Jednička měla aspoň něco, čemu se dalo říkat duše. Dvojka už jede čistě na fanservis, což samo o sobě není zločin – problém je, že už se to ani nesnaží předstírat opak.
Zatímco první film vznikal z nouze, malého budgetu, odkladů a opatrného našlapování kolem toho, jestli se to celé neposere, tady už studio ví, že má vyhráno. A tak se jen dojí kráva, která už dávno stojí na hadičkách.
Ano, i jednička si brala fanoušky jako rukojmí, ale aspoň to mělo hlad. Scott Cawthon s tvůrci tehdy fakt něco budovali – tady už jen odškrtávají položky ze seznamu: easter egg? check. lore náznak? check. pomrkávání na fanfikce z YouTube? check. Velké boky Toy Chicy? check.
Herní kánon se tu ohýbá jak nejohebnější dildo a kdo se v tom vyzná, ví, že některé věci tu nesedí ani náhodou… ale ruku na srdce, bez googlení to stejně půlka lidí nepozná.
Největší průser je, že tu chybí Matthew Lillard ve větší roli. Springtrap byl v jedničce jediná skutečně nepříjemná věc, co měla koule a pach něčeho zlého. Tady je z něj akorát nostalgická vzpomínka, jako když si pustíš starý gameplay hry a říkáš si, že to dřív bylo lepší. Bez něj je to horor bez zubů – hlučný, blikající, ale nekouše.
A přesto… když budu hodně benevolentní, ty čtyři hvězdy tam klidně plácnu. Ne proto, že by to byl dobrý film, ale proto, že to funguje jako reklama na trojku. A kdo zná herní sérii, ví, že FNAF 3 je to, kam to celé směřuje – nejtemnější, nejvíc znepokojivý kus celé skládačky. Jestli se tam konečně přestane hrát na atrakci a začne se tlačit na psychózu a rozklad, může z toho ještě něco být.
Není potom vidno a radno, že se všichni kokoti smějí nám čurákům, zarytým fanouškům do her, co to vlastně sledujeme za spálenou topinku.
4/5.
