Atlasova vzpoura

„Identifikujte domi­nant­ní filo­so­fii ve spo­leč­nos­ti a může­te před­ví­dat její budouc­nost.“

Ayn Rand

Jen pří­liš dlou­hý spo­le­čen­ský román nebo pre­dik­ce, kte­rá se napl­ňu­je?

Filmové plát­no a vlast­ně i lite­ra­tu­ra už nabíd­ly sluš­ný počet ver­zí ame­ric­ké budouc­nos­ti. Většinou nedo­padla moc dob­ře. Obvykle to měly na svě­do­mí pří­rod­ní kata­stro­fy, dino­sau­ři a nestvů­ry nej­růz­něj­ší­ho dru­hu. Velmi čas­to ale Amerika dopla­ti­la na vlast­ní akce. Buď se pro­ti ní spi­kl někdo, komu ukradla vyná­lez, zabi­la rodi­nu a podob­ně. Scénáře byly cel­kem podob­né, jen nástro­je a pro­ve­de­ní se liši­ly kni­hu od kni­hy nebo film od fil­mu.

Atlasova vzpou­ra (v ori­gi­ná­le Atlas Shrugged) pojed­ná­vá o Americe neda­le­ké budouc­nos­ti, ovšem její nástro­je i výsle­dek jsou dia­me­t­rál­ně odliš­né od vše­ho, co se tu zatím vyskyt­lo. Opus mag­num z pera Ayn Randové je thrille­rem. O dost mra­zi­věj­ším, než všech­ny před ní, pro­to­že se ten­to thriller v mno­ha prv­cích pře­su­nul z lite­rár­ní fabu­la­ce do lite­ra­tu­ry fak­tu. Je thrille­rem, ale thrille­rem poli­tic­kým, eko­no­mic­kým a filo­so­fic­kým.

Ačkoli kni­ha sama začí­ná otáz­kou „Kdo je John Galt?“ (kte­rá se sta­la jakým­si povzde­chem nad tím, kam civi­li­za­ce smě­řu­je), jako celek poklá­dá čte­ná­ři otáz­ku „Kdo posou­vá svět dál, kdo je jeho moto­rem?“

Nejen ji poklá­dá, ale posky­tu­je na ni poměr­ně přes­nou odpo­věď. Svět posou­va­jí dál jedin­ci, kte­ří se sna­ží něco doká­zat a také věcí dosa­hu­jí. Dosahují svých snů, pro­to­že si za nimi jdou. Nevymlouvají se na nepří­zeň osu­du, berou ji jako pře­káž­ku, kte­rou je potře­ba zdo­lat.

V Atlasově vzpou­ře se jed­ná o eli­tu lid­stva – prů­my­sl­ní­ky, vyná­lez­ce, uměl­ce, ban­ké­ře, filo­so­fy, pod­ni­ka­te­le. Ti, kte­ří jako řec­ký obr Atlas drží svět na svých rame­nou.

A co se sta­ne se spo­leč­nos­tí, když prá­vě tito lidé, tito jedin­ci, začnou jeden po dru­hém mizet. Bez zjev­né­ho důvo­du, bez roz­lou­če­ní, pros­tě z minu­ty na minu­tu se ztra­tí. Jakoby je někdo uná­šel. Jakoby je někdo sbí­ral. Po někte­rých z nich zůsta­ne jen cedul­ka s otáz­kou „Kdo je John Galt?“ pří­pad­ně odpo­ví tou­to otáz­kou na otáz­ku, proč kon­čí ve své pro­fe­si.

Ale proč by tato sku­pi­na lidí najed­nou mize­la či odchá­ze­la? Musí k tomu pře­ce mít něja­ký důvod, proč nechat beze slo­va roz­lou­če­ní všech­no za sebou a ode­jít jen s tím, co mají zrov­na u sebe. Bez varo­vá­ní a beze sto­py.

 „Vláda si vez­me, coko­li chce, aniž by se pta­la na tvůj sou­hlas a zda­ní to, co ješ­tě nechá za sebou. Mám už jedi­nou věc, za kte­rou sto­jí za to bojo­vat. Svou mysl.“

Ken Dannager

Příčina leží v ros­tou­cím vli­vu stá­tu. V regu­la­cích a limi­tech, kte­ré jako popí­na­vá rost­li­na oba­lu­jí celou civi­li­za­ci. Je to pra­dáv­ný kon­flikt těch, kte­ří vytvá­ří a těch, kte­ří jen berou. Těch, kte­ří, ačko­li pra­vi­del­ně nero­zu­mí tomu, o čem roz­ho­du­jí, sedí ve vlád­ních křeslech a mají tvo­řit pra­vi­dla pro prů­my­sl či vzdě­lá­ní, aniž by tyto oblas­ti tře­ba kdy vidě­li v čin­nos­ti. Na dru­hé stra­ně jsou ti, jejichž cílem je sku­teč­né uspo­ko­jo­vá­ní potřeb svých i spo­leč­nos­ti. Ti, kte­ří si cení sami sebe i dru­hých a nepo­tře­bu­jí lidi ovlá­dat skr­ze nesmy­sl­ná naří­ze­ní. Nepotřebují je totiž ovlá­dat vůbec.

Co se ovšem sta­ne, když už je vliv stá­tu tak vel­ký, že ti tvo­ři­ví a osob­ně úspěš­ní jsou mu vydá­ni na pospas? Co dělat v momen­tě, kdy potře­bu­ji svo­le­ní stá­tu napros­to k čemu­ko­li a nevlád­nu již svo­bod­ně vlast­ním živo­tem a pra­cí?

„Říkáte, že pení­ze jsou koře­nem vše­ho zla? Zeptali jste se někdy, co je koře­nem peněz?“

Francisco D´anconia

V Atlasově vzpou­ře přes­ně tahle situ­a­ce nastá­vá. Je otáz­kou, jest­li svě­to­vá eli­ta odchá­zí dob­ro­vol­ně, nebo je někým při­nu­ce­na. Povahu celé­ho pro­ce­su zjis­tí čte­nář až v posled­ní tře­ti­ně kni­hy, kte­rá je roz­dě­le­na pod­le fází myš­len­ko­vé­ho dis­kur­su. Tedy teze, anti­te­ze a syn­té­zy. V tom­to pří­pa­dě „Rozpor nee­xis­tu­je“, „Buď a nebo“ a „A je A“. Každopádně je během děje krás­ně vidět, jak spo­leč­nost začí­ná stag­no­vat, respek­ti­ve jak ztrá­cí svůj motor, svůj pohyb a svůj vnitř­ní život. Ačkoli se před­sta­vi­te­lé vlád­ních insti­tu­cí zou­fa­le sna­ží udr­žet ji v cho­du, děla­jí to stá­le vět­ším počtem naří­ze­ní a vlád­ních direk­tiv, kte­ré ale s ničím nepo­hnou. Mluvením člo­věk rýži neu­va­ří, a poli­ti­ci nic moc jiné­ho než mlu­vit neu­mě­jí. Podle toho to taky vypa­dá.

Román byl sice vydán prv­ně roku 1957, ovšem jeho vize budouc­nos­ti spo­leč­nos­ti je mra­zi­vě přes­ná. Tomu také odpo­ví­dá stá­le ros­tou­cí obli­ba jak kni­hy samot­né, tak celé­ho díla spi­so­va­tel­ky a filo­so­f­ky Ayn Randové. Poté, co stá­le nová a nová vlád­ní opat­ře­ní zře­tel­ně nic neře­ší a jen při­dě­lá­va­jí dal­ší a dal­ší pro­blémy, nachá­zí ros­tou­cí počet lidí prá­vě zde přes­ný roz­bor pří­či­ny těch­to pro­blé­mů.

V USA jde o dru­hou nejčte­něj­ší kni­hu po Bibli. Autorka zasáh­la mili­o­ny čte­ná­řů nejen v Americe, ale již dese­ti­le­tí se šíří do celé­ho svě­ta. Její ohrom­nou devi­zou je také to, že romá­no­vou for­mou před­vá­dí výklad své filo­so­fie, tedy objek­ti­vis­mu. Pokud bychom ter­mín Bible pou­ži­li ve význa­mu vyčer­pá­va­jí­cí­ho manu­á­lu nebo mani­fes­tu, tak je Atlasova vzpou­ra bib­lí ate­is­mu, obha­jo­by čis­té­ho kapi­ta­lis­mu a kre­a­tiv­ních lidí, kte­ří se nesty­dí za svůj život a za své úspě­chy. A stej­ně tak jsou odpo­věd­ní za své chy­by a schop­ni je napra­vo­vat. Opět vlast­ní­mi sila­mi.

Základní šab­lo­na: román o stáv­ce lid­ské mys­li

Navíc:

• opus mag­num filo­so­fie objek­ti­vis­mu
• i více jak 50 let od prv­ní­ho vydá­ní stá­le oblí­be­ný a čte­ný
• mno­ho odha­dů autor­ky včet­ně cel­ko­vé­ho námě­tu se bohu­žel vypl­ni­lo
• kon­tro­verz­ní, ale vel­mi logic­ky posta­ve­ná filo­so­fie

Blog auto­ra: http://umenivyberu.cz