Pan Tau na horách

Photo © Česká televize

Jedinečný díl, kte­rý v dneš­ním kon­tex­tu dět­ských pořa­dů půso­bí jako relikt z jiné civi­li­za­ce

Dnešní uve­de­ní epi­zo­dy Pan Tau na horách nepů­so­bí jen jako návrat ke kla­si­ce, ale spí­še jako kul­tur­ní šok. V kon­fron­ta­ci s aktu­ál­ní dět­skou tele­viz­ní pro­duk­cí se ten­to díl jeví téměř nepa­t­řič­ně – klid­ný, tichý, poma­lý a až nebez­peč­ně sou­stře­dě­ný. Právě v tom však spo­čí­vá jeho síla i důvod, proč dnes vyvo­lá­vá spíš neklid než pou­hou nos­tal­gii.

Epizoda sta­ví na pan­to­mi­mě, obra­zu a ryt­mu, niko­li na vysvět­lo­vá­ní, kři­ku nebo per­ma­nent­ním toku infor­ma­cí. Pan Tau zde téměř nemlu­ví – a přes­to (nebo prá­vě pro­to) sdě­lu­je víc než vět­ši­na sou­čas­ných dět­ských pořa­dů dohro­ma­dy. Děti nejsou zahl­co­vá­ny, ale vyzý­vá­ny k pozor­nos­ti. Musí sle­do­vat, domýš­let, číst situ­a­ce a emo­ce. V dneš­ním medi­ál­ním pro­stře­dí, kde se dět­ský divák čas­to pova­žu­je za bytost s mini­mál­ní schop­nos­tí sou­stře­dě­ní, půso­bí tako­vý pří­stup sko­ro pro­vo­ka­tiv­ně.

Zarážející je také tem­po. Pan Tau na horách nikam nespě­chá. Nehoní se za pozor­nos­tí, nesna­ží se kaž­dou vte­ři­nu „zachrá­nit“ vti­pem nebo efek­tem. Kamera se zasta­ví, nechá scé­nu doznít, dovo­lí tichu, aby hrá­lo svou roli. To je v ost­rém kon­tras­tu s dneš­ní tvor­bou, kde je ticho pova­žo­vá­no za chy­bu a klid za rizi­ko ztrá­ty divá­ka.

V his­to­ric­kém kon­tex­tu je díl pozo­ru­hod­ný i svým pře­sa­hem. Objevuje se zde Ivana Zelníčková, poz­děj­ší Ivana Trumpová, býva­lá man­žel­ka ame­ric­ké­ho pre­zi­den­ta Donalda Trumpa. Tento dnes až absurd­ně zně­jí­cí fakt jen pod­tr­hu­je, jak hlu­bo­ko je epi­zo­da zako­ře­ně­ná v době, kdy se svě­to­vé osu­dy a dět­ská tele­viz­ní poe­ti­ka moh­ly nená­pad­ně potkat v jed­nom tichém zábě­ru na zasně­že­né hory.

Nejde ale jen o for­mu. Pan Tau na horách pra­cu­je s morál­ní­mi hod­no­ta­mi nená­pad­ně a bez men­tor­ství. Pomoc slab­ším, spra­ve­dl­nost, hra­vé naru­še­ní auto­rit – to vše je podá­no s leh­kos­tí a bez nut­nos­ti expli­cit­ní­ho vysvět­lo­vá­ní. Dnešní dět­ské pořa­dy čas­to hod­no­ty buď kři­čí, nebo nao­pak zce­la obchá­ze­jí. Tady jsou pros­tě pří­tom­né.

V dneš­ním kon­tex­tu tak ten­to díl nepů­so­bí jen jako milá retro vzpo­mín­ka. Je to nepří­jem­né zrca­dlo, kte­ré nasta­vu­je otáz­ku, zda jsme se ve sna­ze „moder­ni­zo­vat“ dět­skou tvor­bu nevzdá­li­li tomu pod­stat­né­mu. Zda jsme děti neza­ča­li pod­ce­ňo­vat. A zda relikt z jiné civi­li­za­ce ve sku­teč­nos­ti není při­po­mín­kou civi­li­zo­va­něj­ší­ho pří­stu­pu k dět­ské­mu divá­ko­vi.

Pan Tau na horách dnes nepů­so­bí sta­ro­mód­ně. Působí radi­kál­ně. A to je mož­ná to nejdě­si­věj­ší zjiš­tě­ní.