Prci, prci, prcičky - Svatba (I se Stiflerovou mámou.)

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Nechci nijak fušo­vat fil­ma­řům do prá­ce, ale pokud mě paměť nekla­me, domní­vám se, že jed­nou ze zásad, kte­ré se jaké­ko­li seque­ly (tj. pokra­čo­vá­ní) sna­ží dodr­žo­vat, je stá­lé herec­ké obsa­ze­ní. Ostatně, pokud máte buj­nou před­sta­vi­vost, zkus­te si vyde­du­ko­vat, jak by asi vypa­da­la tako­vá Smrtonosná zbraň bez Mela Gibsona či Mizerové bez Willa Smithe. Že vám to při­jde nesmy­sl­né? Z toho si nic nedě­lej­te, mě tahle před­sta­va při­pad­ne stej­ně absurd­ní jako vám. Série Prci, prci, prci­ček je v této oblas­ti jakousi výjim­kou. Všechno zača­lo prv­ním dílem (takhle ostat­ně začí­ná kaž­dá série), kte­rý nás neje­nom solid­ně poba­vil, ale také nás sezná­mil s nesou­ro­dou par­tič­kou přá­tel (pani­ců a panen) ze střed­ní. Drsňák Oz, smo­lař Jim, spros­ťák Stifler, hezoun Kevin, inte­lek­tu­ál Finch, roman­tič­ka Heatcher, femi­nist­ka Michelle, nepo­ly­ka­jí­cí Vicky a pří­ro­dou buj­ně obda­ře­ná Češka Nadja. Ti všich­ni, aniž bychom to tuši­li, se nám neblí­že spe­ci­fi­ko­va­ným způ­so­bem vry­li pod kůži. Dvojka, nato­če­ná o něko­lik let poz­dě­ji, vystar­to­va­la na divá­ky s cílem, kte­rý se mno­hým pokra­čo­vá­ním málo­kdy poda­ří – a to více poba­vit. V pří­pa­dě Prci, prci, prci­ček 2 se tak nako­nec i sta­lo, což bylo dáno pře­de­vším tím, že scé­náris­té zamě­ři­li svou pozor­nost na ty hrdi­ny, kte­ří měli ten­den­ci dostá­vat se čas­tě­ji do tra­pa­sů, popř. nechut­ných situ­a­cí. Díky toho se z dvoj­ky optic­ky vytra­til např. Oz, Heatcher či Vicky. Naopak více pro­sto­ru dostal hudeb­ní tábor zastu­po­va­ný flét­nist­kou Michelle nebo pěk­né poprsí zdo­bí­cí Nadjinu hruď. Pro něko­ho radi­kál­ní změ­ny, pro mě však ne. Zvláště pak, když dru­hý díl porov­nám se tře­tím…

Prci, prci, prcič­ky 3 jsou sku­teč­ně nezvyk­lým pokra­čo­vá­ním. Původní osa­zen­stvo hrdi­nů se jak­si roz­dě­li­lo na dvě půl­ky (vtipní/nevtipní), při­čemž jed­na z nich (ta dru­há) zmi­ze­la bůhví­kde. Těžko tak bude­te ve troj­ce hle­dat něko­li­krát zmí­ně­né­ho Oze či pří­liš roman­tic­kou Heatcher. Jsou totiž pryč. Jak by řekl Stanley Goodspeed ze Skály: „Prostě se vypa­ři­li.“ A to samé pla­tí i pro Vicky, Sherminátora či Stiflerova nadr­že­né­ho brá­chu.

Příběh nových Prciček se ode­hrá­vá tři roky po skon­če­ní dru­hé­ho dílu. Oproti minu­lé čás­ti nezů­stal kámen na kame­ni. Pryč je tou­ha zasu­nout či pro­ce­sy sexu­ál­ní­ho sebe­u­spo­ko­jo­vá­ní. Nové Prcičky jsou jiné než ty pře­de­šlé, avšak ve své pod­sta­tě (zaujmout nechut­nost­mi) pořád stej­né. Až na Stiflera, kte­ré­mu se vliv dospí­vá­ní vyhnul okli­kou mílo­vou, pro­šli všich­ni hrdi­no­vé, nebo ale­spoň to tor­zo, pod­stat­nou změ­nou. O samot­né záplet­ce ani nemlu­vím.

Kostru pří­bě­hu ten­to­krá­te netvo­ří „pař­by v pří­moř­ském leto­vis­ku“, avšak věc pro podob­né kome­die napros­to nezvyk­lá. Svatba. Prakticky celý film pojed­ná­vá o pří­pra­vách sňat­ku mezi Jimem a Michelle, načež okra­jo­vým zále­ži­tos­tem se věnu­je jen okra­jo­vě (hez­ky napsá­no – pozn. redak­ce). Nehledě na to, z naše­ho pohle­du nemá pří­liš­nou cenu se v záplet­ce výraz­ně­ji šťou­rat. Jak už bývá u podob­ných sním­ků zvy­kem, tady jde v prvé řadě o pra­sár­ny.

A věř­te, lať­ka urču­jí­cí míru nechut­nos­ti je nasa­ze­na tře­tím dílem sku­teč­ně vyso­ko. Jestliže se něko­mu děla­lo nevol­no při pití pivíč­ka nebo čůrán­ko­vé láz­ni, při pozo­ro­vá­ní Prciček 3 hro­zí dotyč­né­mu vyprázd­nění žalud­ku dvoj­ná­sob. Všechny rádo­by pra­sár­ny z minu­lých dílů půso­bí ved­le těch „nových“ jako pliv­nu­tí do lou­že. Přestože však tvůr­ci zachá­ze­jí v oblas­ti žán­ru kome­die sku­teč­ně dale­ko (ani bych se nedi­vil, kdy­by brat­ři Farrellyovi sek­li s fil­ma­ři­nou), všech­ny fóry jsou strá­vi­tel­něj­ší než ty z Klubu srá­čů. Těžko říct, čím to je – mož­ná jsem zau­ja­tý vůči brit­ské či němec­ké kine­ma­to­gra­fii (tím­to nará­žím na Holky a Kluky, co to tak straš­ně chtěj) – ale „hnu­sár­ny“ v ame­ric­kém podá­ní mi svým způ­so­bem impo­nu­jí.

Co se pak týče vtip­nos­ti samot­ných postav, není pochyb, že Stifler jed­no­znač­ně vede (kdo jiný by byl scho­pen sníst hov­no, že ano?). Mírně zkla­má­ni mohou být nao­pak pří­z­niv­ci Jima, jehož tra­pa­sy už nejsou tak ráz­né jako v před­cho­zích fil­mech, a zejmé­na uctí­va­či prak­tik tan­t­ric­ké­ho sexu, neboť Finch čás­teč­ně ztra­til své osob­ní kouz­lo, kte­ré jej čini­lo exce­lent­ním ve dru­hé čás­ti. Eugene Levy coby Jimův otec odvá­dí tra­dič­ní stan­dard a samot­ný Kevin je pak vtip­ný asi tolik jako tři týd­ny sta­rá sva­či­na uscho­va­ná na dně škol­ní aktov­ky, čemuž se samo­zřej­mě, pakli­že jste vidě­li dru­hý díl, nemů­že­te vůbec divit (už tam byl Kevin plo­š­ší než Halina Pawlovská na obál­ce Šťastného Džima). Nutno však dodat na obra­nu jeho herec­ké­ho před­sta­vi­te­le, že to není ani tak chy­ba jeho, jako spí­še záslu­ha scé­náris­ty Adama Herze.

Ačkoliv Prci, prci, prcič­ky 3 dis­po­nu­jí celou řadou oprav­du vtip­ných scén (za nej­po­ve­de­něj­ší pova­žu­ji roz­luč­ko­vý večí­rek pro Jima, uspo­řá­da­ný Stiflerem), nemohl jsem se ubrá­nit poci­tu zkla­má­ní. Když jsem před dvě­ma roky zhlé­dl Prcičky 2, odchá­zel jsem z kina tak vysmá­tý, že mě z toho na dru­hý den bole­la „huba“ (v pří­pa­dě tře­tí­ho dílu mě tak maxi­mál­ně bolel zadek). No nevím, nevím… buď­to jsem za ty dvě léta pod­stat­ně vyspěl, ane­bo, což je prav­dě­po­dob­něj­ší, neby­la má brá­ni­ce zasa­že­na s tako­vou razan­cí, jakou jsem oče­ká­val. Fórů a gagů je zde sice dost, ale to nic nemě­ní na tom, že pře­váž­ná vět­ši­na z nich je cha­rak­te­ru spí­še usmě­va­vé­ho, než­li výbuš­né­ho. A to je zásad­ní změ­na opro­ti minu­lým dílům. Změna… řekl bych… „mínus dva­ce­ti­pro­cent­ní“.

• Firemní večí­rek
• Mobilní casi­no
• Akce, ple­sy a ban­ke­ty
• Brno