(zatím nehodnoceno)
Loading...Kniha „Zloději knih“ převážně informuje o ničivém a masovém ničení, rabování nepohodlné literatury v zemích, jako jsou Německo, Nizozemí, Francie, Itálie, Polsko nebo Rusko. A ať se to zdá jakkoliv neskutečné, v této době shořelo až na tisíce knih.
„Kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec.“ (Heindrich Heine)
Pálení knih bylo a je jedno z největších barbarství všech dob. Během 2. světové války to byla jedna z účinných zbraní proti menšinám a jiným malým národům.
„Večer 10. května 1933 vzplály po celém Německu hranice. Shořely na nich knihy Marxe, Manna, Brechta, Hemingwaye a dalších spisovatelů, kteří prý ztělesňovali dekadentní životní styl nýmarské republiky.“
Pálením knih chtěli dát nacisté najevo projev své nadvlády, cenzury, stvoření idealistické propagandy, jež by strhla davy a hlavně zničila na statisíce knih. Perfektně zvládnutá propaganda měla strhnout a přispět k hromadnému vyhlazování myšlenek. A jak tomu pomohli? Převážně za zdmi slavných knihoven...
„Ale i nacisté pochopili, že existuje něco silnějšího než slovo ničit, a sice vlastnit ho, získat nad ním kontrolu. Pochopili, že v knihách spočívá síla. Že slovo zůstane mocnou zbraní i poté, co dozní dunění děl. A nikoli jen slovo propagandy, ale i slovo pamětí. Pochopili, že ten, kdo má slovo ve své moci, nejen ovládá jeho výklad, ale také píše dějiny.“
Nacisté při rabování urvaly, co mohly, tedy i knihy. Zloději knih vypráví hlavně o rozvratu tisíců knihoven navždy rozprášených za druhé světové války. Miliony jednotlivých knih, které byly kdysi součástí jedné sbírky, nadále spočívají na policích po celé Evropě. Nic už je však nespojuje, těžko nahraditelné knihovny, jež byly obrazem lidí a společností, svých tvůrců, ale i strážců.
Není to však jen kniha o dávném ničení knih, ale i o lidech, jež za zachování svého literárního dědictví bojovali s nasazením vlastního života, a někteří z nich dokonce i o něj přišli. Lidé, jež zoufale bojovali proti krádežím literárního dědictví, neboť se obávali toho, že tak budou zbaveni své historie, lidskosti, ale i vlastní památky. Kniha o lidech, jež zoufale ukrývali rukopisy, zakopávali deníky, tiskli k sobě své nejdražší knihy na poslední cestě do Osvětimi.
Ostatně knihy jsou jen zřídkakdy unikátní pouze jako umělecká díla, ale často mají hodnotu pro mnohem více lidí. Do dnešních dní si knihy zachovávají symbolický skoro až duchovní význam. Vyhazovat knihy se stále považuje téměř za hrdelní zločin, a na pálení knih se pořád pohlíží jako na jeden z nejsilnějších projevů ničení kultury vůbec.
Schopnost číst a psát, až donedávna tak málo rozšířená, byla často považována za magii. Ten, kdo ji ovládal, mohl komunikovat s předky, jimž se přisuzovala autorita a moc. Psané slovo nám umožnilo zachovat více, dosáhnout dále a překlenout těžké časy.
Slova jsou velice mocné zbraně a historii píšou vítězové; a tyhle dvě základní věci pochopili i všichni velcí vůdcové jako Lenin, Stalin nebo Hitler. Nacisté jako antiintelektuální ničitelé kultury se snažili za každou cenu vymazat vzpomínky z knih na jejich skutečné majitelé, a proto vytrhávali strany se značkami majitelů, škrtali věnování, falšovali knihovní katalogy.
Nemůžeme se tedy divit, že hlavním cílem a posláním této knihy je i snaha o nápravu a dohledání původních majitelů dle nejrůznějších značek a exlibris. Nejčastěji se knihy dohledávali právě přes razítka a různé osobní Exlibris. Byla to práce skutečně velmi náročná, někdy úspěšná, jindy nikoliv.
Kniha „Zloději knih“ je velmi podrobná literatura faktu a pro běžného čtenáře to může být i dosti nudná a náročná literatura zejména pro velký výčet jednotlivých jmen osob, míst, dat a událostí. Všechno je dopodrobna popsáno a čtenáře tak nevědomky vtahuje do samotného dění tehdejšího válečného Německa.
Krásně poodhaluje a odkrývá jednotlivé příběhy a osudy lidí, kteří ať už ony knihy sami ničili nebo je naopak zachraňovali. Na více jak 470ti stránkách se vydáte na cestu na nejrůznějšími místy Evropy, do knihoven, jež byly během války vybrány a následně vybrakovány, zničeny a věřte, že se nejednalo pouze o ty židovské sbírky, ale i o propagandou zakázané autory, jež byly součástí zvláštního kulturního dědictví.
Svědectví o největší knižní genocidě se prolíná s neuvěřitelnými příběhy jednotlivých knih, knihoven, sbírek, ale i lidí s nimi spojených. A ať už se nám to líbí nebo ne, tak jsme část tohoto kulturního dědictví nenávratně ztratili, a proto bychom si je měli i nadále chránit a uchovávat pro další naše generace, neboť my lidé vnímáme literaturu a psané slovo jako něco z podstaty dobra....
Kniha je napsána velmi čtivou formou s velkým množstvím historických faktů, které si případně můžete dále dohledat z jiných zdrojů anebo nahlédnout do závěrečných vysvětlivek, kde jsou dle abecedy popsány a vysvětleny jednotlivé osoby, organizace, knihovny a archívy, pojmy a události.
Samozřejmě v knize nesmí chybět ani poznámky z jednotlivých kapitol. Já osobně bych tyto poznámky uvítala hned pod čarou na aktuální stránce, a ne až v samotném závěru knihy.
S knihami se nehází, netrhají se, se do nich nepíše a měly by se chovat v úctě. Dříve byly knihy vzácnost a k některým měli jejich majitelé silné a osobní vazby.
ZLODĚJI KNIH. Pátrání po zmizelých knihovnách
Napsal: Anders Rydell
Vydalo Nakladatelství KNIHA ZLÍN, s.r.o. v roce 2017
Vydání první
Počet stran: 471
Nejnovější komentáře