vám dokonce i zalíbí. „Donny je šílený, nespoutaný, má příšerný úsudek, ale je to vážně laskavý člověk a užívá si života,“ říká Anders. „Je to ten typ člověka, který se dokáže skamarádit úplně s každým. Nezáleží mu na tom, jací ostatní jsou. Jeho schopnost užívat si života divákům umožňuje, aby mu celou řadu chyb prostě odpustili.“
Při svém prvním setkání se Sandlerem Anders se svým produkčním partnerem Johnem Morrisem probírali, co je podle nich jádrem celého filmu. „S Johnem nás přitahují snímky o mužském kamarádství, a vztah otce a syna je v tomhle případě velice emocionální – každý chlap má velice silný vztah ke svému otci. Tahle emotivnost nám umožnila realizovat některé šílenosti, které se ve filmu objevují – díky ní je tedy celý film ještě zábavnější.“
Podle Anderse je jejich vztah obzvláště patrný v jedné konkrétní scéně. Donny a Todd v ní procházejí těžkou zkouškou, když otec svého syna učí jezdit na kole. „Tahle scéna ztělesňuje celou podstatu filmu,“ míní režisér. „Todd musí Donnymu důvěřovat a stát se v pravém slova smyslu jeho synem, a Donny se musí chovat jako otec a svého syna nezklamat.“
Kdo by mohl ztvárnit Donnyho syna (a měl na takovou roli správný věk)? Andy Samberg se domníval, že odpověď zná, a prohlašuje, že Sandlerovi nedovolil, aby na to byť jen na okamžik zapomněl. „V podstatě jsem ho všude pronásledoval, dokud mě neobsadili,“ směje se.
„Andy od začátku vnímal svou postavu jako někoho, kdo zoufale touží po otcovské lásce, ale kdo se tolikrát zklamal, že si kolem sebe vystavěl zdi,“ říká Anders. „Kdokoliv by mohl Todda zahrát jako někoho, kdo zkrátka nenávidí svého otce a pak si to rozmyslí. Ale v případě Andyho jasně vidím, že Todd o vztah se svým otcem stojí – jenom mu zkrátka nedůvěřuje.“
„Tenhle film je o tom, jak se smířit s tím, kým jste a odkud pocházíte – i když má vše své chyby – místo abyste se snažili být někým, kým nejste,“ míní Samberg. „Všichni máme nějaké kostlivce ve skříni, někteří z nás jich tam mají víc než jiní. Ale rodina je důležitá, bez ohledu na to, jak dobrá nebo špatná je.“
„Todd v sobě má něco, co do jisté míry všichni známe – onu směsici lásky k rodině, ale současně pocit studu za ni. Jeho postava to dovádí do extrémů,“ vysvětluje Anders.
Leighton Meester se ve filmu objevuje coby Toddova snoubenka Jamie. „Na začátku je to zdánlivě velice milá dívka, normální nevěsta,“ říká Meester. „Ale promění se v hotovou nestvůru. Nejdřív jí to nemůžete mít ani moc za zlé, když vidíte, co Donny vyvádí. Ale pak se o ní dozvíte trochu víc...“
„Ve skutečnosti je Leighton příjemná, volnomyšlenkářská žena,“ prozrazuje Anders. „Vkládá to do své postavy, takže si na začátku myslíte, že na Donnyho vyvádění reaguje tak, jak by na něj reagoval kdokoliv. Teprve později se dozvídáme, jak přehnaně a majetnicky se ve skutečnosti chová.“
Milo Ventimiglia představuje Chada, Jamieho bratra a mariňáka. „Bere svou službu velice, velice vážně,“ říká Ventimiglia. „Řeší nejmenší detaily na uniformě, vlasech, chůzi, hovoru, prostě všechno, co vás napadne. Toddem pohrdá.“
Ve filmu potřebuje Donny k navázání vztahu se svým synem pomoc svého nejlepšího přítele. Tím je shodou okolností Vanilla Ice, který ve filmu hraje sám sebe – Toddova „strýčka Vannyho“. O svých přípravách na natáčení tato ikona devadesátých let říká následující: „Pořád jsem přemítal o tom, jaký Adam asi bude? Budu si s ním rozumět? A pak jsme se sešli a ano, byl velice skromný a zábavný, ale současně velice seriozní, co se týče natáčení. V jeho společnosti je příjemně.“
Anders vysvětluje, že se v případě Vanilly Ice nejedná o cameo, ale o plnohodnotnou vedlejší roli. „Je to Donnyho bývalý nejlepší kamarád a důvěrník,“ popisuje. A upozorňuje na to, že tato legenda devadesátých let projevila pozoruhodný komediální talent. „Zejména je tu jedna scéna, ve které se odehraje víceméně klasická situace – jeho postava a postava prodavače v samoobsluze se něčeho vyděsí, chtějí utéct, ale rozběhnou se nedopatřením proti sobě, narazí do sebe a pak běží na opačnou stranu. Pokaždé, když to vidím, mě udivuje, jak skvěle Vanilla Ice tenhle klasický prvek z němých grotesek zvládl zahrát.“
Jelikož má za otce Donnyho a za „strýčka“ Vanillu Ice, potřebuje Todd pomoc a podporu někoho rozumnějšího. Tou osobou je Brie, která „do všeho toho chaosu vnáší trochu klidu,“ jak aspoň tvrdí Ciara, slavná zpěvačka, která si ji zahrála. Brie je dcera jedné ze striptérek z Donnyho oblíbeného podniku a Todda velice chápe. „Todd je Brie schopen říct o tom, co se s jeho životem děje, vysvětlit jí něco málo z toho, co právě prožívá,“ pokračuje Ciara. „Ona ho za to nesoudí. Je to milé a proto mezi nimi vzniká pouto.“
Svatba se odehrává v luxusním sídle, které patří Toddovu bohatému šéfovi Stevovi Spirou. Kdo jiný by někoho takového mohl představovat než Tony Orlando? „Je to komplexní postava,“ prohlašuje slavný zpěvák. „Má jisté dobré vlastnosti, ale prostě si nemůže pomoci a musí se k lidem chovat nepříjemně.“
Orlando se se Sandlerem potkal na narozeninové oslavě Brookse Arthura, který dohlížel na soundtracky celé řady snímků společnosti Happy Madison. „Kdybych na tu oslavu nešel, nebyl bych Steve Spirou,“ shrnuje. „Ukazuje se, že pokud chodíte na oslavy, dříve nebo později si vás někdo všimne.“
Toddovými nejlepšími přáteli jsou jeho spolupracovník Phil se svou ženou, které představují Will Forte a Rachel Dratch. „Phil je fanatikem přes všechno, co se týká mysu Cod, známého turistického místa,“ říká Forte. „Nejprve jsem si myslel, že je můj kostým naprosto šílený, ale pak jsem zjistil, že v takovém oblečení chodí lidé na mysu Cod neustále.“ Co se role manžela Rachel Dratch týče, říká Forte: „Byla z toho velice nadšená, protože bylo rozhodnuto, že se spolu v jisté fázi filmu musíme vyspat a po tom ona se mnou toužila už roky. Všechno se jí to splnilo. Pravděpodobně se večer předtím modlila a její modlitby byly vyslyšeny.“
Jima Nance, postavu, která se vyznačuje přímočarostí a bezmeznou láskou k New England Patriots, si zahrál Rex Ryan, který, pokud zrovna v něčem nehraje, zaskakuje jako hlavní trenér New York Jets – největšího soupeře Patriots. Nepříjemné? Kdepak. „Nesmíte se brát moc vážně,“ vysvětluje Ryan. „Jim je velkým fanouškem Bostonu a to je jen jedna z jeho vlastností. Ale víte, co jsem slyšel? Museli se ve filmu spokojit s Bostonem, protože všechny reklamní materiály Jets jsou beznadějně rozebrané.“
Herecký tým doplňuje také komediální herečka Luenell v roli zasloužilé striptérky Champale. Champale vystupuje v Donnyho nejoblíbenějším podniku – striptýzovém podniku Classy Rick’s Bacon and Legs. „Champale pracuje jako striptérka přes 30 let,“ říká Luenell. „Podařilo se jí zajistit pro svou dceru vysokoškolské vzdělání, ale nejde jenom o to – skutečně ji její práce baví. Pracuje, aby potěšila úchyly po celém světě, protože i úchylové potřebují lásku a pozornost.“
„Když je producentem filmu Adam, točíte v podstatě film vy s ním,“ popisuje režisér Sean Anders. Můj táta je šílenec je jeho druhým celovečerním snímkem a prvním se Sandlerem, což je pozoruhodné, protože Sandler často spolupracuje se stálým týmem. Ačkoliv jim mohlo zabrat jistý čas, než se navzájem poznali, prohlašuje Anders, že on i další nováčci – včetně například kameramana Brandona Trosta a výtvarníka Aarona Osbornea – byli do rodiny Happy Madison uvítáni s otevřenou náručí. „Štáb se skládal z těch nejpřátelštějších lidí, jaké jsem kdy poznal,“ říká Anders. „Jde s nimi naprosto skvěle vycházet. Všichni společně natáčeli každý Adamův film, takže znají své slabé i silné stránky a vědí, co jak zařídit a jak se nejlépe domluvit. Zejména pomocný režisér Danny Silverberg je srdcem celého týmu a je to ten nejpříjemnější a nejrozumnější člověk, na jakého můžete narazit.“
„Adam je víc než pouhý producent, je to přírodní živel,“ soudí výtvarník Aaron Osborne. „Skvěle se s ním spolupracuje. Zajímá se úplně o každou věc, která se týká natáčení, a je velmi otevřený vzájemné spolupráci.“
Kostymérka Ellen Lutter míní, že Sandler se zajímá o veškeré prvky natáčení filmu proto, že se chce ujistit, že příběh a humor vyzní přesně tak, jak je zamýšlel. „Rozebírám s ním všechny kostýmy všech postav filmu. Bavíme se o specifických vlastnostech daných postav a probíráme všechny vtipy – jsme velice pečliví při vytváření kontrastů, které jsou poté vtipné,“ vysvětluje.
Samozřejmě na to má nemalý vliv sám Sandler. „Na spolupráci s Adamem se mi nejvíc líbí to, jak je ohromně vtipný,“ říká Anders. „Pracujeme na nějaké scéně a přemýšlíme, jak do ní dostat ještě nějaký vtip. Mohu přijít s nějakým nápadem, který třeba sám o sobě nebyl vtipný, ale ubíral se správným směrem, a Adam z něj vytvoří něco neuvěřitelně komického. Pak samozřejmě vypadám dobře – může přijít s něčím legračním a zaonačit to tak, že to působí, jako by se jednalo o můj nápad. Při režírování tohoto filmu jsem nejen spolupracoval s Adamem Sandlerem, ale dokonce s Adamem Sandlerem v nejlepší kondici, protože si to tak užíval a měl radost ze svobody, kterou při práci na své postavě měl.“
Ve filmu, v němž většina hlavních postav není tím, koho ze sebe dělá, měl štáb jeden hlavní úkol. „Naše práce spočívala v tom, abychom pomohli podpořit divadlo, které postavy filmu okolnímu světu předvádějí. Snažili jsme se vytvořit pro ně prostředí takové, aby k jejich odhalení nakonec v souladu se scénářem došlo nebo nedošlo. Film je o dvou odlišných světech – o světě Donnyho Bergera a o světě jeho syna – takže hlavní estetickou výzvou bylo vytvořit rozdíly mezi těmi dvěma světy a dovolit, aby se před divákovýma očima oba tyto světy vší silou střetly.“
Tento rozdíl předvádějí dvě hlavní lokace filmu – dům Stevea Spirou, ve kterém probíhá svatba, a podnik Classy Rick’s Bacon and Legs, Donnyho oblíbený strip klub.
Najít správný dům nebylo podle Osbornea snadné. „Hledali jsme snad všude – málem jsme se při hledání toho správného místa pro svatbu zbláznili. Chtěli jsme toho tolik – potřebovali jsme dvůr, který by mohla sousedit zmenšená verze stadionu Fenway Park. Procestovali jsme všechna možná místa, létali jsme vrtulníkem, prohlíželi si pobřeží – snažili jsme se najít dokonalý dům. Nějakou dobu to zabralo a když jsme ho konečně našli, jásali jsme radostí. Konečně jsme ho měli – bylo tam všechno: pláž, odpovídající průčelí, prostory v zadní části, které jsme mohli napojit na náš malý Fenway Park, a majitel, který náš film velmi podporoval a přivítal nás.“
Zmenšený Fenway Park nevyrostl na dvoře domu, na místo ho dosadila filmová kouzla. „Postavil jsem velký altánek s výhledem na vodu, a ten jsme používali jako bod, kde docházelo ke střihu – část téhož altánku jsem postavil v jednom parku a v tom jsme vybudovali i náš Fenway Park. Nastudovali jsme ten skutečný do posledního kamínku – byli jsme v Bostonu a věděli jsme, že s Fenwayem si nemůžeme zahrávat. Pokud se důkladně podíváte na obrazovku, kde se ve Fenway Parku zobrazuje skóre zápasu, najedete na něm morseovkou jména původních majitelů. Chtěli jsme to zachovat, ale napsali jsme na něj „Happy Madison“.“
„Naproti tomu striptýzový klub jsme v souladu s oním kontrastem našli hned první den. Vešli jsme tam a věděli jsme, že jsme na tom správném místě – ať už se jednalo o velký dřevěný bar, nízká, rozbitá světla či římsy, všechno bylo takové, jaké jsme si to představovali.“
V mnoha ohledech je Danny někdo, kdo nikdy nedokázal dospět. „Donny je poměrně dost nadčasová postava,“ soudí Osborne. „Například jeho byt – říkali jsme si, že vypadá úplně stejně, jako vypadal, když mu bylo šestnáct. Domnívali jsme se, že si ho zkrátka prohlédl a řekl si, že na něm není co měnit, a nikdy se odtud neodstěhoval. Jsou v něm všechny plakáty a věci, které tam měl už v šestnácti – tedy kromě jediné změny: teď má vodní postel.“
Jako nadčasový popisuje kostymérka Ellen Lutter, veteránka jedenácti předchozích Sandlerových filmů, také Donnyho vzhled. „Paruka i oblečení prošly určitým vývojem, než jsme se rozhodli pro finální podobu,“ podotýká. „Přemýšleli jsme o tom, jak by vypadal a oblékal se člověk, který se zasekl v osmdesátých letech, i když jsme se spokojili s poněkud klasičtější vizáží rockera. Je to člověk, který žije na večírcích, ale nezajímá ho móda – pokud bychom ho oblékli například do ošoupaných džínsů, vypovídalo by to o jeho osobě něco jiného, než jsme chtěli.“
Lutter prohlašuje, že ačkoliv šaty samy o sobě postavu netvoří, mohou často herci pomoci, aby se v ní zorientoval – a to platí dvojnásob pro komedie, kde něčí vzhled může hodně napomoci vtipu. „Způsob, jakým někomu sedí oblečení, je v podstatě velmi výmluvný. Sděluje vám, jaká ta postava je – jde o pečlivě upraveného, škrobeného člověka, nebo je to bezstarostný pohodář? Má působit roztomile a legračně nebo naopak odporně a legračně? Oblečení vtipy hodně zdůrazňuje. Ve filmu Můj táta je šílenec by ani zdaleka nebylo tak vtipné nechat Donnyho procházet se po luxusním domě s pivem v ruce a chovat se jako hulvát, kdyby všem nebylo jasné, jací nóbl lidé v něm žijí. Naším předpokladem bylo, že to, že z jeho chování budou naprosto nepříčetní, je jedním z důvodů, proč je to tak vtipné.“
Ve finále jde vždycky o vtip. „Představte si tlusťocha, který vyhraje maraton. Je vtipnější, když v cíli vypadá jako otrhaný vandrák a má staré kraťasy a tričko, nebo když má na sobě moderní běžecký oblek a vypadá jako někdo, kdo si opravdu myslí, že by maraton mohl vyhrát? Která z těch možností vtipu prospěje?“
Dalším příkladem takového zdůraznění vtipu oblečením jsou kostýmy pro babičku – navenek velmi přesvědčivě působící ženu z vyšších vrstev. „Musela vypadat věrohodně, velmi ladně a elegantně,“ vysvětluje Lutter. Ve filmu je Donny její osobou okouzlený – a také její fotografií z mládí, na které pózuje ve velice pozoruhodných plavkách. „Pro vtip s plavkami jsme museli celé plavky vymyslet, protože nikdy neexistovaly. Vytvořila jsem falešné plavky s bombarďáky, které vypadají přihlouple, protože to byla přesně pointa tohoto vtipu. Nejde ani o žádnou sexy fotografii, ale to je Donnymu naprosto jedno.“
Práce Lutter s jejím týmem ale není úplná, dokud se do celého procesu nezapojí i sami herci. „Přicházíme s možnostmi a připravujeme jim různé varianty kostýmů, ale teprve když si o nich můžeme promluvit s herci a probereme je s režisérem a s Adamem vše nabývá finální podoby. Ti všichni přijdou se svěžími nápady, protože na svých postavách pracují, a vy se můžete soustředit na to, co se pro kterou postavu hodí a co ne. Stále žasnu nad tím, co se může během zkoušek kostýmů odehrát. Je to jako koktejl – nejde tu o jednotlivé složky, ale o to, co se stane, když je všechny spojíte dohromady.“
Pro striptérku Champale, představovanou Luenell, bylo také třeba vytvořit rafinovaný a zajímavý kostým. Lutter s falešnými tělesnými proporcemi v rámci kostýmů poprvé experimentovala při natáčení filmu Jack a Jill (v němž se krátce objevuje David Spade v roli ženy s poměrně odvážným výstřihem). „Při práci na zmíněném filmu jsme vytvořili prsa a břicho jako součást kostýmu a David si ho celý mohl prostě obléknout a stačilo ho do něj jen zapnout – nemusel trávit šest hodin v maskérském křesle a to mu v mnohém velice pomohlo. V případě Champale jsme udělali něco podobného: zakomponovali jsme prsa do podprsenky, vytvořili prádlo v tělové barvě, které to celé drželo, a potom vypracovali tři nebo čtyři kostýmy, do kterých se celé tohle nové tělo mohlo obléknout. Luenell byla fantastická – ohromně nám se vším pomáhala.“
Nejnovější komentáře