Odyssea - Christopher Nolan a jeho velká adaptace řecké mytologie (Recenze)

Zdroj: Universal Pictures

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Odysseus (Matt Damon) byl král řec­ké­ho ost­ro­va Ithaka, kte­rý dle legend a bás­ní­ka Homéra vymys­lel slav­né­ho Trójského koně, jenž výraz­nou měrou pomohl obelstít obrán­ce Tróji a ukon­čit tak vyčer­pá­va­jí­cí dobý­vá­ní toho­to měs­ta. Po skon­če­ní bojů netou­ží Odysseus po ničem jiném než vrá­tit se domů, za man­žel­kou Pénelopé (Anne Hathaway) a synem Télemachem (Tom Holland). Svými odváž­ný­mi činy však dle pověs­tí rozhně­val bohy a ti se mu roz­hod­li návrat co nej­víc zkom­pli­ko­vat. I pro­to se slo­vo „ody­sea“ sta­lo syno­ny­mem pro ces­tu plnou pře­ká­žek, kte­ré pout­ní­ka odvá­dě­jí od jeho cíle, mís­to toho, aby ho k němu při­bli­žo­va­ly. Zatímco Odysseus vzdo­ru­je bohům, obrům, svůd­né kou­zel­ni­ci Kirké a dal­ším nebez­pe­čím, jeho žena Pénelopé vzdo­ru­je mužům, kte­ří chtě­jí uchvá­tit ji a s ní celé ithac­ké krá­lov­ství...

Christopher Nolan pat­ří mezi reži­sé­ry, jejichž jmé­no dnes dáv­no pře­sa­hu­je hra­ni­ce fil­mo­vých fanouš­ků. Zatímco mno­ho tvůr­ců zna­jí pře­de­vším lidé, kte­ří se o kine­ma­to­gra­fii zají­ma­jí podrob­ně­ji, Nolan se během své kari­é­ry zařa­dil mezi něko­lik málo sou­čas­ných fil­ma­řů, jejichž novin­ky se auto­ma­tic­ky stá­va­jí fil­mo­vou udá­los­tí. Režisér tri­lo­gie o Temném rytí­ři, Počátku, Interstellaru, Dunkerku nebo Oppenheimera si vybu­do­val pověst auto­ra, kte­rý doká­že spo­jit obří holly­wo­od­ské měřít­ko s výraz­ně osob­ním pří­stu­pem.

Vrchol jeho kari­é­ry mohou mno­zí spat­řo­vat prá­vě v tri­lo­gii o Batmanovi, kte­rá uká­za­la, že i komik­so­vá adap­ta­ce může fun­go­vat jako ambi­ci­óz­ní dra­ma. Nolan se ovšem nikdy nestal reži­sé­rem jed­né jedi­né série. Naopak se během let neu­stá­le sna­žil hle­dat nové výzvy a pra­co­vat s růz­ný­mi žán­ry. Od sci-fi přes váleč­ný film až po živo­to­pis­né dra­ma doká­zal opa­ko­va­ně uká­zat, že jeho nej­vět­ší síla nespo­čí­vá pou­ze ve vel­kých nápa­dech, ale také ve schop­nos­ti pro­mě­nit je v oso­bi­té fil­mo­vé zážit­ky.

Jeho fil­my čas­to pra­cu­jí s kom­pli­ko­va­nou struk­tu­rou vyprá­vě­ní, neli­ne­ár­ním časem, otáz­ka­mi pamě­ti, iden­ti­ty nebo lid­ské­ho vní­má­ní rea­li­ty. Zároveň pat­ří mezi reži­sé­ry, kte­ří si u vel­kých stu­di­o­vých pro­jek­tů doká­za­li vybu­do­vat neob­vykle sil­nou pozi­ci. Míra tvůr­čí kon­t­ro­ly, kte­rou má Nolan nad svý­mi fil­my, je v sou­čas­ném Hollywoodu poměr­ně výji­meč­ná. Po osca­ro­vém Oppenheimerovi pro­to při­chá­zí s pro­jek­tem, kte­rý může na prv­ní pohled půso­bit jako nej­vět­ší změ­na smě­ru v jeho kari­é­ře. Tím pro­jek­tem je Odyssea, fil­mo­vá adap­ta­ce slav­né­ho Homérova epo­su. Příběh sle­du­je Odyssea, krá­le Ithaky, kte­rý se po skon­če­ní Trojské vál­ky sna­ží vrá­tit zpět domů ke své man­žel­ce Penelopě a syno­vi Télemachovi. Jeho ces­ta se však kvů­li hně­vu bohů mění v dlou­hé puto­vá­ní plné nebez­pe­čí. Odysseus musí čelit nejen kyklo­pům, čaro­děj­ni­cím nebo moř­ským nestvůrám, ale také vlast­ním roz­hod­nu­tím a násled­kům vál­ky, kte­rou pomohl ukon­čit.

Už samot­ná výro­ba fil­mu nazna­čo­va­la, že Nolan nechce nato­čit oby­čej­ný his­to­ric­ký nebo fan­ta­sy vel­ko­film. Odyssea vznik­la jako pro­jekt s obrov­ský­mi ambi­ce­mi – kom­plet­ně na IMAX kame­ry, s roz­sáh­lou výpra­vou a roz­poč­tem, kte­rý ji řadí mezi nej­vět­ší pro­jek­ty zamě­ře­né na dospě­lé pub­li­kum. Nolan opět uka­zu­je, že i v době, kdy mno­ho vel­kých fil­mů spo­lé­há pře­de­vším na digi­tál­ní výro­bu, stá­le věří v sílu fyzic­ké­ho svě­ta.

Právě ten­to pří­stup je jed­ním z důvo­dů, proč jeho adap­ta­ce půso­bí zají­ma­vě ješ­tě před samot­ným uve­de­ním. Nolan nechce vytvo­řit pou­ze dal­ší dob­ro­druž­ný film, kde budou boho­vé a mon­stra slou­žit jako atrak­ce. Jeho cílem je pod­le vše­ho zob­ra­zit svět, ve kte­rém lidé sku­teč­ně věří, že myto­lo­gic­ké bytos­ti a zása­hy vyš­ších sil jsou sou­čás­tí jejich rea­li­ty.

A prá­vě v tom se skrý­vá hlav­ní roz­díl mezi rea­lis­tic­kou his­to­ric­kou fik­cí a rea­lis­tic­ky ucho­pe­ným mýtem. Nolan se nesna­ží vysvět­lit, že za pří­běhy o bozích a nestvůrách sto­jí pou­ze nepo­cho­pe­né pří­rod­ní jevy. Naopak při­jí­má pra­vi­dla Homérova svě­ta a ptá se, jak by lidé v tako­vém svě­tě sku­teč­ně žili, pře­mýš­le­li a roz­ho­do­va­li se.

To je ostat­ně důle­ži­té i z pohle­du samot­ných adap­ta­cí. Každá adap­ta­ce je urči­tým způ­so­bem inter­pre­ta­ce a žád­ná nemů­že být zce­la neut­rál­ním pře­pi­sem původ­ní­ho díla. Už slav­ný Souboj Titánů z roku 1981 uká­zal, že řec­ká myto­lo­gie nikdy nefun­go­va­la pou­ze jako jeden pev­ně daný pří­běh. Film Desmonda Davise kom­bi­no­val růz­né moti­vy, měnil role někte­rých postav a při­dá­val vlast­ní prv­ky, napří­klad iko­nic­kou robo­tic­kou sovu Bubo, kte­rá klid­ně moh­la vypad­nout ze Star Wars. Přesto jej nelze ozna­čit za neú­spěch jen pro­to, že nebyl vědec­ky přes­nou rekon­struk­cí myto­lo­gie. Jeho cílem bylo vytvo­řit vlast­ní fil­mo­vé dob­ro­druž­ství.

Nolanova Odyssea se vydá­vá jinou ces­tou, ale prin­cip zůstá­vá podob­ný. Nejde o mecha­nic­ké pře­ve­de­ní Homérova tex­tu na plát­no, ale o hle­dá­ní toho, co může ten­to pří­běh nabíd­nout sou­čas­né­mu pub­li­ku. A prá­vě pro­to je důle­ži­té, že se reži­sér nesou­stře­dí pou­ze na slav­ná dob­ro­druž­ství, ale také na člo­vě­ka, kte­rý se za legen­dou skrý­vá.

Odysseus Matta Damona není pou­ze slav­ný hrdi­na zná­mý z učeb­nic a pře­vy­prá­vě­ní antic­kých bájí. Je to člo­věk pozna­me­na­ný vál­kou, svý­mi roz­hod­nu­tí­mi a dlou­hým odlou­če­ním od domo­va. Vedle něj dostá­vá výraz­ný pro­stor také jeho syn Télemachos v podá­ní Toma Hollanda. Ten své­ho otce prak­tic­ky nikdy nepo­znal, pro­to­že jeho dět­ství ovliv­ni­la Trojská vál­ka a násled­né roky nejis­to­ty.

Právě tato dvo­jí per­spek­ti­va umož­ňu­je fil­mu vyprá­vět více než jen kla­sic­ký pří­běh o ces­tě domů. Zatímco Odysseus hle­dá ces­tu zpět ke své rodi­ně, Télemachos hle­dá odpo­věď na otáz­ku, kým jeho otec vlast­ně je a jaký odkaz po sobě zane­chal. Z dob­ro­druž­né­ho epo­su se tak stá­vá také pří­běh o vzta­hu mezi gene­ra­ce­mi, o násled­cích kon­flik­tů a o tom, zda může být slav­ný hrdi­na záro­veň zlo­me­ným člo­vě­kem.

Nolan záro­veň zůstá­vá věr­ný svým tra­dič­ním téma­tům. I ten­to­krát je důle­ži­tý čas, pou­ze ten­to­krát nejde o fyzi­kál­ní kon­cept jako v Interstellaru nebo Tenetu. Jde o čas lid­ské pamě­ti, o způ­sob, jakým minu­lost ovliv­ňu­je sou­čas­nost a jak člo­věk zno­vu pro­ží­vá udá­los­ti, kte­ré ho for­mo­va­ly.

Velkou roli ve fil­mu hra­je také samot­ná fyzic­ká strán­ka. Nolan dlou­ho­do­bě pre­fe­ru­je prak­tic­ké efek­ty tam, kde je to mož­né, a Odyssea není výjim­kou. Mytologické bytos­ti nejsou pou­ze digi­tál­ní­mi kon­struk­ce­mi vytvo­ře­ný­mi za úče­lem efekt­ní podí­va­né, ale sou­čás­tí sku­teč­ně vytvo­ře­né­ho fil­mo­vé­ho svě­ta. Výprava, kos­týmy, loka­ce a prá­ce kame­ra­ma­na Hoyteho van Hoytemy vytvá­ře­jí dojem, že ten­to svět sku­teč­ně exis­tu­je.

Stejně důle­ži­tý je i tvůr­čí tým kolem Nolana. Hudba Ludwiga Göranssona pomá­há vytvo­řit atmo­sfé­ru fil­mu, kte­rý balan­cu­je mezi dáv­nou minu­los­tí a moder­ním fil­mo­vým vyprá­vě­ním. Kamera pak vyu­ží­vá monu­men­tál­ní mož­nos­ti IMAX for­má­tu, ale záro­veň neza­po­mí­ná na intim­něj­ší momen­ty mezi posta­va­mi.

Odyssea samo­zřej­mě nebu­de fil­mem, kte­rý uspo­ko­jí kaž­dé­ho divá­ka. Každý, kdo má k Homérovu epo­su vlast­ní vztah, si s sebou při­ná­ší urči­tou před­sta­vu o tom, jak by měla jeho fil­mo­vá ver­ze vypa­dat. Někteří mohou oče­ká­vat tra­dič­něj­ší dob­ro­druž­ný epos, jiní doslov­něj­ší adap­ta­ci původ­ní­ho tex­tu. Nolanova ver­ze ovšem od začát­ku půso­bí jako film, kte­rý chce vést s před­lo­hou dia­log, niko­liv ji pou­ze ilu­stro­vat.

To je ostat­ně podob­né tomu, s čím se Nolan setkal už u Batmana. I teh­dy pra­co­val s posta­vou, kte­rá měla za sebou desít­ky let his­to­rie a obrov­ské množ­ství fanouš­kov­ských před­stav. Jeho řeše­ním neby­lo poku­sit se zavdě­čit všem, ale vytvo­řit vlast­ní inter­pre­ta­ci, kte­rá bude vychá­zet z respek­tu k před­lo­ze a záro­veň pone­se jeho osob­ní ruko­pis.

Odyssea tak není jen fil­mem o bozích, hrdi­nech a mon­strech. Je to pří­běh o návra­tu domů, o vině, pamě­ti, rodi­ně, ztrátách a hle­dá­ní vlast­ní­ho mís­ta ve svě­tě. Christopher Nolan nevzal Homérův epos jako nedo­tknu­tel­ný arte­fakt, ale jako živý pří­běh, kte­rý stá­le doká­že nachá­zet nové význa­my.

Jeho Odyssea mož­ná nebu­de fil­mem pro kaž­dé­ho a prav­dě­po­dob­ně bude ješ­tě dlou­ho vyvo­lá­vat deba­ty o tom, jak moc se adap­ta­ce může odchý­lit od své před­lo­hy. Pokud je ale smys­lem adap­ta­ce obje­vit v dáv­no zná­mém pří­bě­hu něco nové­ho, Nolan svůj cíl napl­ňu­je. Nenatočil pou­ze dal­ší ver­zi slav­né ces­ty jed­no­ho hrdi­ny, ale vlast­ní fil­mo­vou inter­pre­ta­ci pří­bě­hu, kte­rý lid­stvo pro­vá­zí už téměř tři tisí­ce let...

PS: Kdo zaví­tá do čes­ké­ho sálu IMAX na praž­ské Floře, dočká se vydat­né ochut­náv­ky na Dunu: Část tře­tí.

Verdikt: 100%