Nenechte se zmást názvem filmu. O sny v něm totiž vlastně ani moc nejde. Alespoň ne o sny v pravém slova smyslu – tedy „noční sny“. A vědy se zde také moc nedočkáte. Ani naučných vysvětlení. O co zde tedy vlastně jde, ptáte se?? Čtěte dále a uvidíte...
Michel Gondry přišel se svým prvním autorským filmem. Nabízí divákovi citlivý příběh mladíka Stephana (jehož ztvárnil výborný Geal García Bernal), který přichází do Francie z Mexika po smrti svého otce. Matka jej do Francie zlákala na „kreativní práci“, kterou mu sehnala ve firmě tvořící kalendáře. Jak se ovšem ukáže, Stephane nemá za úkol vymýšlet nové kalendáře, ale pouze sázet písmenka nad obrázky v kalendářích. Polapen monotóní prací Stephane stále více hledá únik ve své fantazii, která mu nabízí nepřeberné možnosti – může se zde udatně postavit konformnímu šéfovi, získat dívku, po které touží, být překupníkem drog, dramaticky prchajícím před zákonem v lepenkovém autě. Jak se říká: Fantazii se meze nekladou. Ve chvíli, kdy se setká se svou sousedkou Stephanií, se ovšem sám začíná ztrácet v tom, co je fantazie a co skutečnost. Co je sen a co realita.
Snímek Nauka o snech je neobvyklý hned v několika směrech. Za prvé: Jeho hlavní protagonista je Mexičan pod taktovkou Francouze. Za druhé: Ve filmu se mluví anglicky a francouzsky, tedy cizími jazyky pro G. G. Bernala. Za třetí: Na stvoření Stephanových fantazií bylo užito minimum počítačově tvořených vizuálních efektů. Většina scén byla vystavěna na užití kulis stvořených z kartonu a/nebo se jednalo o tradiční efekty (tedy vytvořené bez počítačové pomoci). Krásné je, že snímku tento fakt naprosto neubírá na kráse, ba právě naopak.
Faktem je, že občas je snímek lehce zmatený. Jedná se především o scény, u kterých spolu se Stephanem váháte, zda se jedná ještě o realitu, či již ne. Těžko říct, jestli to při realizaci snímku věděl sám tvůrce, každopádně v některých scénách je možno více interpretací, některé jsou časem rozluštěny (a nutno podotknout, že velmi mile – viz. scéna s dopisem a ramínkem:-). On vůbec celý film působí tak nějak MILE, pomineme-li scénu v niž se Stephane z nějakého podivného důvodu chová ke Stephanii velmi urážlivě (až hnusně!) a máte chuť mu vrazit, ať se vzpamatuje. Ovšem ta je skutečně jenom jedna. Díky Bohu. Větší množství je scén, u kterých se budete přitrouble usmívat nebo vyloženě chechtat. Například ve scéně, kdy je Stephane se svým kolegou vyhodit televizi do řeky, protože mu ubírá životní čas, nebo ve scéně, kdy opět tento kolega přijde do hospody v košili – kravatě – a koženém křiváku s cvočky. Říkáte si, že to nezní moc k popukání? No vlastně není, ale až tyto výjevy uvidíte na vlastní oči, třeba názor změníte a zjistíte, že se také usmíváte.
Je nepochybně příjemné odejít z kina s pocitem, že vám film NĚCO dal. Myslím si, že Nauka o snech k tomuto typu filmů patří. Já jsem se například rozhodla, že si musím jednou ušít svůj vlastní telefon a odnesla jsem si neskutečně krásný pocit, který mi zůstal ještě dlouho v hlavě, stejně tak jako ozvěna geniální hudby, která film prostupuje. A koho nedojme závěrečná scéna, musí mít hroší kůži. A tu se přiznám, že já rozhodně nemám.
