„Pět ďáblů“ KVIFF 2022 recenze: Adèle Exarchopoulos září na plátně

Čarodějnictví je pří­či­nou i řeše­ním deset let sta­ré tragé­die ve fil­mu Pět ďáb­lů, str­hu­jí­cím malo­měst­ském mys­te­ri­óz­ním dra­ma­tu s prv­ky sci-fi a horo­ru reži­sér­ky Léy Mysius (Ava), kte­rý po květ­no­vém debu­tu v Cannes zaví­tá na letoš­ní Mezinárodní fil­mo­vý fes­ti­val Karlovy Vary.

Podpořeno dvě­ma pod­ma­ni­vý­mi výko­ny v hlav­ních rolích v podá­ní Adèle Exarchopoulos (Modrá je nej­tep­lej­ší barva) a mla­dé Sally Dramé, před­sta­vu­je Pět ďáb­lů zají­ma­vou záha­du s puzzle-boxem, i když se píše do kou­ta, ale ve finá­le jsou divá­ci o krok či dva před vyprá­vě­ním.

Exarchopoulosová hra­je Joanne, instruk­tor­ku pla­vá­ní a mat­ku dese­ti­le­té Vicky (Dramé), kte­rá uvíz­la v man­žel­ství bez lás­ky s hasi­čem Jimmym (Moustapha Mbengue). Děj se ode­hrá­vá a natá­čí v malém měs­teč­ku pod fran­couz­ský­mi Alpami a chlad­né hor­ské kuli­sy zachy­ce­né v prů­bě­hu celé­ho fil­mu pomá­ha­jí zdů­raz­nit pocit uvěz­ně­ní v čase a mís­tě.

Velká část fil­mu Pět ďáb­lů je vyprá­vě­na oči­ma Vicky, kte­rá je také uvěz­ně­na: míšen­ka, kte­ré se vrs­tev­ní­ci neú­nav­ně posmí­va­jí kvů­li jejím vel­kým vla­sům, se uza­ví­rá do své­ho vlast­ní­ho svě­ta. Vicky má neob­vyk­lý čich a na rodin­né zahra­dě vaří podiv­né lek­tva­ry, kte­ré mají zřej­mě trans­por­tiv­ní účin­ky.

Do živo­ta rodi­ny vstu­pu­je tajem­ná Julia (Swala Emati), Jimmyho odci­ze­ná sest­ra. Zdá se, že Julia má nevy­ře­še­nou minu­lost niko­liv se svým bra­t­rem, ale s Joanne - stej­ně jako Joannina kama­rád­ka a kole­gy­ně (hra­je ji Noée Abita), kte­rá má přes půl­ku obli­če­je těž­kou jizvu po popá­le­ni­nách.

To, jak Pět ďáb­lů pro­po­ju­je sou­čas­nou dějo­vou linii Vicky se záku­li­sím jejích rodi­čů, je důmy­sl­né a reži­sér Mysius (kte­rý je spo­lu s Paulem Guilhaumem auto­rem scé­ná­ře) úspěš­ně roz­krý­vá tajem­ství v prů­bě­hu děje a v těch správ­ných inter­va­lech upouš­tí názna­ky, aby udr­žel náš zájem.

Jakmile však máme všech­ny infor­ma­ce potřeb­né k tomu, abychom si vše posklá­da­li dohro­ma­dy, Pět ďáb­lů se samo vybar­vi­lo do nešťast­né­ho kou­ta: téměř přes­ně víme, jak se věci ode­hra­jí, a část vyvr­cho­le­ní strá­ví­me sle­do­vá­ním udá­los­tí, kte­ré jsme si už v hla­vě posklá­da­li, a pře­kva­pe­ní je pra­má­lo.

Vzhledem ke sci-fi a prv­kům ces­to­vá­ní v čase, kte­ré film bez náma­hy vmí­chal do před­cho­zích dvou děj­ství, by se dalo oče­ká­vat, že ve finá­le při­jde tro­cha inven­ce; mís­to toho se dočká­me povrch­ní­ho závě­ru, kte­rý půso­bí jako zkla­má­ní. A zatím­co jed­ná­ní Vicky během vrchol­ných udá­los­tí pěk­ně pro­po­jí oblouk její posta­vy, závě­reč­ná roz­hod­nu­tí Joanne už tak pěk­ně nefun­gu­jí.

I přes vrchol­né pře­šla­py je však Pět ďáb­lů nespor­ně dob­ře zvlád­nu­tou pra­cí reži­sé­ra Mysia a nabí­zí dva herec­ké výko­ny, kte­ré sku­teč­ně roz­zá­ří plát­no; Exarchopoulosová je zná­mým talen­tem po svém prů­lo­mo­vém výko­nu v Modrá je nej­tep­lej­ší barva, ale mla­dá Dramé se jí vyrov­ná kaž­dým cou­lem.

Pět ďáb­lů sice není kdo­ví­ja­kým úspě­chem, ale dechbe­rou­cím způ­so­bem pro­po­ju­je sci-fi prv­ky s hlu­bo­ce osob­ním pří­bě­hem a vytvá­ří tak jeden z nej­za­pa­ma­to­va­tel­něj­ších fil­mů letoš­ní­ho fes­ti­va­lo­vé­ho kolo­to­če.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový