Pod parou: Český remake je mlhavou vzpomínkou na dánského oscarového vítěze

Čtveřice znudě­ných uči­te­lů na Moravě se roz­hod­ne oži­vit si život expe­ri­men­tem s alko­ho­lem ve fil­mu Pod parou  čes­kém rema­ku osca­ro­vé­ho dra­ma­tu Thomase Vinterberga z roku 2020, kte­rý prá­vě běží v praž­ských kinech. Toto dru­hé kolo vymě­ňu­je muž­ské obsa­ze­ní ori­gi­ná­lu za žen­ské, ale jinak ser­ví­ru­je scé­nu za scé­nou napo­do­be­ni­nu tak blíz­kou pří­bě­hem, tónem i duchem, že pro pamět­ní­ky před­cho­zí­ho fil­mu má jen malou hod­no­tu. Přesto je Vinterbergův pří­běh dosta­teč­ně sil­ný na to, aby pro­sví­tal, a pro ty, kdo při­chá­ze­jí čer­s­tvě, je to poten­ci­ál­ně obo­ha­cu­jí­cí záži­tek.

Ve fil­mu Pod parou se v hlav­ní roli, kte­rou dří­ve obsa­dil Mads Mikkelsen, obje­vu­je Hana Vagnerová: uči­tel­ka děje­pi­su Martina při hodi­nách mono­tón­ně drh­ne, nedo­ká­že zaujmout své star­ší žáky a je kon­fron­to­vá­na se zne­po­ko­je­ný­mi rodi­či, kte­ří se obá­va­jí, že jejich děti nejsou při­pra­ve­ny na blí­ží­cí se zkouš­ky. Její domá­cí život není o moc lep­ší: man­žel (Jiří Havelka) je chlad­ný a odta­ži­tý a málo­kdy je doma, což nazna­ču­je vývoj ve tře­tím děj­ství, kte­rý bude zřej­mý i těm, kdo nevi­dě­li před­lo­hu.

Na honos­né veče­ři v luxus­ním miku­lov­ském síd­le Martina tyto pro­blémy kon­fron­tu­je s kole­gy­ně­mi a kama­rád­ka­mi Vlastou (Zuzana Bydžovská), Nikol (Alžbeta Ferencová) a Petrou (Judit Pecháček). A přes­to­že nemá v úmys­lu pít, dopře­je si skvě­lý roč­ník z míst­ní­ho vinař­ství Sonberk, čímž odstar­tu­je ústřed­ní tezi fil­mu Pod parou. Jen pro pří­pad, že bys­te to nepo­cho­pi­li, a ve vzác­né odboč­ce od Vinterbergova fil­mu reži­sér Rudolf Biermann při Martinině prv­ním douš­ku při­ho­dí něko­lik pod­vod­ních zvu­ko­vých efek­tů (čes­ký název fil­mu Pod parou, slan­go­vě bzu­čí­cí, se doslo­va pře­klá­dá jako Pod parou).

Během veče­ře Petra nad­ho­dí teo­rii nor­ské­ho psy­chi­at­ra Finna Skårderuda, pod­le níž se lidé rodí s defi­ci­tem 0,05 % alko­ho­lu v krvi, a pro­to s mír­ným opo­je­ním fun­gu­jí na nej­vyš­ší výkon. S tím­to fil­mem to nesou­vi­sí, ale je zábav­né si to uvě­do­mit: sku­teč­né­mu Skårderudovi byla od uve­de­ní původ­ní­ho fil­mu v roce 2020 ode­brá­na lékař­ská licen­ce kvů­li pro­fes­ní­mu pochy­be­ní a byl uznán vin­ným z pod­vo­du.

S dob­rým poci­tem po prv­ní sklen­ce vína Martina navrh­ne, aby kvar­te­to pře­ved­lo teo­rii do pra­xe. Spinsterka Vlasta, kte­rá si, jak se zdá, už pra­vi­del­ně dopřá­vá, se ráda při­dá; mla­dá mamin­ka Nikol a svo­bod­ná uči­tel­ka hud­by Petra potře­bu­jí jen tro­chu popo­str­čit. Martina - a její oko­lí - vidí při mír­ném šlu­ko­vá­ní oka­mži­té zlep­še­ní, a tak se roz­hod­ne jít v expe­ri­men­tu ješ­tě dál.

Původní film byl nej­lep­ší ve svém nejed­no­znač­ném posto­ji k pití: alko­hol nebyl ani pří­či­nou, ani řeše­ním život­ních pro­blé­mů, ale mož­ná pod­ně­tem k obo­jí­mu nebo odra­zem obo­jí­ho. Česká ver­ze Pod parou se moh­la snad­no pro­mě­nit v rekla­mu na miku­lov­ské vinař­ství nebo pro­ti­al­ko­hol­ní diatri­by, ale sce­náris­ta Roman Olekšák, pra­cu­jí­cí s původ­ním Vinterbergovým scé­ná­řem, si zaslou­ží pochva­lu za zacho­vá­ní boha­té kom­plex­nos­ti před­cho­zí­ho fil­mu.

Režisér Biermann se mezi­tím po vizu­ál­ní strán­ce až pří­liš drží sty­lu původ­ní­ho fil­mu. Vinterbergovo řemes­lo se podob­ně jako dob­ré víno v prů­bě­hu let boha­tě roz­vi­nu­lo, jeho cha­rak­te­ris­tic­ká ruč­ní kame­ra a při­ro­ze­né osvět­le­ní postup­ně dozrá­ly z dob Dogme 95 do podo­by při­ja­tel­něj­ší pro širo­ké pub­li­kum. Ve sna­ze to zopa­ko­vat půso­bí kame­ra Martina Štrby (Masaryk, Šarlatán) zde plo­še, nud­ně a nedo­sta­teč­ně nasví­ce­ně, což zra­zu­je pří­rod­ní krá­sy miku­lov­ské­ho pro­stře­dí fil­mu. Z krát­kých ruč­ních sek­ven­cí téměř bolí hla­va. Příběh původ­ní­ho fil­mu byl úspěš­ně pře­ne­sen - ale umě­ní se v pře­kla­du ztra­ti­lo.

Jsou to čty­ři sil­né žen­ské herec­ké výko­ny, kte­ré pomá­ha­jí ten­to film odli­šit. Bydžovská si kra­de své scé­ny jako maza­ná Vlasta a Ferencová vyni­ká jako mat­ka malých dětí, kte­rá tu má mož­ná víc co ztra­tit než ostat­ní posta­vy. Vagnerová je v hlav­ní roli pou­ta­vá, ale pří­liš čas­to má za úkol napo­do­bo­vat Mikkelsena z před­cho­zí­ho fil­mu - včet­ně závě­reč­né taneč­ní sek­ven­ce, kte­rá ho kopí­ru­je pohyb po pohy­bu. V tako­vých sek­ven­cích čes­ká ver­ze Pod parou nepů­so­bí jako rema­ke, nebo dokon­ce resta­ging původ­ní­ho díla, ale jako pokus o xero­xo­vou repro­duk­ci.

Mělo by tu být něco zají­ma­vé­ho, co by se dalo říct o tom, že tyto posta­vy jsou ženy na roz­díl od mužů: jak se spo­leč­nost dívá na kon­zu­ma­ci alko­ho­lu mezi nimi? Ale toto zpra­co­vá­ní romá­nu Another Round se spo­ko­ju­je s výmě­nou pohla­ví a nepo­sky­tu­je žád­ný dal­ší vhled; dokon­ce vyta­hu­je napros­to stej­né muž­ské pro­to­ty­py alko­ho­li­ků Ernesta Hemingwaye, Winstona Churchilla, Ulyssese S. Granta (!) a dal­ších. Zdá se, že ženy nebý­va­jí pro svou kon­zu­ma­ci tolik osla­vo­vá­ny.

Česká ver­ze fil­mu Another Round sice těží ze sil­ných herec­kých výko­nů a pev­né­ho pří­bě­ho­vé­ho rám­ce, ale nikdy nevy­stou­pí ze stí­nu před­cho­zí­ho fil­mu. Premisa s vymě­ně­ným pohla­vím nabí­zí poten­ci­ál pro nový pohled, ale film nako­nec při­ná­ší téměř iden­tic­ké pře­vy­prá­vě­ní, kte­ré­mu chy­bí oso­bi­tý hlas. Ten mož­ná hlad­ce pro­jde míst­ním divá­kům, ale těm, kte­ří už oku­si­li dán­ský ori­gi­nál, neza­ne­chá pří­liš důvo­dů k požit­ku.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový