O největší knižní genocidě století se můžete dočíst v knize „Zloději knih“ - pátrání po zmizelých knihovnách

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Kniha „Zloději knih“ pře­váž­ně infor­mu­je o niči­vém a maso­vém niče­ní, rabo­vá­ní nepo­ho­dl­né lite­ra­tu­ry v zemích, jako jsou Německo, Nizozemí, Francie, Itálie, Polsko nebo Rusko. A ať se to zdá jak­ko­liv nesku­teč­né, v této době sho­ře­lo až na tisí­ce knih.

„Kde pálí kni­hy, tam lidi také pálí nako­nec.“ (Heindrich Heine)

Pálení knih bylo a je jed­no z nej­vět­ších bar­bar­ství všech dob. Během 2. svě­to­vé vál­ky to byla jed­na z účin­ných zbra­ní pro­ti men­ši­nám a jiným malým náro­dům.

„Večer 10. květ­na 1933 vzplá­ly po celém Německu hra­ni­ce. Shořely na nich kni­hy Marxe, Manna, Brechta, Hemingwaye a dal­ších spi­so­va­te­lů, kte­ří prý ztě­les­ňo­va­li deka­dent­ní život­ní styl nýmar­ské repub­li­ky.“

Pálením knih chtě­li dát nacis­té naje­vo pro­jev své nad­vlá­dy, cen­zu­ry, stvo­ře­ní ide­a­lis­tic­ké pro­pa­gan­dy, jež by strh­la davy a hlav­ně zni­či­la na sta­ti­sí­ce knih. Perfektně zvlád­nu­tá pro­pa­gan­da měla strh­nout a při­spět k hro­mad­né­mu vyhla­zo­vá­ní myš­le­nek. A jak tomu pomoh­li? Převážně za zdmi slav­ných kniho­ven...

„Ale i nacis­té pocho­pi­li, že exis­tu­je něco sil­něj­ší­ho než slo­vo ničit, a sice vlast­nit ho, zís­kat nad ním kon­t­ro­lu. Pochopili, že v kni­hách spo­čí­vá síla. Že slo­vo zůsta­ne moc­nou zbra­ní i poté, co dozní duně­ní děl. A niko­li jen slo­vo pro­pa­gan­dy, ale i slo­vo pamě­tí. Pochopili, že ten, kdo má slo­vo ve své moci, nejen ovlá­dá jeho výklad, ale také píše ději­ny.“

Nacisté při rabo­vá­ní urva­ly, co moh­ly, tedy i kni­hy. Zloději knih vyprá­ví hlav­ně o roz­vra­tu tisí­ců kniho­ven navždy roz­prá­še­ných za dru­hé svě­to­vé vál­ky. Miliony jed­not­li­vých knih, kte­ré byly kdy­si sou­čás­tí jed­né sbír­ky, nadá­le spo­čí­va­jí na poli­cích po celé Evropě. Nic už je však nespo­ju­je, těž­ko nahra­di­tel­né knihov­ny, jež byly obra­zem lidí a spo­leč­nos­tí, svých tvůr­ců, ale i stráž­ců.

Není to však jen kni­ha o dáv­ném niče­ní knih, ale i o lidech, jež za zacho­vá­ní své­ho lite­rár­ní­ho dědic­tví bojo­va­li s nasa­ze­ním vlast­ní­ho živo­ta, a někte­ří z nich dokon­ce i o něj při­šli. Lidé, jež zou­fa­le bojo­va­li pro­ti krá­de­žím lite­rár­ní­ho dědic­tví, neboť se obá­va­li toho, že tak budou zba­ve­ni své his­to­rie, lid­skosti, ale i vlast­ní památ­ky. Kniha o lidech, jež zou­fa­le ukrý­va­li ruko­pi­sy, zako­pá­va­li dení­ky, tisk­li k sobě své nej­draž­ší kni­hy na posled­ní ces­tě do Osvětimi.

Ostatně kni­hy jsou jen zříd­kakdy uni­kát­ní pou­ze jako umě­lec­ká díla, ale čas­to mají hod­no­tu pro mno­hem více lidí. Do dneš­ních dní si kni­hy zacho­vá­va­jí sym­bo­lic­ký sko­ro až duchov­ní význam. Vyhazovat kni­hy se stá­le pova­žu­je téměř za hrdel­ní zlo­čin, a na pále­ní knih se pořád pohlí­ží jako na jeden z nej­sil­něj­ších pro­je­vů niče­ní kul­tu­ry vůbec.

Schopnost číst a psát, až done­dáv­na tak málo roz­ší­ře­ná, byla čas­to pova­žo­vá­na za magii. Ten, kdo ji ovlá­dal, mohl komu­ni­ko­vat s před­ky, jimž se při­su­zo­va­la auto­ri­ta a moc. Psané slo­vo nám umož­ni­lo zacho­vat více, dosáh­nout dále a pře­kle­nout těž­ké časy.

Slova jsou veli­ce moc­né zbra­ně a his­to­rii píšou vítě­zo­vé; a tyhle dvě základ­ní věci pocho­pi­li i všich­ni vel­cí vůd­co­vé jako Lenin, Stalin nebo Hitler. Nacisté jako antiin­te­lek­tu­ál­ní niči­te­lé kul­tu­ry se sna­ži­li za kaž­dou cenu vyma­zat vzpo­mín­ky z knih na jejich sku­teč­né maji­te­lé, a pro­to vytr­há­va­li stra­ny se znač­ka­mi maji­te­lů, škr­ta­li věno­vá­ní, fal­šo­va­li kni­hov­ní kata­lo­gy.

Nemůžeme se tedy divit, že hlav­ním cílem a poslá­ním této kni­hy je i sna­ha o nápra­vu a dohle­dá­ní původ­ních maji­te­lů dle nej­růz­něj­ších zna­ček a exlib­ris. Nejčastěji se kni­hy dohle­dá­va­li prá­vě přes razít­ka a růz­né osob­ní Exlibris. Byla to prá­ce sku­teč­ně vel­mi nároč­ná, někdy úspěš­ná, jin­dy niko­liv.

Kniha „Zloději knih“ je vel­mi podrob­ná lite­ra­tu­ra fak­tu a pro běž­né­ho čte­ná­ře to může být i dosti nud­ná a nároč­ná lite­ra­tu­ra zejmé­na pro vel­ký výčet jed­not­li­vých jmen osob, míst, dat a udá­los­tí. Všechno je dopo­drob­na popsá­no a čte­ná­ře tak nevě­dom­ky vta­hu­je do samot­né­ho dění teh­dej­ší­ho váleč­né­ho Německa.

Krásně pood­ha­lu­je a odkrý­vá jed­not­li­vé pří­běhy a osu­dy lidí, kte­ří ať už ony kni­hy sami niči­li nebo je nao­pak zachra­ňo­va­li. Na více jak 470ti strán­kách se vydá­te na ces­tu na nej­růz­něj­ší­mi mís­ty Evropy, do kniho­ven, jež byly během vál­ky vybrá­ny a násled­ně vybra­ko­vá­ny, zni­če­ny a věř­te, že se nejed­na­lo pou­ze o ty židov­ské sbír­ky, ale i o pro­pa­gan­dou zaká­za­né auto­ry, jež byly sou­čás­tí zvlášt­ní­ho kul­tur­ní­ho dědic­tví.

Svědectví o nej­vět­ší kniž­ní geno­ci­dě se pro­lí­ná s neu­vě­ři­tel­ný­mi pří­běhy jed­not­li­vých knih, kniho­ven, sbí­rek, ale i lidí s nimi spo­je­ných. A ať už se nám to líbí nebo ne, tak jsme část toho­to kul­tur­ní­ho dědic­tví nená­vrat­ně ztra­ti­li, a pro­to bychom si je měli i nadá­le chrá­nit a ucho­vá­vat pro dal­ší naše gene­ra­ce, neboť my lidé vní­má­me lite­ra­tu­ru a psa­né slo­vo jako něco z pod­sta­ty dob­ra....

Kniha je napsá­na vel­mi čti­vou for­mou s vel­kým množ­stvím his­to­ric­kých fak­tů, kte­ré si pří­pad­ně může­te dále dohle­dat z jiných zdro­jů ane­bo nahléd­nout do závě­reč­ných vysvět­li­vek, kde jsou dle abe­ce­dy popsá­ny a vysvět­le­ny jed­not­li­vé oso­by, orga­ni­za­ce, knihov­ny a archí­vy, pojmy a udá­los­ti.

Samozřejmě v kni­ze nesmí chy­bět ani poznám­ky z jed­not­li­vých kapi­tol. Já osob­ně bych tyto poznám­ky uví­ta­la hned pod čarou na aktu­ál­ní strán­ce, a ne až v samot­ném závě­ru kni­hy.

S kni­ha­mi se nehá­zí, netr­ha­jí se, se do nich nepí­še a měly by se cho­vat v úctě. Dříve byly kni­hy vzác­nost a k někte­rým měli jejich maji­te­lé sil­né a osob­ní vaz­by.

ZLODĚJI KNIH. Pátrání po zmi­ze­lých knihov­nách
Napsal: Anders Rydell
Vydalo Nakladatelství KNIHA ZLÍN, s.r.o. v roce 2017
Vydání prv­ní
Počet stran: 471